Rozhovor s architektkou Janou Stachovou z BOQ Architekti

Přepis je tvořen automaticky, omluvte prosím případné chyby.

Jana Pěkná:
Krásný den, milé designérky a designéři.
Dneska je hostem v našem podcastu architektka Jana Stachová, která je spolu se svým manželem, architektem Miroslavem Stachem, zakladatelkou ateliéru BOQ Architekti.
Na kontě mají spoustu krásných projektů domů i interiérů.
Jsou držiteli mnoha ocenění, mimo jiné České ceny za architekturu, Czech Interior Award nebo ceny Dům roku i mezinárodních cen, jako je třeba cena Big See.
Kromě architektury a interiérů se ale zabývají i produktovým designem.
Jsou autory originálních magnetických poliček Haptic a s Janou jsme si povídali o tom, jaké to je vést architektonický ateliér spolu s manželem, kdy začínali doslova doma z obýváku s malými dětmi.
Jak se vymýšlí a vyvíjí produkt, jak propagovat své služby a výrobky a samozřejmě jsme probírali i konkrétní projekty, praxi a spolupráci s klienty a spoustu dalšího.
Tak věřím, že se vám rozhovor bude líbit a přeju příjemný poslech.

...

Dobrý den Jani, já vás moc vítám v našem podcastu a jsem moc ráda, že jste přišla.

Jana Stachová:
Dobrý den, já moc děkuji za pozvání.

Jana Pěkná:
Vy spolupracujete s manželem, máte spolu ateliér, ale dneska jste tady sama za sebe, takže nemůžeme mluvit za něj.
Ale mě by určitě zajímal ten příběh, jak jste se potkali, seznámili a jak to, že vlastně jste začali spolu spolupracovat
A možná bych to vzala úplně od začátku.
Co vás vůbec přivedlo ke studiu architektury

Jana Stachová:
Tak mě ke studiu architektury přivedli rodiče, bych řekla, protože já jsem docela dlouhou dobu uvažovala, že bych ráda studovala nějaký umělecký obor.
Chtěla jsem jít na Akademii výtvarného umění, ale pak nějakou vlastně autocenzurou jsem měla trošičku strach, jestli bych se tam vůbec dostala za prvé a jestli bych se pak dokázala uživit nebo nějakým způsobem obstát.
Tak mě rodiče, protože jsou ze stavařiny, tak mě navedli vlastně na ten obor architektury, protože se tam spojovalo to, co mě bavilo.
Prostě ta matematika, deskriptiva a zároveň to umění.
Takže mě navedli oni.

Jana Pěkná:
Bylo to snadný dostat se na architekturu

Jana Stachová:
No, nevím, jestli snadný.
Spíš tam bylo fajn, jak se dělaly talentovky, tak ony se dělají, vlastně pak ty přijímačky se dělají dřív než na, na ostatní obory, takže už jsem měla relativně brzo jasno, jestli jsem se dostala nebo ne.
Takže o tohle to bylo jednodušší.

Jana Pěkná:
Takže během studia jste se pak potkali s manželem, kdy jste vlastně začali spolu spolupracovat
Už během toho studia nějak

Jana Stachová:
No my jsme vlastně spolužáci přímo z ročníku a velmi záhy jsme se dali vlastně dohromady už jakoby asi v prvním, ve druhém ročníku.
Takže ten začátek té naší spolupráce začal opravdu velmi brzy.
A musím říct, že tím, jak já jsem vlastně z gymnázia a on má stavební průmyslovku, tak my jsme jeden díky druhému jsme vlastně vystudovali, protože, protože jsme si pomáhali s různými předměty.
Jo, já jsem, já jsem mu pomáhala s jazyky a on mně kreslil výkresy stavební, takže, takže to byla fajn, fajn spolupráce už od začátku.

Jana Pěkná:
Tak jako za mě je skvělý, že vám to prostě funguje dodneška.
Obdivuhodný.
A slyšela jsem třeba příběhy lidí, který zkoušeli třeba pracovat, podnikat spolu manžel, manželka a zjistili, že to úplně nejde.
Takže je skvělý, že u vás to funguje.
A jak to funguje
Kdo třeba má co na starosti u vás v ateliéru
Máte to nějak rozdělený

Jana Stachová:
Tak u nás to vykrystalizovalo, eh, v to, že já mám na starosti interiéry a můj muž dělá baráky a ta spolupráce, ono to bylo prostě víceméně jasně daný.
Nějakým způsobem to takhle začalo běžet a, ale samozřejmě ta práce s tím partnerem v tom manželství, to jsme se museli naučit, jo, to určitě, urči-- abysme si tu práci vlastně ne-nenosili domů.
To bylo složitý, protože my jsme v tom, v těch našich začátcích jsme pracovali z domova a měli jsme v jednu chvíli ten náš ateliér vypadal tak, že jsme měli doma dvě malé děti a tři nebo čtyři kolegy, kteří u nás prostě doma pracovali a klienti chodili k nám domů.
Eh, prostě ten n-náš byt vlastně měl vypadat jako kancelář.
To znamená, bylo to takový náročný to různě pospojovat a to jsme se dlouho vlastně učili, jak, jak na to.
Jak oddělit tu práci od, od nějakého soukromého života.

Jana Pěkná:
A máte na to nějakej tip třeba, co jste dělali prakticky

Jana Stachová :
Jak to oddělit

Jana Pěkná :
Hm.

Jana Stachová:
Hm, to, to přišlo samo až ve chvíli, kdy opravdu, eh, nevím, jak to říct.
Ve chvíli, kdy už, už nás ty okolnosti donutily, že my máme tři děti, to znamená opravdu ty-- oni vyžadují tu pozornost naši a tím pádem prostě nemů-- musíme se jim věnovat, že jo.
Respektive chceme se jim věnovat tak, aby, abysme, abysme to ukočírovali.
Teď jsme to museli prostě si říct: "Ano, teď už večer nebudeme řešit práci, vyřešíme to zítra ráno." Jo, takže, takže tak.

Jana Pěkná:
Takže nějaký pravidla, nějaký hranice si, si v tom stanovit.

Jana Stachová:
Jo, ale musím říct, že tohle jsme se naučili tak pár let zpátky, jo, že, že až po, až po patnácti letech nějakého společného úsilí se nám to konečně podařilo, eh, trošku získat ten nadhled a říct si: "Jasně, tak možná nemusíme teď hned v jedenáct večer ještě odpovídat na e-mail a zvládneme to vyřešit zítra v devět ráno." Jo.

Jana Pěkná:
Tak ono spousta lidí to tak má, co vím, když právě pracují z domova.
Ale vy už teďka teda máte ateliér v Karlíně a spousta designérek mi právě říká, že touží po tom mít nějaký místo mimo ten domov, kam prostě odejdou, kam si můžou zvát klienty.
Takže předpokládám, že i tahle ta výhoda tam pro vás byla, když jste si udělali ateliér.

Jana Stachová :
Jo, to, to určitě.

Jana Stachová:
Jo, my právě pro nás se, se to hodně změnilo ve chvíli, kdy jsme si poprvé našli úplně ten skutečný ateliér, že jsme tu domácnost opravdu, tam jsme byli najednou doma.
Jo, ono to bylo v těch začátcích to třeba pro mě bylo hodně náročný v tom smyslu, že, eh, když jsem se starala o dvě děti, kterým jsem potřebovala uvařit jídlo a za hodinu mi přišli klienti, kde jsme seděli v kuchyni a tam jsme měli jednačku, protože jsme měli spojený obývák s kuchyní a muselo to tam vypadat prostě úplně krásně, tak, tak to bylo opravdu těžký jo nějakým způsobem tohleto dát dohromady.
A ve chvíli, když jsme tu kancelář oddělili, tak se nám prostě strašně ulevilo.

Jana Stachová :
To bylo, to bylo úžasný.

Jana Pěkná:
A kdo vlastně byli ti první klienti a jaký třeba zakázky jste pro ně dělali úplně na začátku

Jana Stachová:
Fúúú, tak první klienti, respektive my jsme se od začátku vždycky s-snažili se věnovat bydlení, to znamená rezidenční architektuře.
A ta klientela se nám do jisté míry vlastně ani nezměnila, jo, že prostě od začátku jsme šli, eh, dělali jsme interiéry, rodinné domy.
Možná spíš na tom začátku to byly, eh, domy menšího charakteru, opravdu jako individuální rodinné bydlení a nějaké menší, eh, menší zařízení interiérů.
Hodně jsme se tehdy specializovali, a to nás jako hodně bavilo, na takové ty úplně mikrobyty.
Byt o šestnácti metrech čtverečních, kde prostě potřebujete na malém prostoru, eh, udělat hodně muziky, skloubit ty jednotlivé provozy.
Tak, eh, to, to bylo něco, čím jsme, čím jsme začínali a vlastně i díky tomu se nám podařilo oslovit média a začaly o nás psát.
A pak už, pak už se to trošičku rozjelo ve větším.

Jana Pěkná:
To jsem se právě chtěla zeptat, jestli jste třeba ze začátku vyloženě nějak řešili marketing, nebo to bylo třeba od začátku opravdu na to doporučení a pak třeba právě díky těm časopisům, že se začali hlásit další klienti

Jana Stachová :
Tohle je, tohle je složitý.

Jana Stachová:
Nebo respektive tehdy to bylo asi jako těžší možná než dnes, ale, hm, bylo to opravdu o tom, že člověk šel od píky, to znamená, um, na doporučení víceméně, a až pak se něco podařilo postavit tak hezky, že se to podařilo i nafotit, tak, tak jsme, jsme oslovili média.
Respektive myslím si, že jedni z prvních, kdo o nás napsali, tak byla paní Řezníčková na iDnes, která nám tak trošku pomohla odstartovat kariéru a za to jsme jí pořád vděční velmi.
Tam, tam vyšly první články.

Jana Pěkná:
Hm, hm, takže by se dalo říct i třeba taková rada pro, pro lidi, kdo nás poslouchají, že opravdu ta mediální nějaká pozornost nebo publikace těch realizací je, je důležitá.
To určitě.

Jana Stachová:
Ale dneska bych řekla, že, že se to velmi posunulo, protože dneska už má každý vlastně své kanály.
Jo, dneska můžeme zveřejňovat věci přes vlastní sociální sítě a oslovit si publikum do jisté míry sami.
To tehdy my jsme ještě úplně neuměli nebo jsme, um, tímhletím směrem nějak nešli a měli jsme za to, že ta, že ta média, typicky Novinky, iDnes, že jsou, že jsou důležitá a jako velmi nám to tehdy pomohlo.
Ještě bych k tomu dodala, že na tom, um, na těch článcích v médiích je strašně zajímavý to, jakou dostáváte zpětnou vazbu.
Respektive pod, pod každým článkem se většinou rozjede nějaká diskuze, která je velmi plodná a většinou vás moc nechválí.
Takže opravdu musím říct, že když nám vyšel první článek o jednom interiéru a pod tím jsme se dozvěděli, jak je to strašné, příšerné, sterilní, neosobní a jak jsme to všechno udělali špatně, tak jsme z toho byli opravdu dost zdrcení.
Ale dneska už vím, že to se, se děje prostě pod každým článkem, takže už si z toho spíš děláme v ateliéru vždycky legraci a čteme si to hromadně a je to taková forma trošku zábavy.

Jana Pěkná:
No já myslím, že nějací lidi prostě to mají jako koníček kritizovat a komentovat takhle cokoliv, co, co jako na internetu najdou.
A hlavně to nejsou lidi, kteří by pravděpodobně byli vaši klienti a, a objednali si, objednali si vaše služby.

Jana Stachová:
No, jenže oni jediní se ozývají, takže to je pak, to je pak dost frustrující.

Jana Pěkná:
Jo, jo, člověk si to nesmí brát prostě osobně tyhlensty, tyhlensty komentáře.
A co si myslíte o různých soutěžích
Třeba Interiér roku nebo Czech Interior Award Účastníte se třeba soutěží a myslíte, že jsou nějakým způsobem důležitý pro tu propagaci

Jana Stachová:
Hm, účastníme se, respektive většinou jednou třeba za dva, za tři roky tak, tak zkusíme přihlásit nějakou realizaci.
Ale, hm, tohle je opravdu jako hodně, hodně individuální.
Respektive to posuzování vlastně, který z interiérů je, je nejlepší, je dost ošemetná záležitost.
Eh, jo, ve chvíli, kdy vlastně člověk nezná vůbec to, jak probíhala spolupráce s tím klientem, jaké ten klient má preference, jo, co, co třeba do toho interiéru přinesl on, eh, tak, tak se to dost těžko posuzuje.
Eh, samozřejmě může-- jako umíte určitě posoudit, že něco je fakt dobrého, něco není.
Jo, to, to jako o tom žádná.
Ale, hm, nemyslím si, že by to měla být nějaká meta, jo, ke který má člověk prostě směřovat a když se to nepodaří, tak, tak z toho být nějak, nějak zdrcený.
To prostě, to prostě ne.
Nám se to párkrát podařilo, ale, ale, eh, jako není to nic asi, za čím bysme úplně směřovali.
Vždycky jsou, eh, jsou důležitý, důležitější pro nás ti klienti, protože tak aby oni byli spokojení, aby se jim tam dobře žilo, aby to bylo, hm, i za nás nějakým způsobem, že, že jsme nebyli dotlačeni k něčemu, co třeba se nám úplně nepozdává, tak to už pak považuju za nějakej úspěch.

Jana Pěkná:
Ehm, ehm, no a jak vlastně, eh, probíhá ta spolupráce s klientama v to-v téhle oblasti
Nakolik oni vám nechávají tu volnou ruku dneska a spolehnou se na vaše znalosti a dovednosti

Jana Stachová:
Dneska už můžu říct, že nám nechávají volnost velkou.
Aspoň teda pokud můžu mluvit za, za interiéry, ale asi budu mluvit i za, za muže, že i, i v těch domech to tak je.
Takže teď už je, teď už je to úplně, úplně v pořádku, bych řekla.

Jana Pěkná:
Protože tuhle frustraci jako lidi mají často nebo designéři, designérky, že klient prostě trvá na něčem, co prostě víme, že tam úplně nevypadá třeba, eh, dobře nebo dokonce při nejhorším to není ani třeba ergonomický a musíme se s tím nějakým způsobem poprat.
Rozumím.

Jana Stachová:
Na druhou stranu tam je potřeba si vždycky říct jasně, můžu to říct třeba třikrát, čtyřikrát nebo, nebo šestkrát jako zopakovat nějakej svůj, svůj pohled na věc, ale vlastně nakonec tam bude bydlet on.
A, jo, tak možná je v pořádku, když si to takhle udělá a vlastně bude, bude to mít hezký, eh, ze svého úhlu pohledu.

Jana Pěkná :
Ehm, ehm, určitě.

Jana Pěkná:
Máte třeba nějakej srdeční projekt z poslední doby nebo celkově, kterej, na kterej třeba ráda vzpomínáte

Jana Stachová:
Hm, tak těch je, těch je celá, celá řada.
A takový, už jsem to párkrát někde říkala a pořád to vlastně platí, jeden z takových našich projektů, na který hodně rádi vzpomínáme, tak my jsme dělali takové cateringové pulty do Národního divadla a ono se o nich nikde moc jako nepsalo, ale vlastně pro nás je to úplná srdeční záležitost, protože, eh, takovou šanci člověk dostává opravdu málokdy a, hm, zanechali jsme tam nějakou stopu.
Ty pulty už jsou tam dost poměrně dlouho a vždycky, když tam jdeme, tak se, tak jsme z toho takoví nadšení.

Jana Pěkná:
To věřím.
Jako to musela být krásná práce, prostě v Národním divadle.
Wow, jak se člověk dostane k takové zakázce
Bylo to taky na doporučení

Jana Stachová:
Tady jsme byli na doporučení.

Jana Pěkná:
Mhm.
Super.
Mě teda zaujal, musím říct, co jsem prohlížela vaše realizace, tak samozřejmě taky spousta realizací, ale líbí se mi ten dům na půdě, kdy vlastně je tam vestavěné to patro, který je, je tam spousta vymyšlených, eh, krásných, eh, věcí, vychytávek, drobností, detailů.
Ale to patro třeba, který má, eh, tu pochozí plochu skleněnou, aby v té kuchyni pod tím bylo, bylo světlo.
To je třeba moc hezký.
A možná bych se zeptala, z čeho je to patro celkově a jak probíhala ta realizace

Jana Stachová:
Tak to patro, to jsou, to je kovová konstrukce.
My jsme se snažili, eh, tam vymyslet řešení, které bude opravdu jako nejsu-- co nejvíce subtilní.
Eh, to znamená, řešili jsme: ano, můžeme to udělat ze dřeva.
Ta m-montáž by byla možná jednodušší, ale vlastně pak bysme se dostali na, na, na trošku vyšší, eh, vyšší tu konstrukční výšku.
A takže jsme použili vlastně ocelové nosníky HEA a n-na, hm, vlastně jedno to pole jsme nechali, nechali volné a máme tam vlastně jenom, jenom prostřední, abysme dostali to světlo do, do hloubky toho bytu.

Jana Stachová :
Takže, hm.

Jana Pěkná:
A já určitě dám link do popisku, aby se posluchači mohli taky podívat.
Zaujala mě tam ještě ta digestoř.
Jak je to udělané

Jana Stachová:
Tak to je, to je takový výrobek, hm, který vypadá prostě, jako když se odloupne, odloupne kus stěny a, eh, ona vlastně je připravená tak, že se dá, eh, přesádrokartonovat nebo přestěrkovat.
Je jenom potřeba si tam pohlídat nějakou dilataci, aby, aby to prostě nepopraskalo a trošku si vyhrát vlastně s tím napojením úplně v těch, v těch rozích, to je trošičku jako ošemetný.
My jsme to právě stěrkovali a párkrát jsme se k tomu museli vrátit, to trošku zapravit, aby to dobře vypadalo.
Ale opravdu jako ten výrobek je moc, moc fajn a působí pak hezky odlehčeně.

Jana Pěkná:
Jo jo, to je fakt jako moc hezkej, moc hezkej detail.
Líbí se mi tam i třeba ty radiátory, zelený radiátor, který tam jako krásně vyniká a tak.
Takže určitě doporučuju posluchačům se na to mrknout pro inspiraci.
Napadá mě ještě, že když vlastně realizujete takovýhle interiér, tak je potřeba asi mít opravdu dobrý tým dodavatelů a řemeslníků.
A dneska je to docela náročný někoho, někoho kvalitního sehnat.
Jak to máte

Jana Stachová:
Tak nám už se za tu, za tu dobu, co existujeme, tak už se nám tady vykrystalizoval takový užší tým.
Tam máme jednoho, dva, možná tři truhláře, se kterými opravdu jako rádi spolupracujeme.
A máme stavební firmu taky, se kterou víme, že to vždycky dobře dopadne.
Takže pokud to jde, tak jsme rádi, když, když můžeme pracovat v tomhletom týmu.
A pak je samozřejmě důležitá ta, ta koordinace na té stavbě, to znamená, hm, tam jezdit a pohlídat si ty, pohlídat si ty věci, aby to běželo, protože to podle mě to ani nejde všechno obsáhnout ve výkresech, jo.
Ve chvíli, kdy se řeší rekonstrukce, tak spoustu věcí se teprve objeví při té stavbě a pak je potřeba na to nějak zareagovat.

Jana Pěkná:
Takže dozor autorský nezbytný.

Jana Stachová:
Jo, když se podaří, tak je fajn.

Jana Stachová :
Ne vždycky se to zadaří, takže.

Jana Pěkná:
Jo jo, jako ve smyslu toho, že klient nechce nebo už, už nechce platit ten autorský dozor nebo

Jana Stachová :
No, no, nicméně.

Jana Pěkná:
Jo jo, stává se to.
To je pravda.
Já bych se ještě možná vrátila k těm interiérům malých bytů.
Vy jste říkala, že jste tím začínali, a tak nevím, jestli se ještě dneska objevují takovéhle zakázky, ale mně připadá, Že ty malometrážní byty teďka jsou to, co asi bude i do budoucna z těch jako nejvíc prodávaných, prodávaných bytů.
Takže je to téma docela, docela aktuální.
A napadá mě, jestli vlastně to ale není, že-že nejnáročnější vlastně finančně v tom, že vymyslet ten, eh, interiér tak, aby byl funkční, eh, že lidi si myslí, že si koupí teda ten levný malý byt v uvozovkách, ale vlastně vymyslet ho potom a zařídit tak, aby to bylo funkční, možná nějakou tu korunu z toho rozpočtu ještě, ještě jako odebere.
Tak nevím, jak to vidíte vy

Jana Stachová:
No je to, je to úplná pravda, protože vybavit garsonku a vybavit dvě ká káčko dneska, eh, stojí úplně stejně, protože tam máme vždycky koupelnu, máme tam kuchyni, máme tam postel.
Eh, většinou potřebují vyřešit nějaké pracovní místo, jídelní stůl.
Takže, takže ty věci, eh, se tam, se tam propíšou do toho rozpočtu.
A u toho mini bytu ještě ke všemu většinou bychom rádi pracovali s nějakým, nějakým chytrým řešením, nějakým výsuvem, výklopem.
Takže, eh, pak to kování určitým způsobem taky může prodražovat tu, tu realizaci.

Jana Pěkná:
Je to tak.
A tím se možná dostáváme i, eh, k vašemu dalšímu počinu a, a nápadu.
A to jsou poličky Haptic, který vlastně od vás může mít doma úplně každý.
To je pravda.
Jak vznikl ten nápad, eh, vytvořit takovéhle poličky magnetické

Jana Stachová:
Tak ten nápad, já vždycky říkám, že ten nápad se zrodil v hlavě mého muže.
Eh, ten prostě jednoho, jednou přišel a říkal mi: „Asi jsem vymyslel něco geniálního“ a začal mi vysvětlovat ten, ten princip a jsem, byla jsem z toho opravdu nadšená.
Tak jsme vlastně to nějakým způsobem začali promýšlet a, a jo, máme z toho radost.
Podařilo se to dotáhnout do, do realizace a funguje to.

Jana Pěkná:
Mě by určitě zajímalo víc detailů, protože vím třeba o několika lidech u nás v klubu, kteří mají ten sen, že by třeba chtěli si navrhnout nějaké vlastní produkty, nějakou vlastní kolekci, ale jsou teda úplně zatím v té fázi toho nápadu.
Tak co všechno to obnáší
Jak se třeba, eh, vyrábí nějaké prototypy a jak to funguje
Jak dlouho to vlastně jako trvá, než se vyvine takový produkt

Jana Stachová:
No tak když bych popsala tu naši cestu, tak my jsme ten nápad nebo ten nápad přišel, myslím si, že tak čtyři, čtyři, pět let předtím, než jsme ten produkt poprvé představili veřejnosti.
A my jsme dlouhou dobu prototypovali a vymýšleli vůbec, jak k tomu přistoupit.
Jo, takže jsme na tom úplném začátku jsme vyrobili prostě prototyp, osadili ho těmi magnety a dali si ho k nám do koupelny.
A vlastně asi rok jsme testovali, co to udělá s těmi magnety, jestli nám nezreznou, jestli to drží, jestli se to nějakým způsobem nebude povolovat.
Jo, takže to byla první fáze.
Eh, druhá fáze byla, kdy jsme testovali různé formy, hm, toho, jak ten, ta police má vypadat.
Tam jsme dlouho uvažovali o tom produktu jako o takovém malém, vlastně uměleckém díle.
Chtěli jsme ho odlévat vlastně z takové, hm, takové hmoty na bázi, na bázi litého vlastně mramoru.
A vymýšleli jsme jako silikonové formy, dělali různé odlitky, ale vlastně dospěli jsme k tomu, že, hm, ten produkt je, respektive ta jeho výroba je pak jako hodně časově náročná a pak i hodně drahá.
A vlastně jsme nevěděli, jestli, jestli to je ta správná cesta.
No a do té, eh, mezitím jsme řešili prostě práci v ateliéru, spoustu zakázek a, a nebyl na to nikdy čas to, to dotáhnout.
A pak jednoho dne jsme se vlastně stěhovali z bytu do bytu.
A ve chvíli, kdy já jsem pak tu poličku v tom starém bytě vzala, takhle jsem ji sundala a nacvakla jsem ji v té nové koupelně, tak, eh, prostě jsme si najednou řekli, že opravdu prostě musíme do toho jít.
Musíme to uvést do té realizace, prot-- dřív, než to napadne někoho jiného a než nás někdo předběhne.
A dali jsme si to, to bylo vlastně na, to bylo vlastně na jaře v roce dva tisíce dvacet čtyři a dali jsme si za cíl, že to na podzim, eh, v rámci Rohan Design Districtu v roce dva tisíce dvacet čtyři představíme už veřejnosti.
Takže jsme prostě měli deadline.
Dali jsme si to jako projekt a začali jsme se tomu opravdu cíleně věnovat, jakože prostě musíme to dát dohromady.
A tam jsme právě udělali i tu změnu v té konstrukci.
Eh, rozhodli jsme se, že to nebude jako malá limitovaná série odlévaných výrobků, ale že, eh, to nabídneme té široké veřejnosti.
Eh, takže jsme začali o tom přemýšlet jako o kovovém výrobku.
Jsme ohýbali plechy a, hm, tak nějak se nám to podařilo uvést v život, takže, takže-
Jana Pěkná:
A dneska už je těch produktů ale víc, že jo, do té možná ne jenom koupelny, jestli jsem to pochopila správně.

Jana Stachová:
Jo, jo, my jsme vlastně dneska už máme těch produktů víc.
Doplnili jsme to o magnetické háčky.
Eh, máme teď takovou novou řadu, respektive z loňské řadu, eh, Be My Ritual tomu říkáme a je to takový systém úložných boxíků, které se skládají na, na kovový tácek a vy si vlastně můžete podle toho, co potřebujete vytvořit za prostor úložný, tak si to poskládáte sami.

Jana Pěkná:
A co barevnost
Protože barviček jsem tam viděla, eh, několik.
Jak vybíráte ty barvy
Je to podle nějakých trendů nebo je to čistě vaše invence

Jana Stachová:
Tak my jsme právě k tomu od začátku přistupovali jako k produktu, který, eh, je primárně pro nájemní bydlení, protože tam jsme cítili tu potřebu, že vlastně, eh, nájemníci často nemají možnost si navrtat polici do stěny, eh, někdo jim to nedovolí anebo prostě to, to není vhodné.
A často ty nájemní byty a vlastně developerské, eh, byty jsou hodně jako šedo-šedé, šedo-bílé a my jsme se tam snažili dostat tu barvu.
Takže jsme dlouho laborovali, hm, kterou tu barvu ještě přidáme a nakonec jsme to postavili vlastně na pěti barvách: černá, bílá a pak máme tři doplňkové, eh, růžovou, zelenou a modrou.
A potřebovali jsme, aby ty barvy k sobě krásně šly.
To znamená, že já si umím nakombinovat ten produkt klidně z těch všech pěti barev a pořád to bude nějakým způsobem ladit.

Jana Stachová :
Tak to byl takový celkem dlouhý úkol.

Jana Pěkná:
A co výroba
Předpokládám, že jste museli najít nějakého výrobce, eh, nějakého dodavatele.
Bylo to náročné

Jana Stachová:
Bylo to, bylo to náročné v tom, že prostě my jsme vůbec nevěděli, eh, nemě-neměli jsme žádnou zkušenost v tomhletom oboru, jo
Hm, skoro bych řekla, že nejtěžší pro nás byl ten obalový design, ty krabice, jo, to prostě bylo něco, s čím jsme se dosud jako nesetkali.
Nemuseli jsme to řešit a, eh, nevěděli jsme, jak to, jak to právě správně uchopit, jo.
Takže tam, tam to bylo dost, dost pro nás na začátku taková velká otázka.
A co se týče výroby, tak my jsme oslovili několik tady, hm, několik vlastně továren, které se tímhletím zabývají, a, hm, udělali jsme si takové soukromé výběrové řízení.
Nechali jsme si vyrobit vzorky a to bylo, to bylo něco, co jsme věděli, jak uchopit, protože se s tím poměrně jako v těch interiérech setkáváme a to jsme si uměli ohlídat.
Tak to bylo, to bylo poměrně jednoduché, bych řekla.

Jana Pěkná:
A když už byla polička na světě vymyšlená, představená na Rohan Design Districtu, jak se propagovala dál
Stačilo to, nebo musíte taky dělat nějaký marketing k tomu

Jana Stachová:
Tak nám se povedlo-- my jsme měli velký štěstí, že nám se povedlo udělat virální video.
Prostě jedno z videí, který jsme natáčeli prostě na Instagram, tak, tak oběhlo celý svět.
Ale bylo to zhruba tři měsíce po tom, co jsme ten produkt oficiálně představili, jo.
Takže vlastně když bych to řekla, tak my jsme se snažili vlastně sami natáčet si nějaká videa, tady podomácku jsme to stříhali, což bych řekla, že děláme skoro doteď, ale ta cesta určitě nebyla taková, že bychom to představili na Rohanu a najednou jsme měli objednávky.
To určitě tak nebylo, ale díky tomu virálu, tak vlastně to bylo na přelomu roku, přes Vánoce se, se to stalo a my jsme díky tomu vlastně věděli, že je o to zájem lidí z celého světa.
Jo, opravdu nám psali různí obchodní zástupci, koncoví klienti.
Bylo to takové dost dynamické a řekla-- vlastně nám to řeklo, že, že jdeme tou správnou cestou.

Takže na tu vaši otázku asi neumím odpovědět.
My jsme měli v tomhletom štěstí, ale samozřejmě je potřeba prostě ten produkt nějakým způsobem té veřejnosti komunikovat, jo.
Takže my víme, že, že musíme v nějakých pravidelných intervalech prostě natáčet videa, prezentovat to, vysvětlovat a pak, pak je to znát, že, že ti koncoví klienti o nás vědí.

Jana Pěkná:
Takže ale expandovali jste, vlastně fungujete takhle i mezinárodně.

Jana Stachová:
Jo jo, teď právě v tuhletu chvíli skoro bych řekla, že ten český trh samozřejmě jako nějak běží, ale vlastně ta, ty naše magnetický poličky se hodně chytly v Itálii, v Německu, ve Francii.
Máme dnes prodeje do Ameriky, do Austrálie, do, na Tchaj-wan.
Teď zrovna budeme otvírat vlastně Jižní Koreu taky přes e-shop, takže je to, je to dynamický.

Jana Pěkná:
Wow, tak to je super, skvělý, gratuluju.
Děkujeme.
Napadá mě teda ale k tomu otázka, kdy to všechno stíháte
Protože samozřejmě pracujete v ateliéru. Říkala jste, že máte tři děti a teď do toho poličky a e-shop.

Jana Stachová :
Jo, to je hroz-- to je prostě, to je těžký.

Jana Stachová:
To se vám tady budu trošku hroutit teď možná, ne.
Opravdu teď, teď právě pracujeme na tom, abychom si trošku odlehčili.
To znamená vlastně ten tým toho Hapticu, těch našich poliček, tak posilujeme právě o, o další lidi, aby nám s tím pomohli, protože už se to opravdu nedá zvládat jenom ve dvou, potažmo ve třech lidech.
Když mám, když počítám ještě kolegyni, co nám dělá marketing, respektive natáčí videa.
Takže už jsme si řekli, že opravdu se musíme odlehčit a delegovat.

Jana Pěkná:
Jo, tak ono se říká, že vlastně když člověk deleguje, tak vlastně ta firma potom roste, i když se nám to jako zpočátku zdá, že se vzdáváme v uvozovkách toho, co jsme dělali a co nás baví, tak, tak prostě když dojdeme do jiné fáze, tak je to prostě lepší.
To tak je.

Jana Stachová:
Ale ono delegovat se člověk musí naučit.
Ono to prostě nejde samo.
Vůbec vysvětlit, co člověk potřebuje, co může dělat někdo jiný.
Tak to je, to je dřina.
Musím říct, že v té architektuře, když já jsem se vlastně naplno vracela do práce, tak jsem se to strašně dlouho učila.
Jo, jak vůbec vysvětlit někomu, že má něco narýsovat tak, jak bych to narýsovala já
To bylo hrozně těžký, ale teď už to samozřejmě funguje, respektive člověk už ví, jak na to, co očekávat.
Dává si i nějaké třeba delší termíny, protože, mm, protože to má nějaký vývoj a, mm, to se člověk musí nějak naučit, no.

Jana Pěkná :
Je to tak, je to tak.

Jana Pěkná:
Není to, není to lehký, ale prostě bez toho by to asi, asi už nešlo, jak to tak poslouchám.
A na čem pracujete teďka
Možná na nějakém projektu, eh, třeba interiéru nebo dalších, eh, součástkách kolekce Haptic

Jana Stachová:
Tak mně se tady teď sbíhají, respektive je jaro, takže zač-- začaly realizace všechny, tak to nás celkem zaměstnává.
To znamená, rozjely se stavby, tak člověk jezdí, jezdí po kontrolních dnech.
Teď mluvím jako o stavbách domů.
Samozřejmě nám tam běží realizace interiérů, které teď, já teď jsem momentálně ve fázi, kdy dokončuju vlastně tři, eh, tři, tři interiéry většího charakteru.
A pak nové projekty, ty jsou tak nějak konstantně.
Musím říct, že, že toho nějakým způsobem běží.

Jana Stachová :
Dělá nám to radost.

Jana Stachová:
A co se týče Hapticu, tak právě se teď zaměřujeme na vývoj dalších produktů.
Paradoxně budeme teď brzy představovat vrtací variantu do stěny, protože, protože jsme, eh, jsme cítili vlastně od zákazníků, mm, potřebu, že, že by, že by o to stáli.
Tak vlastně jsme se, jsme se zaměřili na vývoj teď vrtané varianty, byť jsme se vůči tomu vymezovali na tom začátku.

Jana Pěkná:
Jasně.
A když bychom se podívali trošku dál do budoucnosti, máte třeba ještě nějaký plány nebo sny, který byste si chtěla splnit nebo spolu s manželem v ateliéru splnit

Jana Stachová :
Ježiš, těch je.

Jana Stachová:
Nám by, nám by nestačil jeden život.
My, my jsme takoví plánovači, respektive máme pořád co dělat.
Ale, eh, asi bych se spokojila s tím, kdybysme byli všichni zdraví, děti a kdyby nám to fungovalo jako, jako dosud.

Jana Pěkná:
Tak já budu moc držet palce, ať se vám to splní, ať chodí samé další skvělé úžasné projekty a nápady.
A moc děkuju dneska za rozhovor.
Věřím, že to pro posluchače bylo inspirativní a poučný.

Jana Stachová:
Já moc děkuju za pozvání.