036: Od architektury k produktovému designu: Příběh značky Vuch

Přepis je tvořen automaticky, omluvte prosím případné chyby.

Jana Pěkná:

Dobrý den, Martine, já vás vítám v podcastu Vuch.

Martin Kůs:
Dobrý den.

Jana Pěkná:
Vy jste vlastně první host u mě v podcastu, který nepracuje přímo v oboru interiérového designu, ale designem se určitě zabýváte v rámci svojí módní značky, ale možná nemáte tak daleko úplně k tomu oboru, protože vy jste vystudoval architekturu.
Je to tak?

Martin Kůs:
Je to tak.

Jana Pěkná:
Mě by hrozně zajímalo, jaká byla ta vaše cesta.
Možná se pojďme vrátit fakt až někam na tu střední školu, kdy jste se rozhodoval, že půjdete na architekturu, tak co vás tam, co vás tam lákalo jít na architekturu?

Martin Kůs:
To bylo vlastně docela jako jednoduchý.

Já jsem odmala vlastně chodil jako na malování, na nějakou jako výtvarnou, výtvarný kroužek, takže jsem k tomu vždycky měl blízko.
Moje mamka malovala, vlastně můj děda je v podstatě jako z části malíř a nějakým způsobem mně asi trochu šla i matika a vlastně to bylo trošku jako dodnes rozhodnutí jako táty.
Jo, ve, samozřejmě v sedmnácti letech, , na gymplu, když už jako přicházelo to rozhodnutí, tak já jsem v tý, v tomhle věku nad tím nějak jako zásadně nepřemýšlel.
A táta právě říkal: „Hele, tak hezky maluješ, matika ti jde, deskriptiva, tak běž na architekturu, to jako je pěkný obor.“ Jako jsem říkal: „Hele, vlastně proč ne?
To zní jako dobře.“ Jo a takhle vlastně to vzniklo hrozně jako jednoduše, jo.
Ve chvíli, kdy jsem se tam hlásil, tak jako o architektuře jako takový já jsem v podstatě nic moc jako nevěděl v těch sedmnácti, , takže už při, , přijímačkách jsem si vlastně musel jako nastudovat nějaký jako trendy soudobých architektů a nějaký vlastně první info.
Ale, ale ten prvotní vstup byl čistě jako nějakej jako vztah k nějaký jako matice s-s-s rýsováním v kombinaci jako s, s malováním, jo.
Takže to byl takhle úplně ten jednoduchej start.
Vlastně proč vybrat jako architekturu.
Já jsem zkoušel i vlastně jako výtvarnou školu v Ústí, myslím, a, , tam jsem se nedostal, protože tam jsem zjistil, že tam zase ta příprava je úplně jako j-jiná, než jsem já jako, , se na to připravoval.
Ale naopak na tu architekturu jsem se hlásil tenkrát do Brna a do Prahy a na obě ty školy jsem se jako dostal a rozhodl jsem se nakonec jít jako do Brna.

Jana Pěkná:
Hm, ale když se tady tak koukám na to kurikulum, tak vlastně Vuch vznikl v roce 2015 a to jste ještě studoval.
Je to tak?

Martin Kůs:
Jo, jo, jo, přesně tak.

Já vlastně, ten, ten příběh byl, že já jsem, já jsem firmu založil s kamarádem Ondrou v roce dva patnáct, ale společně už jsme ještě asi tři roky předtím už jako nějak podnikali, nebo on podnikal jako díl.
Takže já jsem ze začátku právě při studiu pro něj dělal různé jako grafický věci, různý, , loga, bannery nebo nějaký jako drobný marketing, s čímž jsem si přivydělával, , jako brigádně vlastně při tom studiu.
A v roce dva patnáct jsme pak vlastně založili Vuch a, hm, byla to nějaká jako přímá jako návaznost.
Takže pak to bylo pro mě i vlastně jednoduchý, že když jsem dokončil fakultu, tak v tý době už ta firma byla nějakým způsobem zajetá.
Takže vlastně dokončil jsem školu a rovnou jsem jako naskočil na, na plnej úvazek.

A to trvá jako dodnes.

Jana Pěkná:
Hm.
A začínal jste vyloženě kabelkama a takovým zbožím.
Jak vlastně vzniknul ten nápad?

Martin Kůs:
Začínali jsme na peněženkách.

Ten nápad byl hodně vlastně kombinací nějakých jako trendů, co se děly, děly jako na Západě, ve světě, jako e-commerce, protože my jsme vlastně celej ten projekt zakládali na nějaký jako e-commercový myšlence, , že to chceme dělat jako online.
Ono už je to vlastně jedenáct let.
V tý době ten e-commerce ještě nebyl samozřejmý tak rozvinutej jako dnes.
A viděli jsme nějaký trendy v podstatě v módě, , že některý třeba západní jako značky takhle začínaly, že v podstatě si udělaly nějakou jednu mikro kolekci a, a přišly s ní na trh, jo.
A tak jsme řekli: "Hele ok, tak to taky zkusíme." My jsme předtím měli vlastně e-shop na, , vlastně přeprodávání jako sportovního zboží, takovej jako dropshipping z, z Velký Británie.
Takže nějaký zkušenosti, nějaký jako informace k tomu jsme jako samozřejmě měli.
A právě ty peněženky byl trošku jako trend, co jsme viděli v zahraničí, kterej tady v Evropě nebo v tý naší střední Evropě jako nebyl.
Tak jsme řekli: "Hele, pojďme to jako zkusit." Já jsem právě měl za sebou tu, tu rovinu jako toho návrhu, tý vizuality, tý grafiky.
Ondra měl za sebou tu, tu rovinu toho jako business modelu, tý, tý, tý výroby, jo, tý logistiky.
A, a vlastně dali jsme ty hlavy dohromady.
Založili jsme, vlastně udělali jsme tu první kolekci.
Opravdu to bylo tenkrát vlastně dva, dva modely peněženek.
A tenkrát jsme to prostě tady uvedli na trh ještě přes Slevomat a podařilo se nám tenkrát prodat jako tisíce těch peněženek během jako pár dnů.
A to opravdu jsme si řekli: "Ok, tak asi jsme se trefili jak tím designem, tak tím trendem", kterej vlastně tak nějak jsme viděli na tom Západě.
A to byl ten první střípek, z kterého vlastně vznikl Vuch jako do dnešní jako podoby.

Jana Pěkná:
Tak to zní skvěle.
Takže ty první návrhy byly vlastně vaše.
A byl jste nějak ovlivněnej, třeba já třeba říkám, že já jsem vystudovala Vysokou školu ekonomickou.
Vypadá to, že v interiérovým designu mi to k ničemu nebylo, ale určitě tam prostě byly věci, který využiju v podnikání a tak dále.
Určitě nemůžu říct, že i když jsem změnila ten obor, že by mi ta škola k ničemu nebyla.
Tak jestli to tak vnímáte taky, že ta architektura nějakým způsobem ovlivnila třeba to vaše vnímání designu, ty vaše návrhy?

Martin Kůs:
Naprosto, naprosto zásadně, jo, protože já jsem tam vlastně šel z gymplu naprosto jako nepolíbenej třeba v grafickejch programech, v nějakým jako byznysovým přemejšlení.
Samozřejmě ta architektura nebo architekt je jakoby businessman na stavbě, jo.
To je jako extrémně o nějaký jako kooperaci jako desítek oborů, desítek prostě jako lidí, co se tam pohybujou.
Ta představa romantická, že, že jako ten architekt jako maluje ty, ty konceptuální myšlenky a to je jako všechno, je, je samozřejmě mylná.
To je deset procent tý práce a devadesát procent je, je pak prostě, že jo, stavební dokumentace, zařizování na stavbě, jednání s investorem, jo, jednání se stavební firmou.
Takže ten architekt je takovej prostě koordinátor vlastně celého celku a, a těch, těch vazeb jako na ten samotný byznys tam bylo jako hrozně moc, jo.
Když v tom, v tom startu jako nejjednodušší je opravdu to, že jsem se tam naučil ve všech grafických programech, který, který potom samozřejmě se jako hodily i jako v práci tady na navrhování těch produktů, jo, komunikace s výrobou, se zákazníkem, jo, i nějaký jako marketingový principy, jo.
A samozřejmě ta škola nás jako extrémně jako tady v tom form-formovala jako v tý, v tý podobě nějakýho estetickýho cítění, že jo.
Takže za mě těch vazeb tam je jako hrozně moc.
Jo, taky vždycky, když se mě někdo ptá jako architekt a děláš jako kabelky.
No, za mě ta cesta je vlastně docela jako přirozená, jo.
Jako tam mnoho těch principů, jak, jak to vzniká nebo jak se to navrhuje, je jako podobnejch jako u baráků, jo.

Takže, takže za mě jako to naprosto jako není o tom, že by ta škola nebyla potřebná, jo.
Pro mě to bylo jako naprosto, naprosto zásadn a tu vazbu já tam vidím jako velice jako silnou a jako logickou.

Jana Pěkná:
Ale dneska teda spolupracujete se spoustou dalších designérů, děláte různý limitovaný kolekce, naposledy třeba s Dorou Abodi. Řekněte mi něco trošku víc, možná jednak i o týhle spolupráci, anebo celkově, jak vlastně si vybíráte třeba designéry, který dneska pro vás navrhujou?

Martin Kůs:
Jasně, ta, ta cesta byla, že jo, čím ta firma byla větší, tak jsme se samozřejmě nějak profesionalizovali, jo.
Takže na začátku, , jsme mohli designovat jako co jsme chtěli a samozřejmě ty, ty výrobní kapacity a ty finanční jako možnosti toho byly dost omezený, jo.
Takže pořád já to říkám, že to byl takovej jako opravdu štěstí zázrak, že se nám to vlastně jako na tom startu povedlo, protože kdyby tenkrát ty peněženky úspěch jako neměly, no tak už možná vůbec jako nevzniknul, jo.
Takže, , já vlastně prvních asi pět, šest let jsem v podstatě všechno navrhoval jako sám, , a ani jsme nějaký limitky nedělali, protože to je jako náročný jako na tu produkci, na, na finance a tak.
Samozřejmě s tím, jak ta firma postupně nějak jako rostla, tak se začal měnit tenhleten model.
Dneska, dneska tady máme tým vlastně pěti designérů, který jsou normálně na, na plnej úvazek tady u nás, sedí tady prostě ve studiu a od rána do večera vlastně jako navrhujou.
A zase jo, ta, ta fáze toho návrhu je jako část.
Oni samozřejmě, , kooperujou s výrobou, že jo, řešej detaily, řešej výrobní procesy a tak dále, jo.
Takže pak samozřejmě i nějakou třeba linku marketingovou, vizuální, jo.
Takže těch, těch kroků je hodně.
Takže tady už je prostě stabilní tým, kterej tohleto řeší a já už jsem spíš takovej jako koordinátor.
Pořád tohleto oddělení si vlastně jako držím pořád, , je pro mě jako naprosto klíčový ve firmě.
A, a ta cesta vlastně přes ty limitky, já teďka si nevybavuju, kdy jsme udělali první limitku, tak to byl ten přirozený vývoj toho, že právě, , jsme jako řekli OK, pojďme, pojďme oslovit někoho jako externího, ať, ať jako se propojíme s jinýma oborama, s, s jinýma prostě jako úhlama pohledu.
A bylo to hodně, , vlastně zase se to vykrystalizovalo v to, že limitky nebo ty limitovaný kolekce, jak jim říkáme, tak jsou dneska hodně spolupráce spíš jakoby s lidma, , z oboru jako designu, malby, jo, jsou to tatéři, takže jsou to spíš jako vizuální umělci.
A takže to jsou vlastně poměrně jako jednoduchý spolupráce ve styl, ve smyslu toho, že ten autor většinou něco jako třeba namaluje i třeba originál obraz, který nám tady potom visí v kanceláři.
My ten obraz jsme jako pře-pře-přefotili, zdigitalizovali a pak ho vlastně jako nějakým způsobem printu dávali na naše produkty, jo.
Taková jako za mě jednodušší jako verze, ale vizuálně velice jako atraktivní.
Lidi to mají rádi a je to vlastně v systému toho, že to je opravdu jako limitovaný.
Takže když, já nevím, uděláme sto peněženek, tak už se to s tím nikdy dál jako nepokračuje.
Je to prostě opravdu jenom sto kusů, což samozřejmě v tý výrobě je jako náročný toto rozjet, tady ty jako malosérie, ale zase je to i nějakej odraz tý naší velikosti, že už si tohleto můžeme dovolit.
A společně s tím pak byl vlastně další jako krok.
To bylo vlastně asi rok a půl zpátky jsme založili projekt Laboratory a ten se víc specializuje vlastně přímo na módní návrháře.
Takže tam vlastně vznikají jako novotvary, , kabelek, úplně jako nový principy detailů.
A je to vlastně hodně o tom, že chceme, aby se tam víc projevil jako ten autor v kooperaci s náma, jo.
Takže to jsou teďka tyhlecty dvě linky a jedna z těch posledních nejaktuálnějších byla právě spolupráce s Abodi.

Jana Pěkná:

Mně se na tom líbí, když jsem vlastně viděla, , i ten příběh toho, toho vzniku vlastně těch kabelek a tý spolupráce, že to je fakt nějakej příběh a že se tam snažíte vlastně propojit i nějaky tradice a nejenom vlastně z České republiky.
Myslím, že Dora je z Rumunska?
Z Maďarska.

Tak mi povězte k tomu trošku něco víc.
O co tam jde?

Martin Kůs:
Tam zase my jsme těch spoluprací v Laboratory měli asi tři nebo čtyři na, vlastně s českýma návrhářema.
A byl to zase nějakej přirozenej krok, pro nás je maďarskej trh dost, dost významnej, slovenský, polskej.
Takže jsme řekli OK, pojďme se podívat a udělat jako první jako Laboratory mezinárodní.
A nemáme malých cílů.
Takže jsme si udělali nějakej research v Maďarsku.
Vlastně nám z toho vypadlo, že jako number one by měla bejt jako Abodi.
Takže jsme je oslovili a vlastně, , oni řekli: "OK, jdeme do toho." Jo, je to, je to vlastně taková klasická jako, jako dilema všech těch módních návrhářů nebo těch spoluprací, že většinou to jsou dvě úplně jednoduchý cesty.
Buď prostě ten autor řekne: "Hele, vůbec se s váma jako nechci spojovat, jste, jste vlastně nějaká jako fashion značka.
, my jsme jakoby ten high fashion a my děláme ty malosérie a prostě jako limitky." A je to naprosto jako legitimní.
A my řekneme: "OK, děkujeme prostě za, za nějakou odpověď." Ale někdy paradoxně je to přesně naopak, že třeba, , Dora a vlastně její studio, který je jako extrémně jako limitovaný, dělá prostě jako jednokusový záležitosti, hodně, hodně jako extravagantní módu pro, pro prostě západní trh.
Tak vlastně tam přesně mohla bejt tahle reakce, ale byla vlastně přesně opačná, že řekla: "Hele super, pojďme to zkusit.
Vlastně pokusíme se dostat, , to naše jméno, který je teďka hodně jako prestižní i mezi jako běžnějšíma lidma, ať nás jako poznaj.
Zkusíme si taky..." I pro ně to, to byla nějaká zkušenost zjistit, jak probíhá nějaká jako větší produkce a tak.
Takže, hm, takhle vlastně začínají ty, ty spolupráce.
A konkrétně jako s Abodi, tam to proběhlo všechno hrozně jako profesionálně, že je vidět, Že oni opravdu mají za sebou jako roky zkušeností na, na jako takovým tom nejvyšším stupínku jako módy.
Takže i ten, i to představení tý koncepce bylo jako za mě jako perfektní, že z naší strany tam bylo opravdu poměrně málo jako připomínek, protože potřebujem vždycky, aby obě strany s tím byly OK samozřejmě.
A ten jejich koncept byl jako tak silnej, přesně propojení vlastně tý jako rumunský tradice.
Ona, ona jako myslím původem je z Rumunska, , tečka, tečka žijou v Maďarsku.
, a, a vlastně tam byla návaznost na tady jako českou mytologickou nebo slovanskou mytologickou tradici přes, přes Rusalku v kombinaci právě s, s tou jako transylvánskou kulturou Drákuly a tohodle.
Takže oni tam našli jako perfektní jako spojovací jako linii a, , koncepčně si to jako hrozně sedlo.
A ten proces toho konceptu a tý myšlenky byl, byl hrozně rychlej, protože to téma, to téma bylo silný.

Jana Pěkná:

Mně se na tom líbí vlastně to, že opravdu v tom podnikání, když by z toho měla být nějaká rada pro posluchače, je fakt dobrý bejt odvážný a prostě nebát se oslovit i někoho, o kom si myslíte, že prostě ten mi nemůže ani si přečíst ten můj e-mail, ale vlastně z toho může vzniknout jako skvělá spolupráce.
A druhá věc, která se mi teda líbí právě tady u tý Dory, je opravdu ten, ten příběh.
Protože vlastně myslím si, že možná to tak vnímáte taky, že v tý dnešní době u těch výrobků prostě musí bejt něco jakoby navíc, nějakej možná právě příběh nebo něco vlastně, díky čemu si ty věci možná víc budu vážit v době, kdy prostě je obrovská produkce nějakých low cost věcí.
Tak to i souvisí vlastně s budováním značky a s tím, že asi v tý módě je taky velká konkurence.
Je to tak?

Martin Kůs:

Tak samozřejmě ten módní trh je extrémně konkurenční, že jo.
Speciálně teďka poslední roky, když vstupovalo, že jo, na trh Zalando a prostě About You, tady ty velký hráči.
Teďka, že jo, úplně poslední roky velký, velký mezinárodní marketplaces, který právě na ten trh evropskej, světovej chrlí tisíce designů, tisíce prostě produktů v, v x jako cenovejch hladinách, tak najít si tam jako ten, tu svoji pozici a tu svoji jako odpověď tomu trhu, aby ten člověk to nakupoval právě u vás, je jako extrémně jako těžký.
A vidíme to teďka sami, že po těch jako deseti letech je jako opravdu to nejcennější jako ta značka, jo, to je ten brand, kterej, za kterým něco stojí.
Je tam, je to nějaká historie, nějaká, nějaká myšlenka, a to je to jako nejcennější, jo.
Ono dneska, dneska v podstatě vyrobit kabelku není zas takovej problém, jo.
Problém je ji uvést na trh a bejt tam nějak jako úspěšnej, jo.

A bude to čím dál tím jako těžší, jo, tenhlecten jako trend jako vyhrát nebo s ním nějak, nějak jako operovat na tom trhu.

Jana Pěkná:
Hm, takže nejdůležitější je prostě asi odlišit se, určitě dělat věci možná jinak, s jiným přístupem než ty značky, co chrlí prostě to velký množství zboží.
Na co sázíte třeba v marketingu?
Jak propagujete svoje výrobky?
Je tam taky to, ta, to odlišení se nebo, nebo prostě klasicky jedete Facebook, Instagram a tak dále?

Martin Kůs:
Tak ono jako dneska to jinak ani moc v Evropě nejde, jo.
Ono jako těch marketingových možností zas jakoby tolik není v nějakým jako globálním měřítku.
Pokud tu značku chcete jako dělat globálně, nejenom třeba na českým trhu, což jsme vždycky chtěli dělat jako globálně.
Teď se hodně specializujeme právě na střední a východní Evropu a tam vlastně moc možností, kde ty marketingové peníze utrácet, není, než je Meta, Google.
Samozřejmě televize do toho nějakým způsobem vstupuje, ale tam to je jedno z nejdražších médií.
Tam my už poslední dva roky také působíme.
Takže tady v těch mediálních možnostech jedeme tu klasiku, jako jedou asi všichni.
Spíš pak tou kreativitou nebo tím způsobem prezentace se snažíme samozřejmě odlišit, nějak si s tím hrát, ale to asi dělá každý, jo.
To prostě dneska bez toho je úplně bez šance něco, něco mezinárodního zase udělat, jo.
Vůbec nerozporuju třeba brandy, které opravdu chtějí být lokální a tam těch principů je asi mnohem víc.
Ale pokud chci dělat něco, co bude vnímat i někdo v Maďarsku, Polsku, Slovinsku, tak tam je potřeba mít ten marketingový zápřah ideálně co největší.

Jana Pěkná:

Myslím, že budování značky vlastně souvisí i s tím, jak firma funguje jako taková.
Já jsem třeba koukala na LinkedIn.
Připadá mi, že být zaměstnancem u vás ve firmě je docela fajn.
Máte tam hodně teambuildingů.
Přijde mi jako že hodně pečujete o ty zaměstnance, že jste tam taková parta.
Takový dojem to na mě dělalo.
Nevím, jestli je to opravdu tak.

Martin Kůs:
Doufám, že jo.

Martin Kůs:
To by samozřejmě museli říct zaměstnanci, ale věřím, že jo.
My máme ten příběh tím, jak jsme vznikali, vlastně všechno jsme ze začátku dělali s Sandrou sami, jo.
Postupně jsme rozšiřovali tým a mnoho lidí je s námi dodnes.
I když jsme zakládali firmu, bylo mi, nevím, pětadvacet.
Takže jsme poměrně mladá parta a za ty roky se vybudoval hezký tým lidí, kamarádů a i já se snažím to tak stavět, aby sem lidi chodili rádi.
Já to vlastně vůbec nevnímám jako, jo nějakou jako práci, jo.
Jakože věřím, že plno lidí sem fakt chodí jako rádo, že vidí i ten smysl té práce a ty, a to pracovní prostředí nebo ty teambuildingy, to je taková třešnička, která to celý spojuje.
Naše optika byla vždycky, že tam na tom asi ne-není potřeba jako nějak jako šetřit, jo.
Důležité je, aby lidi byli rádi.
Pak samozřejmě pracovní výkon nebo to zapálení pro tu věc by mělo bejt jako úplně, úplně jiný, jo.
Doufám, že se nám to potvrzuje a i tím, jak jsme tady na Chrudimsku, tak je to si myslím docela zajímavá příležitost, jo, že nemáme zatím plány migrovat do větších měst, takže i tady je to myslím pro lidi fajn dělat, že je možnost se zapojit a nebýt prostě v Praze nebo v Brně nebo v těch velkých městech.
Myslím, že tohle funguje dobře.

Jana Pěkná:
A vy děláte hodně i charitativních projektů.
Je to tak?

Martin Kůs:
Taky se snažíme samozřejmě zapojovat do společenské odpovědnosti.

Jana Pěkná:
Myslím, že to hodně přispívá k vnímání značky.
Nevím, často jsou lidé, kteří vnímají značku jen jako nějaké logo a nějaký vizuál a tak dále.
Ale myslím, že to jde ještě do mnohem větší hloubky a Že záleží na tom a je důležitý tu, tu značku nějakým způsobem budovat i do větší, větší šířky.
Máte možná nějaký podnikatelský vzor někoho, kdo vás inspiroval třeba na vaší cestě?

Martin Kůs:
To asi takhle úplně přímo nemám, ale tak jako v rámci naš o byznysu samozřejmě sledujeme ty velký módní, módní domy, jak s tím jako pracujou, ale jako bych měl konkrétně jako někoho, tak to asi, to asi ne, ale, ale jakoby na tom českým jako e-commerce trhu se tam jako hodně známe a samozřejmě mnoho značek je jako skvělý, skvělých.
A tady tím si jako třeba, jo, v nějakým tom networkingovým světě se, se jako hodně scházíme, povídáme si o tom, inspirujeme se navzájem.

Takže to si myslím, že jako funguje, no.

Jana Pěkná:
Hm, hm, jo, to vzájemná vlastně inspirace a pomoc podnikatelů navzájem to vlastně funguje i mně, i v tom interiérovým designu to je zajímavý, že třeba u nás v klubu, byť to jsou všechno interiérový designéři, tak tam nefunguje jako nějakej konkurenční boj, ale naopak si rádi pomůžou navzájem a poradí a tak.

Takže to je, to je skvělý.

A vy jste zmiňoval tu společenskou odpovědnost.
S tím souvisí hodně i udržitelnost.
Jak to funguje u vás s udržitelností?

Martin Kůs:
U nás je to samozřejmě takový jako, jako to dvojí téma, jo.
My si troufám říct, že se jako tomu věnujeme dost.
Na druhou stranu děláme módu, jo, takže móda je samozřejmě, , jeden z nejvíc asi neekologickejch byznysů.
Ale to neznamená, že jako se před tím za mě jako nezahouřou dveře, jo.
Takže my vlastně od začátku jsme nad tím jako přemýšleli, aby tam za náma ta, ta stopa neekologická byla jakoby co nejmenší.
A teďka každej asi, jo, dneska, dneska samozřejmě hrozně populární téma, že jo.

Všichni jsou jako eko, všichni jsou.
Druhá věc je, co je ta pravda, jo.
A to asi každá firma, každej podnikatel si musí říct jako sám, jak k tomu jako přistoupí.
A my jdeme touhle jako naší cestou, že třeba mně vždycky jako vadilo vlastně v tom fashion průmyslu, co se vlastně jako děje s těma produktama, když už přestanou sloužit, jo.
Takže to může bejt samozřejmě jak v textilním, tak, tak v tom našem doplňkovým, jo.
Mám kabelku, rozbije se, přestane fungovat nebo se mi už prostě nelíbí, jo.
To je úplně jako běžná věc.

A co s tím teďka, jo?

Takže vzít a vyhodit je samozřejmě to nejjednodušší.
Takže todleto mě vždycky jako trápilo a z toho vlastně vznikla nějaká myšlenka, hm, a pořád si s ní hrajem jako dodnes, aby ten odpad, kterej vlastně my ten produkt vyrobíme, za nějakou dobu už teda neslouží tomu původnímu účelu, tak jako co s tím?
Takže my jsme vlastně začali ty kabelky a vlastně všechny ty produkty nějakým způsobem jako drtit, dělat z nich nějakou jako drť, s kterou jako sekundárně jsme vlastně s nima začali plnit takový sedací, sedací vaky.
Takže vlastně z těch kabelek je nějakej druhej život, jo.
A-ale to byl, to bylo, já nevím, tři roky zpátky, to pořád pokračuje.
Nechávali jsme si to třeba drtit jako externě, teďka zase v čase už jsme si koupili jako vlastní jako stroj, jo, což taky už nejsou úplně malý investice, ale prostě já tam vidím tu přidanou hodnotu toho, že to jako smysl má.
Další krok byl právě, já vím, rok a půl zpátky jsme navázali spolupráci s Technickou univerzitou v Liberci, kde, kde zase jsme vlastně z tý drtě vyvíjeli s nima jako novej produkt.
To je nějaká jako taková pryskyřicová deska, textil board, ze který se zas dá dál pracovat.
My z toho teďka aktuálně s nimi jako děláme nějaký brože pro nás, pompomy, hodiny jsme z toho třeba udělali, jo.
A, a vlastně teďka další třeba krok, co řešíme, tak máme hodně jako k-kovových komponentů, jo, protože před tím drcením se to musí odkovovat, jo.
To, já tím chci popsat jako ten proces, samozřejmě pro nás by bylo nejjednodušší to jako vzít a vyhodit, jo.
Tak, jak to asi dělají všichni, jo.
Vlastně zaplatí se na skládce nebo někde prostě poplatek a je to vyřešený, jo.
Ale samozřejmě tohle teďka ten produkt jako vzít, teďka ho odkovit, jo, to je samozřejmě lidská práce.
Je to jako, stojí to dost peněz, ale nám to tam dává tu přidanou hodnotu, že to jako smysl má.
Takže teďka tam řešíme třeba ten další krok, co s tím kovem, jo.
Takže za ty roky máme prostě stovky kilo kovů, zipů starých, jo, log.
Takže teďka s jednou firmou jako vyvíjíme, jestli by to všechno nešlo jako roztavit, udělat z toho třeba nějakou sochu a zase vlastně ten kov jako sekundárně nějak jako využít.
Jo, teďka loni jsme spustili program, abysme do toho právě zapojili i lidi, že nám vlastně lidi můžou zadarmo ty produkty, který už jim jako neslouží nebo se jim nelíběj, vracet.
Dostanou za to nějakou jako zase poukázku třeba na další nákup.
A zase my to dáme do toho naš o jako cirkulárního modelu.
Jo, protože teďka aktuálně ty první roky to bylo hodně, když nám to přišlo vlastně z výroby, tak samozřejmě nějaký procento je, já nevím, po-poškrábaný jo, nemůžem to prostě uvést na ten trh.
, takže teď jsme do toho zapojili i ty lidi, jo.
Takže je to takový z-za nás jako hraní.
Baví nás to a vlastně ta, ta myšlenka je, že vlastně všechny ty produkty, který už dosloužily a vrátěj se k nám, tak vlastně všechno využijem, jo.
Vlastně nějakým způsobem rozebereme a z těch jednotlivých komponentů vytvoříme něco jako novýho, jo.
, samostatná linka je, je samozřejmě ty, ty samotný produkty, kde, hm, máme jako eko řadu, kde vlastně používáme na jako vstupní materiál různý jako typy eko materiálů.
Teď zase, co znamená eko, jo.
Na to nějaká asi jako celosvětová definice jako není.
My, my to, my máme jako svojí na to Optiku.
Jsou to prostě materiály, který, , už vznikají buď ze sekundárních materiálů, takže jsou to třeba umělý kůže, který vlastně při výrobě vznikají z odpadu už jako jiných umělých kůží.
Jo, nebo to jsou, , různý jako R, R materiály, recykláty z petek, jo, a tak dále.
Takže zase velkej podíl toho vstupu do toho materiálu jsou právě třeba jako recyklovanej plast posbíranej prostě v oceánu nebo, nebo někde.
Teď, teď si začínáme hrát i s různýma jako materiálama na přírodní bázi, že tam jsou, já nevím, teď máme kolekci, že se, že vlastně jedna ze složek při výrobě toho, toho, tý umělý kůže je šlupky z jablek.
Teďka vím, že řešíme vlastně s nějakýma kuku-kukuřičnýma šlupkama.
Jo, ono, ono, v médiích obecně se tady o tom hodně píše.
Jenom za mě častokrát je strašně těžký to uvést reálně do toho produktu a opravdu to začít jako vyrábět, prodávat, jo.
Martin Kůs (?):
Že to se furt jako někde objevuje.

A támhle se vyvinul jako novej materiál.
Jenomže ono to je trošku vzdálený pak tý realitě, jo, že to, že se vyvinul materiál ještě neznamená, že je opravdu funkční.
Ten mate-- ten produkt z toho vzniknul.
Není to žádná limitka a je z toho vlastně sériová výroba, jo.
A tenhlecten, tenhleta množina tady těch všech produktů, kterým my říkáme eko, tak nám, nám meziročně roste zhruba o padesát až sto procent už posledních pět let.
Takže nám to teďka dělá zhruba pět procent veškerých jako prodejů nám dělají prodeje tady těch jako eko materiálů.
A může se to zdát málo těch pět procent.
Samozřejmě před pár lety to byla nula.
A v tý absolutní hodnotě už se jako jedná o desítky tisíc produktů prodaných vlastně tady s tou jako eko, , nálepkou, jo, nebo tady s tou eko cestou, jo.
Takže teď, teď vím, že teďka vlastně čekáme, že nám přijde vlastně z továrny finální produkt vlastně úplně biodegradable produktu, který by měl bejt v podstatě na bázi toho, že zaprvý vzniknul i tak, že, že vlastně byl minimum odpadu.
Jo, to je přesně se dělalo, , na tom, na tom už pracujeme skoro, skoro asi dva roky. Že, že vlastně při tý samotný výrobě už je minimum odpadu, že, že vlastně se to všechno vyrábí z metráže, která je na milimetry dělaná tak, aby každej ten, každá ta část se využila.
A pak zpětně, pokud tenhleten produkt přestane sloužit, tak by vlastně měl bejt téměř jako plně, , recyklovatelnej.
Takže v uvozovkách ho hodím na, na skládku nebo na kompost a on se nám do roka kompletně rozloží.

Jana Pěkná:
Jo.
Hm.

Martin Kůs:
Zase,těchle těch příběhů už jsem slyšel jako hodně, ale my teďka, teďka by to u nás měla bejt jako opravdu první kolekce, která se už stabilně prostě bude prodávat a nebude to nějakej jeden kus.
Bude to prostě normálně jako sériová výroba, , tady toho jako produktu, tady tý cesty, jo.
Takže i pro nás je to poměrně jako no-nový třeba takhle, tak tady ten jako level úplně tady toho jako kompletního samorozložení.

Jana Pěkná:
Hm, ale je skvělý, že tou cestou jdete.
Ta poptávka podle mě bude stále vyšší a vyšší po těchhle produktech.
A je pravda, to samozřejmě i v tom interiérovým designu víme, že je nějaký piňatex, prostě kůže z ananasových listů a tak dále.
Ale já třeba mám na blogu obsáhlý článek o kůži a jejích alternativách a vlastně vychází, že možná ta pravá kůže je udržitelnější v tomhle ohledu, i když by to bylo z odpadu, ten ananas a tak dále, tak nevydrží tak dlouho ten materiál než třeba právě ta pravá kůže.
Takže to je prostě velká diskuse a je otázka, co je vlastně udržitelnější materiál.
Vy ale taky máte nějaký výrobky z kůže.
Teď jsem četla, že jste přesunuli vlastně výrobu do Evropy výrobků z pravý kůže.
Jaký tam byl ten důvod?

Martin Kůs (?):

Vlastně obecně, jo, co je víc eko nebo co to je, to je co, co jako člověk to názor.
Jo, ono jako je to, je to pravda, jo.
, a k tý kůži, , tam vlastně to byla nějaká jako přirozená zase cesta toho, že, , my vlastně vyrábíme, , týhlety syntetický věci z těch umělých kůží v Asii převážně.
A samozřejmě tam je to ta, ten, ten hub, kde to všechno vzniká.
Jo, tam jsou ty továrny, kde vznikají všechny týhlety umělý kůže i veškerý týhlety eko, ty eko báze.
Takže tam vlastně to vyrábět jako, , tady je ten princip, že stejně všechny ty vstupní materiály se vyráběj v Číně.
, stejně to je jako drtivě v Číně.
Převeze se to sem a tady se to ušije.
Takže tam ta, tam ten smysl úplně jako není, tam ta, ten, ten proces tý výroby je mnohem jako za mě i jako ekologičtější dělat prostě v Číně, protože všechno je to tam v okruhu jako pár kilometrů od sebe a vlastně ten produkt vznikne jako kompletně na jednom místě.
, ta pravá kůže je trošku jako jiný příběh, protože ta je pořád jako nejkvalitnější a jedna z nejlepších tady v Evropě, prostě v Itálii.
, takže tam je to vlastně naopak.
Tam když chceme dělat kůži, tak zase by se ta kůže z Itálie přivezla vlastně do Číny a zase zpátky, což nám jako dlouhodobě nedávalo smysl.
Druhá věc je, že samozřejmě tenhle obor je v Evropě čím dál tím slabší.
, těch továren jako ubývá a u nás to byla i trošku souhra náhod, že vlastně na Slovensku s jednou jako menší dílnou, která pro nás už dělala kožené produkty, tak jsme se vlastně spojili a, , takže to byla i ta možnost, jo, že vlastně my jsme dostali tu nabídku, jestli se s nimi jako nechceme spojit a tím jsme vlastně dostali tu manufakturu, jo.
A tak jsme řekli OK, nějak jsme si to napočítali, dává nám to smysl.
Takže, , tu, tu výrobu kůže v Číně jsme, jsme ukončili a teďka kompletně vzniká jako na Slovensku právě z italských kůží.
Takže, takže ty transporty materiálu už jsou jako relativně lokální a máme nad tím samozřejmě, , větší, větší jako nechci říct kontrolu, protože my máme samozřejmě kontrolu i v tý Číně, jo.
Tam máme jako roky zajetý dodavatele, kde, kde tam jako pravidelně se jezdí.
Máme tam velice jako osobní jako vztahy s nimi, , jo, takže to není vůbec nějaký imaginární prostor, jo.
Je to prostě továrna velice podobná, technologicky mnohem vyspělejší, než jako třeba jsou továrny tady.
Ale, , na tom Slovensku spíš nám to dává větší flexibilitu.
Samozřejmě ten transport je mnohem rychlejší.
Dokážeme tam dělat mnohem menší jako série.
Jo, my dokážeme tam dělat třeba jenom deset kusů, třeba od modelu, což, což v tý Číně je samozřejmě větší problém, protože tam, tam se obecně jede jako na větší, větší jako, , množství kusů.
Takže máme, máme tam větší flexibilitu.
Dává nám to větší smysl právě, že ty materiály jsou vlastně tady v Evropě, takže pak je jednodušší to i tady v Evropě vyrobit.
Ale ta dlouhodobá udržitelnost je samozřejmě náročnější v tom, že těch lidí, co to dělají, je čím dál tím míň.
Ty školy, kde se to jako žáci učili, jako ubývají.
Takže, mm, jak to bude třeba za patnáct let, nedokážu říct.
Jo, my, my, my, myslím si, že my máme teďka tu zajímavou možnost, že tu manufakturu tady jako máme.
, zatím ty první kolekce, co jsme vyrobili, tak teď jsem koukal, máme půlku vyprodanou, takže, takže to nějakým způsobem asi i lidi baví, líbí se jim to.
Ale jak to bude udržitelné za dalších deset, patnáct let, to je samozřejmě otázka do budoucna, no.

Kdo to vlastně dneska bude chtít dělat, jo?
:
Kdo, kdo vlastně dneska dvacetiletej člověk po škole chce jít ke stroji a opravdu jako manuálně šít prostě kůži.
Moc lidí jako takových už není, no.
Dnes je v módě samozřejmě jako digitalizace AI vš o, tak ta představa je asi lákavější bejt spíš jako u počítače a něco jako digitálně dělat, než opravdu si jako fyzicky sednout a něco jako šít, lepit, stříhat.
Ono to je samozřejmě jako fyzicky náročný a je to, je to i samozřejmě na ten, na ten um náročný.

Ma
No, to se člověk nenaučí, nenaučí za týden.

Jana Pěkná:
No já myslím, že tenhle problém s těma řemeslama je obecný i vlastně ve stavebnictví, v interiérech.
Prostě je problém s nat řemeslníka, elektrikáře, , zedníka a bude to asi, asi horší, no.
Tak uvidíme, kam se to bude vyvíjet.
Možná tím se dostáváme i k tématu, na který jsem se chtěla zeptat, a to je umělá inteligence, která prostě stále víc zasahuje taky do vš o.
Co vy a umělá inteligence?
Využíváte ji třeba ve firmě nějakým způsobem?

Martin Kůs:
Samozřejmě, , to je zase téma.
Něco jako ta ekologie, že jo.
Teďka všichni zažívají ten FOMO efekt, že je prostě potřeba něco jako dělat.
My, my pro to jako děláme samozřejmě taky.
, nejvíc se to u nás projevuje v marketingu, kde, kde prostě jsou už dneska velice sofistikované nástroje na různý plánování reklam, na tvorbu kreativ.
Jo, už samozřejmě používáme generování, , prostě kreativ, různé jako úpravy fotek, co předtím zabíralo prostě x hodin práce grafikům.
Tak dneska to, co udělali před dvěma rokama čtyři grafici, tak dneska udělá jeden vlastně ve stejný kvalitě, takže to výrazně jako zrychluje práci.
Hodně se to dotýká třeba zákaznickýho oddělení, který vlastně letos v lednu jsme kompletně přešli vlastně pod vlastní správu, kde, kde jsme měli agentury, který nám spravovaly zákaznickou podporu v Maďarsku, na Slovensku, ve všech zemích.
Tak všechno díky AI jsme si to teďka od ledna převedli pod nás.
Takže tam jsou ty, ty, ty překladatelský systémy, různí, různí boti, že jo.
Princip jako navolávání třeba přes umělou inteligenci, jo.
Takže je to hodně jako šetření toho lidskýho času, že to, co tenkrát dělalo pět operátorů, tak dneska zase zvládne jeden.
Samozřejmě ta jazyková bariéra je, je kritická a to AI vlastně to úplně jako odbourává.
Další, další segment jsou samozřejmě jako data jako, jako takový, protože my jako hodně pracujeme s datama, , takže celej, celej jako datovej, datovej core tý firmy, jako tam, tam jako hodně do toho vstupuje teďka AI.
A jeden jako z posledních, čím dál tím víc se to projevuje i jako v samotným návrhu, kde, kde zase nám to jako velice ul čuje práci třeba tý postprodukce nebo těch, těch detailů nebo nějakýho třeba první nahození nějaký jako myšlenky, co my tady hodně pracujeme na počítačích, takže když než to někdo jako naskicoval někde ve Photoshopu nebo v různých jako grafickejch programech, tak dneska tu prvotní myšlenku dokážeme vlastně během pár vteřin si nechat vygenerovat a říct si: "Hele, jo, to je dobrý, pojďme na tom pokračovat a dál to rozkreslovávat." A nebo řeknem: "Hele, ne, to nefunguje.
Jo, tahle je špatná proporce, tady, tady prostě nesedí, jo." Takže zase to, co tenkrát někomu trvalo dvě hodiny dostat jako na ten, na ten digitál, abysme se na to mohli podívat, tak dneska trvá pár vteřin, jo.
A samozřejmě tohle všechno je začátek.
, tohleto ještě jako, jak, jak to bude vypadat za pět let, to bude naprosto totálně jinak.
Takže, , snažíme se s tím jako hrát, zapojovat to jako do firemních procesů.
Myslím si, že to dneska ani jinak nejde.
Na druhou stranu, , ten vývoj je tak rychlej, že, že to, co platilo dnes, tak za měsíc už zase platit nemusí, jo.
Takže spíš je o to tu situaci trošku jako sledovat, nebejt nějak jako imunní vůči tomu AI, tam to, to tady prostě je a bude, to už asi je jako daný.
Takže snažíme se jako jít jako s dobou, ale určitě, určitě by do toho třeba šlo šlapat jako ještě víc.
Ale na druhou stranu, jak říkám, za rok to stejně zase bude úplně jinak.
Takže spíš jako bejt v obraze.
A to, to si myslím, že se snažíme a do těch procesů to jako zapojujeme hodně.

Jana Pěkná:
Hm, to jsem ráda, že jste zmínil to, že se to projevuje vlastně i v té fázi toho vlastního návrhu, toho designu, , toho produktu.
Protože já jsem právě v minulé epizodě podcastu Vuch mluvila o tom, že hodně světových studií vlastně začíná obracet vůbec ten postup té práce, toho návrhu, toho interiéru a začínají vlastně těma obrázkama, tou vizualizací, jak by to mohlo vypadat a až pak teprve jdou někam do 3D programu, kde to rozkreslí a tak.
A to je právě o té změně toho mindsetu, prostě začít přemýšlet trošku jinak.

Martin Kůs:
Když, když jsme dělali, , baráky, tak samozřejmě vymodelovat to ve 3D a renderovat to, to byl porod, jo, to byl osmihodinovej render jednoho obrázku, tam pak je špatnej odlesk ve okně a celý se to renderuje znova.
Ale dneska jsou ty rendery během pár vteřin.
Prostě jo, to je úplně jako.
A myslím, že tohle je důležitý, jo, že tady je potřeba, jako to, to není jako, jako jestli ano nebo ne.

Kůs (?):
To je, tak to je prostě jo.

Takže ta doba se tady v tom jako totálně jako změnila.
A myslím si, že přesně jo, teď když jsem viděl, jak v architektuře vznikají přesně rendery nebo, nebo jako i systém jako 3Dček a vlastně tady toho vš o, tak to já když jsem studoval, tak to vlastně byla úplně jako historie, jo.
A to není zas tak dávno, jo.
Takže, , tady, tady v tom je určitě potřeba jako tu, ten, ten krok držet, no, s tou dobou.

Jana Pěkná:
A sledovat to.
No a jaký máte plány do budoucna a sny, co si chcete ještě splnit?

Martin Kůs:
Plánů máme, plánů mnoho.

Snů, snů je otázka jako v tom kontextu, že my si tady teďka žijem takovej ten náš sen.
Když jsme tu firmu zakládali s Ondrou, tak samozřejmě nás to jako nenapadlo, kam by to jako mohlo vyrůst.
Takže já jsem jako rád za, za, za to, že, že to teďka funguje.
Paradoxně vlastně teď zažíváme jako i ty jako nejsilnější roky, největší růst, jako nějaký profitability, že snad už jsme se to jako naučili.
, ale tím to jako nekončí, jo, že jsme na trhu deset let.
Takže teď je před náma dalších deset let a ty výzvy a principy a expanze budou jako úplně zase jako jiný, jo.
Takže je to vlastně to, že jsem řekl, že jsme se to naučili, tak jsme se naučili tadytuu fázi.
Ale před náma je teďka, jestli chceme vyrůst třeba na dvojnásobek, tak úplně nová fáze, kterou se zase budeme učit, jo.
Ale pro nás je jako to zásadní, nebo takže tam je ten můj sen, nebo teďka ten, ten, t-ten vývoj těch dalších let je vlastně dostat ten náš jako příběh, tu naši módní značku jako víc ještě do toho, do toho světa, jo.

Což je jedna z nejtěžších věcí.

Vždycky jako vyhrát ten lokální trh je samozřejmě taky těžký, ale ten trh znám.
Mluvím tím jazykem, mám tady tu největší historii, i jsem tady nejvíc jako zainvestoval v marketingu, takže to, to brandový pojetí je tady nejsilnější.
Ale samozřejmě replikovat tohle v Maďarsku, v Polsku, kde takovejch značek je desítek, desítky, možná stovky, tak tam už je to výrazně těžší, jo.
Takže tohleto bude ta naše, ta naše teďka jako výzva nebo mise, vlastně čím dál tím víc se snažit prodat ten náš jako příběh, tu naši značku i do, i do dalších zemí v Evropě, aby se z toho opravdu jako stala za dalších deset let jako ideálně prostě jako nová, opravdu jako globální, minimálně evropská značka. Že i když v Polsku někdo řekne Whoosh, tak to nebude jenom nějaký zapálenec, ale bude to nějaká prostě globální jako, , informace ve stylu „jasně, jo, to je, to je ten evropskej brand tady jako z Čech.
Jasně, to, to známe, to je super“, jo.
A tohle je takovej ten cíl a ta cesta bude ještě jako hrozně dlouhá, jako tohlecto docílit.

Jana Pěkná:
Hm, to vlastně jsem se chtěla zeptat na začátku, ale teď se to hodí taky.
Ten název Vuch je vlastně super i pro tu mezinárodní expanzi.
Jak vznikl ten název?

Martin Kůs:
Ten název vznikl, to bylo prostě opravdu těch dvanáct let zpátky.
Ještě bývalá přítelkyně to vlastně jako vymyslela na nějakej jinej projekt a, a vlastně tenkrát pak, když jsme zakládali s Ondrou právě tu firmu, tak jsme říkali: „Hele, tak to je jako volný, jestli to nepotřebuješ, tak to použijem prostě.“ , samozřejmě v tý době byly volný domény.
Ta podstata byla o tom, že to nic jakoby neznamenalo, jo, že to byl jakoby novotvar velice krátkej, čtyřpísmenej.
Byly volný domény kromě comový.
Tu jsme pak jako po letech dokupovali samozřejmě už za nemalý peníze.
A, hm, tam pak byl ten jako příběh toho loga, kde dneska ono to logo vypadá jako dvojitý véčko.
Ono to byla spíš stylizace těch jednotlivých písmenek.
To tak nějak čas vzal, že to vypadá jako dvojitý, dvojitý véčko.
Takže pak to trošku inklinuje dneska, že by ten název měl bejt jako Whoosh s dvojitým W na začátku, jo.
Takže otázka právě, jestli to jakoby je dobrej název, nebo není dneska pro tu mezinárodnost, protože hodně lidí nás hledá třeba s tím dvojitým W, ale tak my už jsme si zaregistrovali všude i to dvojitý W, takže už by to mělo fungovat.
Ale to jsou věci na tom začátku, kde nad tím asi člověk úplně takhle nepřemýšlí, jo.
Tam tenkrát to byl prostě jako novotvar, jednoduše vyslovitelnej pro nás a, a byly volný domény, no.

To, to bylo jako klíčový v tý, v tý době, no.

Takže jako žádnej příběh za tím není, jo, že by to byly zkratky něč o nebo není.
Byl, byl to jako takovej docela racionální postup, jak jako vymyslet jako novotvar.
A nebyl za tím ani žádnej jako, jako průzkum, jo, jak to lidi vůbec.
To, to prostě se začínalo.
Potřebovali jsme nějakou značku, abysme právě vlastně obrandovali tu první peněženku a takhle vlastně velice jednoduše to vzniklo, no.

Jana Pěkná:
Tak to je vlastně hezkej příběh celkově, i když v tom žádný zvláštní příběh není.
No každopádně já moc držím palce, ať se vám ty další cíle, , daří, ať se vám daří plnit si ty vaše sny a moc děkuju za rozhovor.
Bylo to určitě moc inspirativní, , celkově pro obor designu a určitě si tam najdou něco pro sebe i interiérový designéři.

Martin Kůs:
Tak já taky moc děkuju za pozvání.