Přepis je tvořen automaticky, omluvte prosím případné chyby.

Jana Pěkná:
Dobrý den, Sávo, já vás vítám v našem podcastu o designu a podnikání a moc děkuju, že jste si udělal čas.
Vím, že jste mi psal, že toho máte teďka z kraje roku hodně, takže jsem ráda, že jste si ten čas udělal na nás.

Sáva Střelec:
Tak krásný den posluchačům a posluchačkám a případně se omlouvám trošku za hlasovou indispozici, obzvlášť, kdyby to někdo měl na sluchátkách a já nedej bože zakašlal, tak se dopředu omlouvám, ale jsem trošku nachlazený, tak.

Jana Pěkná:
Jasně, to počasí teď není úplně, úplně ideální.
No, pojďme si na začátek nejdřív říct Antonie Emma.
Co přesně děláte?
O čem je vaše značka?

Sáva Střelec:
Tak naše značka je českým nebo my jsme českým výrobcem pohybových nebo začali jsme pohybovými hračkami patentovanými. Řekl bych, takovou vlajkovou naší lodí je průlezková stavebnice Faber, což je průlezka, která může být žebřinou na zdi.

Za pár sekund, když jste ze zdi, sundáte.

Může to být bunkr v prostoru, může to být lezecká stěna.
Je-je rostoucí, to znamená, můžete s ní pracovat od úplně malýho dítěte jako malýho Pikler trojúhelníku až po posilovnu pro puberťáka.
Takže to byla taková první náš hlavní a vlajkový produkt.
Ten teda prodáváme nejen v České republice, ale i v zahraničí, v Německu, ve Švýcarsku, v Rakousku a na Slovensku samozřejmě.
A poměrně čerstvou novinkou, a to je tak teďka bude druhý rok, je úplně novej segment a to je pohybový nábytek, variabilní pohybový nábytek, což je vlastně nový prvek v té naší nabídce a směr, kterým se ubíráme.
To znamená výbava dětských pokojíčků variabilními prvky, na kterých souběžně je možné realizovat pohyb.
To znamená postel, která se nejenom může být postel na zemi, potom dvoupatrová a třípatrová patro v prostoru, ale zároveň doplnit ho o pohybový prvky, aby se do té postele dalo lézt po kvalitní lezecké stěně.
Dalo se to propojit s těma našima průlezkama.
Dají se tam dát ručkovací tyče na výmyky, lana, prostě aby-abychom do toho dětského prostoru dokázali dostat i zdravý a bezpečný pohyb.
Takže tohle bych, tohle jsou ty dvě naše hlavní mise.
Výroba v České republice a, a zdravý pohyb a bezpečnej pohyb v domácím prostředí.

Jana Pěkná:
Ty vaše pokojíčky, když se na to podívám, opravdu vypadají ne jako zbytek té domácnosti nebo zbytek toho interiéru, kde si třeba necháme udělat nábytek na míru od truhláře, ale potom se vlastně bojíme ty děti k tomu pustit a bojíme se, že nám potom budou lézt.
Tak v těch vašich pokojíčcích je to ale úplně jinak.

Sáva Střelec:
No, my trošku tak ty pokojíčky vnímáme.
My vlastně vnímáme, že dětskej pokoj je vlastně úplně samostatnej vesmír a je úplně jedno, jak vypadá.
Prostě nemusí vypadat stejně jak zbytek toho domu.

Sám to doma tak mám.

Prostě dětskej pokoj je jedinej pokoj, v kterým nemáme nábytek na míru a to z toho důvodu, že ta potřeba těch dětí se prostě neustále mění.
Jednou je to království pro princeznu, pak ta princezna už z toho vyroste a úplně už štve, že všechno je kolem růžový.
A snažíme se to všechno dělat tak, aby, aby to v tom čase s tím dítětem dokázalo růst.
A to nejenom po té stránce toho designu, ale i po stránce nějaké funkčnosti, variability v tom, v tom prostoru.
Počítáme s tím, že může přibýt další dítě do toho prostoru, to znamená tak, aby ten nábytek byl schopen na tu změnu v tom prostoru, prostoru reagovat.
A zároveň vlastně to je způsob, jak my vnímáme design všeobecně.
To znamená design, bavíme se tady o bytovém nebo interiérovém designu, tak my design vlastně vnímáme jako sloučení funkčnosti a nějaké estetiky.
A ta estetika je jedna část vlastně toho příběhu.
Ale pro nás ta funkčnost toho, že to plní nějakou funkci, která v tom pokoji je potřeba, je vlastně ta druhá součást toho a velmi důležitá součást toho, toho příběhu.

Jana Pěkná:
Ta funkce určitě by měla být na prvním místě.
Jak vzniknul vlastně ten nápad začít dělat takovýhle nábytek?
Souvisí to nějak s tím, co ty děti potřebují vlastně v dnešní době?

Sáva Střelec:
Souvisí to určitě s tím, co potřebují naše děti.
Naše děti jsou úplně největší testeři a největší vlastně zkušební jezdci toho celého našeho, našeho podniku.
Já, já i Štěpán máme jako dcery, který jsou hodně, oba dva máme dcery. Štěpán teda teďka pořídil třetího kluka ještě k tomu, takže proto jsem mluvil o dcerách, ale teď jsem si uvědomil, že on má ještě nejmladšího kluka.
Ale všechny jsou jako divošky, potřebují pohyb a jakmile prostě venku nastalo prostředí a počasí, kdy ten pohyb už tolik nebyl, tak s nimi byl doma k nevydržení.
Takže byla to snaha dostat ten zdravý a bezpečný pohyb i do toho pokojíku.
Zároveň máme jako oba dva se Štěpánem pocit, že ten pohyb, z toho ten přirozený pohyb, z toho dětského světa mizí.
A není to jako úplně, že by to bylo jako rozhodnutí.
Myslím si, že děti jako pohyb milují, že to není o tom, že by a priori si chtěly vzít tablet a hrát si s tabletem nebo vzít mobil a hrát si s mobilem, že pořád ten pohyb mají stejně rádi, ale jenom těch příležitostí už prostě není tolik, kolik bylo dřív.
Jo, já, já na ulici, na který já jsem hrál schovku, v Brně teda, tak bych dneska měl velkej problém večer dítě vypustit, ať si tam jde prostě po tý ulici běhat.
A my jsme tam hráli schovky, běhali přes to honičky, fotbaly, všechno.
A vlastně takhle stejně to vnímám, že je to napříč tou společností a že toho pohybu ubývá.
Koneckonců, jako říkají to i statistiky.
Takže to byl ten důvod, proč, proč jako pohyb?
A nábytek, to, to přišlo až pár let zpátky, kdy jsme si vlastně uvědomili, že z pohledu podnikání je ten náš produkt průlezky, přestože je jako krásná, patentovaná, variabilní, z masivu super, tak že je vlastně to zbytečnej produkt, že pokud ten člověk si neuvědomí, že chce, aby se mu to dítě doma hýbalo, tak je to až x-tá věc, kterou musí do toho pokojíčku pořídit.
Ale vždycky musí pořídit třeba postel.
A my když jsme se podívali vlastně na postel nebo na nábytek všeobecně, tak jsme si uvědomili, že když je kvalitně udělanej, tak je to jeden z nejlepších prvků, po kterým by se dalo lézt a blbnout.
Jo, že, že vlastně není nic stabilnějšího, pevnějšího, pokud je to teda fortelnej nábytek a není to, není to z papíru, tak, tak je to vlastně ten nejlepší prvek, na kterým to dítě by mohlo doma dovádět.
A to nás přivedlo k tomu začít ten nábytek dělat připravený pro pohyb.
Takže my dneska plníme normy nejenom pro nábytek, ale plníme normy i pro pohybový hračky.
Takže vlastně ten náš nábytek je robustní, masivní, pevný právě proto, aby všechny tyhle aktivity tam, tam šly vykonávat a dokázali jsme to dostat třeba i do malého panelákového pokoje, jo, kde jinak by i ty žebřiny se nevešly nebo by prostě proto, i pro toho člověka byl jako zbytečný luxus do toho pokojíku, kde, kde hrají s každým, s každým milimetrem.

Jana Pěkná:
Jo, to je skvělý, že se to dá opravdu přizpůsobit všude.
Viděla jsem i nějaký malinkatý podkrovní pokojíček, že jste dělali.

Sáva Střelec:
To byla zrovna, zrovna dobrá výzva, protože to bylo myslím, já nevím, asi devět a půl nebo deset metrů čtverečních pro dvě děti, plnohodnotně s dvěma stoly, dvě děti a tam byla teda jako zajímavost toho, toho, toho pokojíku, dá se to najít u nás na stránkách, bylo to, že naše rostoucí postele tam byly, tím, že byl podkrovní a bylo to jako v krovu, tak ta výška toho stropu tam byla asi tři celé dva metry a uprostřed teda, ale u kraje byla teda asi metr jenom.
A ta jedna postel byla tak vysoko, že byla nad vstupními dveřmi.
Takže vlastně do toho pokojíku se vstoupilo, nad ním byla postel jako v patře, aby nezabírala vůbec ani metr čtvereční z toho, z toho spodku, pod tou postelí bylo právě jako hrací prostor, ručkovací tyče a podobně.
A druhá patrová byla taky v patře, jenom, jenom níž, protože to bylo menší dítě a pod ní už musel být psací stůl, rostoucí skříně na uložení hraček a všeho.

A byla to fakt jako taková výzva.

A krásně se na tom teda ukázala ta variabilita právě toho, že si jsme schopni hrát s tou výškou, jsme si schopni částečně hrát i s rozměry a tak.

Jana Pěkná:
A vy jste zmiňoval Štěpána.
Asi bychom měli říct, kdo je Štěpán.

Sáva Střelec:
Jasně, Štěpán je můj parťák.

Vlastně je to hlavní strůjce Antonie Emmy, protože Antonie Emma vznikla tím, že se mu nepovedlo rozjet podnikání ve skateboardech.
To je takovej příběh, kterej třeba podnikatelský, by pro někoho mohl být tady zajímavej.
On může bejt průsečí, řeknu, ono to nebude vypadat a možná bude mít i průsečí trošku s tím designem a vůbec klientelou, protože Štěpán tím, že on je velkej fanoušek...
My jsme teda oba dva fanoušci adrenalinových sportů různých. Štěpán začínal se skateboardingem, já teda kitesurfing a paragliding a takovýhle.
A když teda celý mládí strávil na skateboardu, tak se rozhodl, že jeho vlastně podnikání první bude výroba skateboardů.
Tehdy úspěšně vyhráli v nějaké soutěži typu, jak je dneska Já, Malová nebo tady ty podnikatelské soutěže.
Získali investory a opravdu rozjeli velikánskou fabriku na výrobu skateboardů.
Cíl byl asi dvacet tisíc skateboardů, eh, měsíčně produkovat pro, pro celou Evropu.
A pak do toho najednou přišly skateboardy z Číny a, eh, a ukázalo se to, že ten skejťák není úplně optimální klientela, protože mu je, on má hluboko do kapsy, ale, ale hlavně je mu úplně jedno, z čeho to prkno je vyrobený.
Takže tady v České republice, respektive v Evropě, platily normy pro lepidla, co se mohlo používat, aby, aby to prkno prostě splňovalo všechny parametry, který má.
A z té Číny při-přišlo prkno, který bylo desetkrát levnější.
Kvalitativně bylo furt funkční, ale bylo to lepený, já řeknu, dět, zaprvý vyrobený dětskou prací někde, eh, někde v Bangladéši a lepený lepidlem, který by prostě evropský normy v životě ne-nesplnilo.

Štěpán zbankrotoval tehdy.

Eh, zbyly mu poslední stroje, poslední zásoby dřeva na výrobu těch skateboardů.
Eh, a v ten moment k němu přišla jeho žena.
Já jsem tehdy u toho příběhu ještě nebyl.
Přišla k němu jeho žena a řekla mu: "Hele, a co kdybys z toho posledního dřeva vyrobil aspoň něco pro děti?
Eh, koneckonců, děti by mohly být jako, nebo rodiče dětí by mohli být lepší klientela než skateboardáři." A tak vlastně vznikly první, první hračky jako Antonie Emma, který byly trošku ještě jiný, než jsou, než jsou tyhle.
Byly to, byly to úplně jednoduchý Piklerovy trojúhelníky, který tehdy začaly, jako pohybový hračky, který tehdy začaly být, být v kurzu.
No a ukázala se přesně ta realita toho, že rodič dítěte je úplně jinej klient než, než skateboardák.
Prostě najednou klient, kterej je ochotnej ty peníze za kvalitu utratit, zajímá se o to, kde jste to vyprodukovali, jak jste to vyprodukovali.
Takže já třeba kdybych dneska uvažoval o dráze, dráze interiérového designéra, tak ne, že bych si chtěl přihřívat polívčičku, ale já bych uvažoval o designu dětských pokojíků.
A ne-není to kvůli tomu, jenom, že vyrábím dětský nábytek, ale, eh, kuchyně, koupelny budou určitě dneska nejčastěji dělaný pokoje.
Nebo myslím si, že to budou nejčastěji designovaný pokoje, eh, a bude tam největší konkurence.
Tam budete narážet na to, že proti vám stojí velikánský studia, který to samý rovnou pro toho zákazníka navrhnou a tím pádem ten zákazník ušetří jenom tím, že jde do toho studia a tam mu zadarmo prostě vyjedou, vyjedou návrh jeho kuchyně a nemusí prostě zaplatit ani korunu.

A v dětským pokojíku ne.

A zároveň tam máte klienta, kterej, kterej když už má utratit peníze, tak to dítě je přesně to, za koho ho utratit chce.

Takže teď se vrátím k tomu Štěpánovi a k tomu začátku.
Takže tam se vlastně ukázalo, že, eh, rodiče a děti jsou, a teď, když se na to budu dívat čistě podnikatelsky, jsou vlastně super klientela.
Když chcete dělat jako kvalitní dobrej produkt, tak jsou to ti, který přemýšlí stejně, jak přemýšlíme my.
Prostě v momentě, kdy my, my přemýšlíme nad pohybem našich dětí a že to vnímáme jako důležitý a promítáme to do toho produktu, tak, tak najednou zjišť- vidíme, že ti rodiče to vnímají úplně stejně.
Oni žijou úplně stejnej život jako my.
Oni, eh, taky, když venku prší a ty děti jsou nějak, nějaké, nějaký energičtější a, a mají chuť prostě se víc pohybovat, tak ví, že je doma s tím pak nevydrží a že, že to potřebujou nějak řešit.
Takže vlastně jsme zjistili, že tím, že řešíme svůj vlastní problém, tak řešíme problém i spousty, spousty jinejch rodičů, který to maj stejně jako my.
A takže takhle, takhle vznikla Antonie Emma.
Já jsem se ke Štěpánovi přidal později, úplně takovou nestandardní cestou, protože já jsem člověk, kterej celej život podnikal úplně jako v jiným oboru.
Bylo to IT, finance, reality, investice.
Mě hodně bavil ten svět, svět peněz a pohybu kolem peněz, takže vůbec nic se dřevem.
Většinou to byly takový jako jednoduchý materiální věci.
Byl jsem na poměrně vysoký manažerský pozici ve financích, z který jsem odešel, když se mně narodily děti a začal jsem se věnovat doma dětem, rodině.
Dal jsem si takovou, takovou pauzu.
Trefilo se to shodou okolností do covidu.
My hodně cestujeme obytným autem, takže v tom covidu jsme se tehdy sbalili, vycestovali jsme do Albánie, byli jsme tři měsíce v Albánii přes covid a tam jsme se potkali se Štěpánem a vlastně zjistili jsme, že máme jako podobnej pohled na svět.
Začali jsme rozvíjet, vlastně, jsme si povídat o podnikání, o tom, jak vnímáme, jako, já řeknu, smysl vůbec stráveného času, smysl toho podnikání, smysl vydělaných peněz, utracení těch vydělaných peněz.
A zjistili jsme, že si v tom hrozně sedíme a začali jsme vlastně rozebírat, jak, jak podpořit Antonii Emu.
Až asi o dva roky později, co jsme se pořád přátelili, jsem do Antonie Ema vstoupil a vlastně stali se z nás rovnocenní parťáci.
Takže, takže teď jsme se Štěpánem parťáci ve všem padesát na padesát a celou firmu vlastně řídíme, řídíme takhle společně.
Takže Štěpán určitě důležitá postava, možná ještě důležitější než já v příběhu Antonie Ema a dneska, dneska můj, můj parťák.

Jana Pěkná:
Hm, já jsem moc ráda, že zazněl tenhlecten příběh.
Já jsem tam jako zaslechla vlastně minimálně tři skvělý podnikatelský rady.
A to i vlastně to, jak jste říkal, že Štěpán zbankrotoval, ale vlastně nevzdal to, to podnikání.
Spousta lidí tak vlastně dopadne, že něco vyzkouší, ono to nejde a vlastně to hnedka vzdávají a to je podle mě chyba.
Tady bylo krásně vidět, že člověk musí mít oči otevřené dalším novým příležitostem a prostě se pustit do něčeho jiného a pokračovat dál.
Pak bylo moc pěkný to s tou cílovkou.
To je opravdu věc, kterou já taky se snažím designérům hodně říkat, že by se měli zaměřit na nějakou konkrétní skupinu lidí, ideálně těch, kteří ty služby opravdu potřebujou a jsou ochotní za to zaplatit samozřejmě.
A hezký bylo i to vlastně zamyšlení, že jste řešili vlastně problémy sami, jakožto rodiče.
Vyřešili jste je nějakým způsobem a tím zjistíte, že spousta dalších lidí má vlastně stejný problémy, který vy jim vyřešit pomůžete.
Takhle vlastně by to mělo v tom podnikání hezky fungovat vždycky, že, že vlastně pomáháme lidem s něčím, co vlastně my už jsme vyřešili, co, co umíme, co známe a můžeme tím pomáhat ostatním.

Sáva Střelec:
Vlastně ještě s tou cílovkou mě napadá jakoby jedna věc, řeknu všeobecnější, že docela stojí za to jít tam, kam se necepe úplně zbytek toho trhu, jo. Že, že je krásný nejít s proudem právě proto, že v ten moment si obsadíte místo toho, abyste byla, byla v takovým tom hrozně krvavým a konkurenčním prostředí toho krvavýho jako oceánu plným žraloků, tak si, tak si vytvoříte prostě svůj vlastní rybníček, kde si plavete sám.
A ten rybníček je třeba tak malej, že se nikomu jinýmu tam ani nestojí za to jít, jo.
A v tom a v tom našem oboru je to jako hodně specifický v tom, že já se podívám na spoustu naší konkurence, která vyrábí nábytek a je to ten nábytek jako postelí prostě za pět, šest, sedm tisíc.

Prostě je jich kupa.

Prostě když dneska budete chtít koupit dětskou postel, která se sice za pár měsíců pravděpodobně rozviklá, ale koupíte ji prostě za pět, šest, sedm tisíc, tak, tak, tak, tak tam ta konkurence je úplně obrovská.
A protože je to pole takový tak velikánský, tak ty firmy se každej den musí obávat o to, jestli budou nebo nebudou existovat, protože z Číny sem tu postel za chvilku dostanete jako levou zadní a my tomu nebudeme schopni jako s normama, který máme v Evropě, tomu nebudeme schopni prostě konkurovat.
A, ale dostat sem z Číny něco, co, co dneska tak specifickýho, co produkujeme my, to znamená dávat do toho ještě pohyb, ještě tu modularitu a podobně.
Upřímně, tomu Číňanovi se to nevyplatí.
To on radši, radši bude vyrábět prostě ty jednoduchý postele.
A v každým oboru bych já, kdybych měl začít podnikat v jakýmkoliv novým oboru, tak bych se vlastně na to díval úplně stejně.
Já bych si hledal, hledal ten trh, kterej mně je sympatickej.
Jo, já řeknu, kdybych cítil, že třeba je poptávka po výbavě dětských herniček, jo, a cítil bych, že těch dětských herniček se otvírá hodně a že je tam, je tam trh anebo kavárniček a tak.
Prostě snažil bych se jako chytnout něco, co bych vnímal, že je užitečný.
Mně to sedí, třeba je mně to příjemný, ale zároveň tím prostě není přesycený trh tak jak dneska kuchyně, kuchyně, koupelny.

A pak bych se snažil stát specialistou v tom oboru a byl bych prostě vyhledávaný specialista na tu jednu věc.
Jo a to mně přijde jako strašně super, protože čím víc ten člověk dělá tu jednu věc, tak za mě je v tom lepší a lepší.
Jo, prostě proto ty jako, je těžký dneska konkurovat koupelnovému studiu Ptáček, protože oni jsou prostě totální specialista na koupelny a oni mají každej ten prvek najetý, mají normy najetý, furt se v nich jako vzdělávají a jedou jenom ty koupelny, prostě.
Takže funkčností a podobně ten jejich návrh bude nejenom levnej, ale bude jako i sakra dobrej.

Jo, to znamená, je to jenom jako myšlenka k zamyšlení.
Nejsem designér a nikdy ze mě asi nebude.
Ale, ale mám rád podnikání a tohle je pohled, pohled, který se mě vždycky v tom podnikání vyplatil.
Prostě jít tam, kde jako ostatní v ten danej moment optimálně jako nejsou, anebo to vnímají jako moc malej trh na to, aby se jim tam stálo za to nahrnout těm velkým hráčům, o který vždycky víte, že vás převálcujou prostě.

Jana Pěkná:
Hm, já myslím, že je o tom i knížka Strategie modrýho oceánu, že jo?
Tak nějak se to, tak nějak se to jmenuje.
Takže kdyby někdo chtěl to prozkoumat a chtěl nějaké důkazy, že to takhle fakt funguje, tak může přečíst.

Sáva Střelec:
Já jsem jako, já mám hrozně rád knížky, ale málokdy čtu knížky jako o podnikání.
Takže já vždycky, vždycky něco jako žiju a prožívám a nabiju si xkrát hubu a pardon, pusu a tak dál. a pak přijde, pak přijde někdo a říká: "Hele, a to jsi myslel číst v téhle knížce?" A já říkám: "Ne, vůbec nevím, že ta knížka existuje, ale, ale mám životem odkoušený, že to teda tak fakt opravdu funguje, jako jo.
Takže je to, je to, je to, i jako je třeba za mě hrozně nebezpečný, jsou trendy.
Jo, jako já, já bývám hrozně opatrnej na trendy, protože trendy je něco, do čeho se najednou nahrnou úplně všichni.
A tečka jako vy najednou ten produkt, kterej je váš, je stejnej, jako je produkt úplně všech.
Takže já, když si představím, že někdo mi řekne, dneska je trendy a teď mě omluvte, protože já tu zkušenost opravdu nemám.
Mně řekne, že je trendy olivová barva v dětským pokojíku.
A teď najednou představte si, že vidíte všechny návrhy designérů v olivový barvě a mezi nima budete vy a řeknete si: Hele, to se můžu vykašlat na nějakej trend olivový barvy a udělám ho prostě...

A teď já řeknu v okrový.

A teď budete mít všechny vedle sebe vizualizace na všech facebookových skupinkách z interiérových designérů a s pokojíkama a podobně.
Budou prostě všechny pokojíky olivový a najednou tam budete vy s pokojíkem, který bude jako okrovej.
Tak ten váš bude ten, který první toho, toho zákazníka zaujme a řekne si: Hele, to je něco jinýho.
V tom šíleným světě dneska olivových pokojíků, tohle je něco jinýho.
A takže trendy je jako super, ale já, já bych byl jako opatrnej.
Jako podnikatel bych byl s trendů velmi, velmi, velmi opatrnej.
Jo, jako vím, že pro design ten trend je důležitej a já se na to zase vedle toho ještě dívám, dívám tady tím, tím pohledem toho, abych náhodou nenaskočil na nějakou vlnu, která, která mě zase převálcuje a že budu neviditelnej prostě v té, v tom, v tom trendu jako takovým.

Jana Pěkná:
Jo, jo, ono je i dobrý rozlišovat jako trend a, a to, co už vlastně je mainstream.
Když už to používají úplně všichni, tak už je to mainstream a je to prostě nuda.
A je to vidět i třeba právě když jsou různé ty soutěže o interiér roku a tak.
Tak velmi často tam jsou vidět pořád dokola stejné barvy a stejné materiály.
Což ale asi souvisí s tím přáním těch klientů, protože to vidí všude, tu béžovou, šedou, černou a dřevo, tak to chtějí jako taky.

Sáva Střelec:
Jo, pak se to stane zacyklený kolečko.

Jana Pěkná:
Ano, ano.

Sáva Střelec:
Začne to od klienta.

Pak se pohybujou všude jenom ty stejný designy.

Jana Pěkná:

Jo, je to o odvaze těch klientů, ale samozřejmě i toho designéra, aby byl schopný něco jiného nabídnout a, a nebát se toho, no, prostě být, být trošku jiný, mít nějaký vlastní rukopis a tak.

Sáva Střelec:
Já věřím, že tohle je úloha designéra.
Jo, já si myslím, že úloha designéra je tomu klientovi jako ukázat, že to může být lepší, než on si myslí, že to může být funkčnější, než on si myslí, že to může být jiný, než on si myslí.
A přitom, přitom z toho vyjde prostě jako super výsledek.
Jo, a to je, to je to zase, v čem můžu být jako designér, nebo kdybych byl autor jakéhokoliv produktu a design je, je služba a produkt, tak, tak je to přesně ten bod, ve kterým můžu být jako jinej a můžu v něm mít ten profík a osobnost.
Právě v tom, že nebudu mít strach tomu klientovi říct: "Hele, ale to, co jste vymyslel, jako fajn, ale, ale já jako z pohledu designéra to vnímám takhle."
Jana Pěkná:
A většinou klient je nadšenej, že jo?

Sáva Střelec:
Tak mně se v každým podnikání osvědčilo dělat ty věci tak, jak bych je udělal sebe, sobě.
Jo, jak když jsem fungoval v oblasti financí.
Mou doménou byly, byly investice.
Tak já jsem lidem vždycky říkal, jak investuju já.
A to bylo, to bylo nejčistší, protože já jsem, já jsem říkal: "Hele, jako když nedejbože proděláte, tak si můžete být stoprocentní jistí, že já prodělám s váma." Jo a bylo to prostě upřímný.
Bylo to přesně tak, jak jsem, tak, jak jsem to dělal, tak, tak to jsem radil.
A to je, to je vlastně neuvěřitelný, že to jste nejvíc vy.
To žijete přesně v tom, co vám sedí a je to podle mě jako strašně správný na nějakou karmu a vnitřní klid a správnost toho, té energie prostě.

Jana Pěkná:
Jo, ono bez toho by to prostě podnikání vlastně nešlo.
Musí tam bejt i to srdce, ne jenom ta hlava.
A když bychom se vrátili ještě k tý filozofii Antonie a Emmy.
A když vyrábíte nábytek a prolézačky dohromady, řekněme.
Líbí se mi na tom, že to vlastně jako není kus nábytku, který by měl jenom jednu funkci a který by vydržel jenom krátce. Že vlastně to roste s těma dětma, takže je tam i nějakým způsobem zakomponovaná udržitelnost, což je téma, který se dneska prostě omílá pořád dokola a i co se toho nábytku týče, prostě je to nadčasový.
Vydrží to s těma dětma až do dospělosti.
Je to záměr, nebo to tak vzniklo přirozeně?

Sáva Střelec: Je to jako nutnost.

Pokud to chceme udělat v takový kvalitě, jaký potřebujeme, kvůli tomu, aby se na těch prvcích dalo pohybovat, hýbat a aby jako prakticky každej náš prvek, a to jsou i ty malý drobný průlezky pro batolata, unese dospěláka. a je to vlastně cíl, protože my chceme, aby ty průlezky byly rostoucí, takže aby ty prvky na sebe navazovaly, aby dneska jste mohli začít s jedním kusem nábytku, s jednou malou průlezkou a kdykoliv v tom čase jste to mohli zvětšovat a, a prostě pořád, pořád přidávat.
A já to, já to třeba řeknu na příkladu, eh, postele, kdy my tu postel máme rostoucí.
To znamená, máte korpus postele a nohy postele.
Ty nohy postele jsou stavitelné do jakýkoliv výšky a ten korpus na té posteli můžete postavit do jakékoliv výšky.
Těch korpusů tam můžete dát, kolik chcete, můžete je dát do různých tvarů a podobně.
A například pod ty nohy postele, a pod ten korpus té postele můžete dát ručkovací tyče, pod kterých to dítě může ručkovat nebo na něm může třeba, když je to patrová postel, tak pod tou postelí můžete zavěsit hamaku nebo houpací křeslo, udělat tam prostě relax zónu a zavěsíte to na ty ocelový tyče pod tou postelí.
No a když ten, když to dítě odroste a bude v pubertě a už nebude chtít spát v patře, což jako na devadesát devět procent nebude chtít, pokud nebude mít sourozence a nebude do toho patra před tím sourozencem jako utíkat, tak, tak najednou to dítě bude chtít tu postel zpátky na zem.
To znamená, my z ní zase uděláme klasickou nízkou postel a zbydou nám masivní velký bukový nohy a ocelový tyče.
A my, když tohle připevníme na zeď, tak je to jedna z nejpevnějších rip stol, které jste kdy viděla.
Prostě je to normálně posilovací, eh, rip stol, na kterým může posilovat dvěstěkilový chlap.
A to je to, jak vlastně my přemýšlíme nad výrobkem i nad designem, aby tam bylo vždycky něco navíc a aby ten produkt v té domácnosti mohl sloužit dál.
Nebo vezmete ty nohy, spojíte je těma tyčema a uděláte regál v garáži.
Prostě ten produkt v té rodině může zůstat klidně dvě, tři generace.
A tečka řeknu B, což je ta nevýhoda.
Eh, my vlastně přicházíme o, o cokoliv, na čem je ta dnešní doba postavená, a to je nějakej upsell.
To znamená, my vlastně prodáváme ten produkt jako, eh, finální produkt a máme jako jistotu, že ten produkt tady bude jako dvacet let.
A, a vlastně, eh, proto je tam mimochodem i ta rostoucnost, jo, abychom, aby, aby ten zákazník pořád za náma mohl přijít a tak, jak se v čase ten pokojíček mění, tak, tak zvětšovat a, a měnit, eh, měnit ten pokojíček.
Ale jo, tohle je jako určitá nevýhoda toho, že si vlastně říkáme, že jsme až moc udržitelný, jo, že vidíme dneska po osmi, deseti letech, co jsou naše průlezky, eh, na trhu, tak ty průlezky se prodávají na bazaru, eh, za stejnou cenu, za kterou to ty lidi před těma osmi letama koupili.
Protože mezitím tak, tak narostla ta cena toho materiálu a, a toho dřeva a toho všeho, že, že oni osm let starou hračku pro dítě, eh, prodávají za stejnou cenu, jak jí koupili.
A ta hračka, když se na ni podíváte, tak je, tak je úplně jak nová.
Jo, takže my vlastně, ten člověk, člověk si v klidu koupí průlezku, eh, průlezku dneska naši na bazaru, protože ví, že dostane, dostane produkt, kterej, kterému těch osm let neznamená jako vůbec nic.
Eh, takže je to mimochodem třeba i důvod, proč jsme u nás zavedli sekci jako repasovaného nábytku a tady tyhle průlezky z toho sekundárního trhu vykupujeme, opravujeme je, měníme desky a děláme z nich zase úplně nový průlezky s, eh, se stoprocentní zárukou a s garancí toho, že, eh, že, že to je produkt vlastně jak, jak koupený nový.
Protože jsme si řekli: "Hele, my vlastně chceme tu životnost teda toho produktu maximalizovat a, a tu... Ta udrži-udržitelnost jako taková byla, eh, misí naší firmy vždycky.
A já, bohužel dneska se za mě z toho stává hroznej, hrozně jako, eh, slovo, který není úplně, eh, jako už si ho vlastně na ten web dal úplně každej a už je to slovo, který ten zákazník jako s klidným svědomím, eh, přehlídne, protože pod, pod tou udržitelností někdo pošle, pošle něco v papírový krabici a už, už říká, že, že, že je udržitelný.
Takže vy jste to jako krásně pojmenovala, jo, vy jste tomu dala vlastně ten, ten význam té udržitelnosti, kterej by měl být.
To znamená, že ty věci, eh, slouží dlouho a, a nezastarávají jenom jako materiálně, ale nezastarávají ani morálně.

A to je, to bych řekl, že je ještě strašně důležitá věc vlastně designu, jo.
A proto, proto je Lego geniální design.
Jo, proto je, je jako, eh, proto si myslím, že pokojík od truhláře na míru dětskej je nesmysl, jo?
Lego je geniální design proto, protože si s ním pohraje, eh, člověk před padesáti lety.
Eh, i já si se svým dítětem budu skládat Lego a s tím stejným Legem si bude, bude moje dítě skládat se, se svým, se svým dítětem.
Protože prostě ten produkt je sice z plastu, to znamená, člověk by mohl říct, že je neudržitelný a naopak, on je neskutečně udržitelný v tom, že to Lego vydrží, ta kostka toho, toho plastu vydrží klidně sto let.
A pak ji odevzdáte do, do sběru, do plastů a vlastně pro tu přírodu jste udělali jako, eh, tisíckrát víc, než když koupíte XY kontejnerů nějakých hraček, eh, někde z Číny.
A vlastně to je to, když jsem mluvil o tom dětským pokojíku a našem nábytku versus, versus vlastně nábytku na míru, eh, tak já bych třeba do svého pokojíku si nábytek na míru nedal právě proto, že vím, že je to neudržitelný.

To dítě prostě dřív nebo později přijde a řekne: "Hele, ale já jsem to takhle nechtělo.
Já už, já už, já už nechci spát na zemi.
Já už najednou chci spát v patře.
A teď si představte, že vy jste mu udělal nedejbože ještě domečkovou postel.
To znamená, ta-to, to krásně vypadá na Instagramu, ale, ale za chvilku zjistíte, že v tom se nedá přebalovat, protože se vždycky fláknete hlavou o tu střechu.
Teda jako pře-přelítat postele, že jo.
Pak, pak zjistíte, že to dítě vlastně nechce spát v domečku, že to ho bavilo jako v době, kdy se ještě cítilo nejistě a byla to jeho první postýlka.

Ale, ale jako zkuste přimět jako desetiletý spí-dítě spát v domečkový posteli.
A teď si představte, že nedej bože je to domečková postel, na kterou je na, nad tím skříň na míru a vy už byste to dítě potřebovali dostat do patra a, eh, a protože přibyl sourozenec, jo.
A to je prostě to, proč si myslím nábytek na míru a truhláři tady vždycky budou a budou dělat strašně super práci a budou ji dělat pro ten zbytek toho baráku.
Ale já jsem jako velkej odpůrce nábytku na míru do dětského pokoje.
A když vidím jako od designéra udělaný nábytek na míru a teď se nechci jako někoho dotknout a omlouvám se za to, tak já vždycky říkám: „Hele, ale vemte si, jak to máte doma.

Umíte si představit, že vaše dítě bude celej život chtít žít v tomhle jednom prostoru, který vy dneska navrhnete?
Prostě to se, to se nestane, jo.
A i když bude nádhernej, tak buďto, buďto to bude moc přepospělácký pro dítě, který je malý a chtělo by mít ještě jako, vlastně řeknu, po stěnách plácat rukama a kreslit si křídama a dělat tam obtisky a mít to úplně jako veselej dětskej svět.
A vy už jste to hodili moc do toho, do toho pubertálního.
Teď já to přehnu: bílá, šedá a Minecraft a já nevím co, jo.

Sáva Střelec:
Ale a bude to i obráceně.

Sáva Střelec:
To znamená, na začátku to dítě, dítě bude ok s domečkovou postelí, ale pak bude chtít mít prostě, eh, hrací koutek s písíčkem, Minecraft a já nevím co.
Takže mmm, to, to jenom jako, eh, jako bod k tomuhle, eh, k tomu, eh, k tomu pokojíku na-na míru.

Jana Pěkná:
Dává to smysl.
Mě přesně napadlo to Lego.
To úplně, úplně mi vytanulo na mysli, že to vlastně je, je podobný.
Dědí se to z generace na generaci.

Sáva Střelec:
Merkur, jo, vezměte si Merkur.

Prostě, eh, věc, na který tady Vychtrle vymyslí, vyrobí čočky kontaktní, vymyslí vynález a pak tu stejnou stavebnici vezmete a za sto let pozdějc z ní dítě dneska zase něco, eh, něco složí.
A může to být ta, ta stavebnice po dědečkovi.

Toto je pro, tohle pro mě osobně, tohle je design.

To je, to je funkčnost, to je design.

Takhle si představuju prostě dobře nadizajnovanej, dobře vyrobenej produkt, kterej plní funkci a obvykle ta funkce nezestárne.
A teď já nemysl- opravdu nemyslím materiálově, ale morálně nezestárne, eh, tu svou životnost, jo.
A když přežije generaci, tak už je to úplně něco neus-neskutečnýho.
To je prostě, eh- a teď myslím morálně přežije generaci, jo?

A to je to, čemu my věříme.

My věříme, že děti se nemění v tom, že by neměly rády pohyb.
Jo, my jim hrozně, za mě jim hrozně křivdíme v tom, že když se dneska podíváme a říkáme: „Hele, oni jsou hrozný, furt sedí s mobilem, furt hrajou na nějaký, hrajou nějaký hry, teď už se spolu vůbec nekamarádí a tak dále.“ To není pravda.
To dítě, ten pohyb miluje furt stejně, jenom ubývá prostě těch možností, jo.

A dejme jim tu šanci.

Dejme jim ten prostor a to je vlastně ta naše mise.

Jana Pěkná:
A když už jsme u toho zařízení, toho samotnýho pokojíčku, jak k tomu přistupovat z hlediska designu, ale i těch potřeb dětí?
Dělají rodiče nebo i možná designéři kromě toho nábytku na míru nějakou další chybu?

Sáva Střelec:
Eh, já mně, já se strašně často potkávám s tím, že se rodiče neptají dětí, jaký chtějí pokoj.
A až mě to jako fascinuje, eh, my jsme se tady chviličku o tom bavili.
Jsem říkal, že jsem v různých skupinkách, eh, dětských pokojíků a designu dětských pokojíků a podobně, se tam vyskytuju a snažím se je inspirovat a dívat na to.
A jeden z nejčastějších dotazů je typu, eh, všeobecnej dotaz typu: „Mám holčičku, pět let.
Jakou barvou mám vymalovat stěny?" a já si říkám: „Hele, ta holčička náhodou nežije s váma ve stejný domácnosti a nemůžete zaklepat na dveře a zeptat se jí: Prosím tě, jakou stěnu bys, jakou barvu bys chtěla mít na stěně?" Jo a to, a to je vlastně otázka všeho všeho v tom pokojíčku.
Prostě to, to dítě má ten svůj vesmír, který se mění a, a mělo by být, mělo by to být pokoj toho dítěte.
A je úplně jedno, jestli ladí, neladí se zbytkem domu, jo.
Prostě já, já v dětským pokojíku mám jediný, jediný jako jedinou místnost, kde mám koberec a v celým zbytku domu mám, mám dřevěný parkety.
A kdybych ho měl v tom dětským pokojíku, tak za prvý mě těch parket bude nebo těch, t-t-té dřevěné podlahy bude líto a za druhý, prostě děti chtěly koberec.
Přišlo jim to fajn a, a je tam koberec.
A vůbec to neladí jako se zbytkem baráku.
Prostě je to zelenej koberec, takže si asi umíte představit, že zbytek bará-baráku je dřevo, bílá a teď, teď tam je z-zelenej koberec.

Jana Pěkná:
A to je správně.

Sáva Střelec:
Prostě to je jejich svět, jejich místo, který by mělo být podle nich.
A já bych měl jako rodič dohlídnout na to, ať maj, eh, správně umístěný zóny.
Já teď řeknu nějakou jako prostor pro učení správný.
Mimochodem, teď tady otevřu, a kdyžtak to vystřihneme, ne?
Já teď tady otevřu otázku na designéry, s kterou zase se často setkáváme.
A to je, řeknu, nutnost světla.
Nutnost toho, že má být v dětském pokojíku stůl pod oknem.
Jo a já vlastně říkám: "Hele, ale u nás to vlastně, já pozoruju, že to vůbec není potřeba." Tečka vezměte si vzorově v zimě, jo, tak moje děti dojdou domů ze školy asi ve čtyři.
Já rychle s nimi na hodinku běžím ven, abychom se prošli a vyblbli venku ještě za světla.

Přijdu dom a je tma.

Takže to, co řeším jako mnohem víc, je, jak kvalitní světlo nad tím stolem, kde budou pracovat a fungovat, jim udělám, než jestli ten stůl je pod postelí nebo, nebo u okna nebo kde je.
Protože ta šance, že to dítě bude ty domácí úlohy zpracovávat jako za světla denního pod tím stolem, mně přijde jako, jako mnohem míň důležitá v tom pokoji než jiný aspekty toho pokoje, jo.
A teď já jsem viděl spoustu rodičů, který na krev cpali stůl pod, pod okno.
Teď pomalu nemohli otevírat francouzský okna v tom okně, protože, protože tam měli danej stůl.
A já jsem říkal: "Hele, ale když je léto a je dlouho slunko, tak stejně máte tendenci, že to dítě nebo by to tak mělo být, že to dítě přijde, přijde ze školy a jdete ven a jdete si užít toho." Celej den bylo zavřený ve škole, tak jdete ven si užít toho pohybu venku a pak přijdete dom a jde dodělat případný nějaký resty, resty a podobně." A už tam zase se blížíte tomu, že spíš budete řešit kvalitní dobrý osvětlení nad tím stolem.
Tak já to dávám jenom jako takovou myšlenku, že si troufnu tvrdit, že i jako některý poučky a pak realita toho, jak to dítě v tom pokoji funguje, můžou být jiný.
Takže já bych se zamýšlel nad tím, jak to dítě vlastně tráví ten čas a jak v tom pokoji funguje a co od něho očekává.
A teď, když jsou tam sourozenci, tak jak jsou ty potřeby těch sourozenců, kde každýmu udělat nějaký ten jeho, jeho prostor, jeho kout.
A to, s čím se setkáváme nejčastěji my, tak je to, že lidem vzrostl budget, který jsou ochotni utratit za vybavení dětského pokojíčku.
Až mě to samotného jako překvapilo a brutálně se zmenšily metry čtvereční toho pokojíčku.
Takže my máme novostavby.
Nejčastější je novostavba, kde ty rodiče mají pro dětský pokojíček, já řeknu do dvanácti metrů čtverečních pro dvě děti a je to nejčastější rozměr pokojíčku, který my řešíme.
Samotného, jestli někde budete mít diskuzi nad tímhle videjkem, samotného, by mě zajímalo, jak to máte vy.
Prostě nejčastější pokojíček, který my řešíme pro děti, je, je kolem dvanácti metrů a je jedno, jestli je to panelák nebo je to, je to novostavba.
Prostě i v těch novostavbách jsou to takovýhle pokojíčky pro dvě děti a je to dáno samozřejmě cenou metru čtverečního a výstavby metru čtverečního, ale o to víc peněz ty, ty rodiče mají na to, aby ten pokojíček udělali kvalitně, dobře, funkčně i dobře nadesignovaný.
Takže to dávám jenom takhle, takhle jako, jako zajímavost.
Takže, takže za mě je ten úkol dostat tu správnou funkčnost, ale ta je individuální u těch dětí do toho prostoru, který máte.
A zase tam, tam je, je, je to vlastně ten důvod, proč ten náš směr byla ta variabilita.

Jana Pěkná:
A to je zajímavý, že mě napadá, že my vlastně jako designéři velmi důkladně zkoumáme, jakoby jak ta rodina funguje, kolik vaří, kolik chodí návštěv, jak jak fungují, ale už možná ne tak podrobně se vyptáváme těch dětí nebo ty rodiče těch dětí, jak vlastně chtějí trávit ten čas, co chtějí dělat a jak to do toho dětského pokojíčku vlastně všechno implementovat.

Sáva Střelec:
A já na rovinu říkám, tímhle byste si mě dostali.
Jako mě jako zákazníka byste dostali tím, že se mě zeptáte: "Hele, jak žijete?" A u dítěte je úplně to stejný.
Kdybyste se mě, já bych přišel s nějakým návrhem pokoje, jaký bych si představoval, že by měl být dětský pokoj.
A vy, kdybyste mě proti tomu do protikladu šli a řekli: "Hele, a to je vaše představa?
Anebo takhle žije vaše dítě a takhle si to představuje vaše dítě.
Protože jestli ne, tak se pojďme klidně, já vám tady vyskládám deset návrhů pokojíčku, který jsem dělal pro děti.
Doneste je tomu vašemu dítěti, pobavte se s ním o tom a pak se setkejme, setkáme znovu." A, a, a teďka si jako představuju sám sebe, že to je docela vzdor, že jo?

Vy máte zákazníka, který vám chce dát práci.

Má nadefinovaný, jak to chce, a teď vy proti němu jdete a říkáte: "Hele, a nechcete to náhodou ještě jako jednou probrat?" Ale, ale já bych se cítil takhle jako strašně dobře, jako i jako ten zákazník, i jako ten designér bych se cítil dobře v tom, že vlastně jsem nekývnul na něco, o čem nejsem přesvědčenej, že, že je prostě z hlavy toho dítěte.
No a myslím si, že i u těch jinejch pokojů je to stejný, vlastně jo.

Jana Pěkná:
Jo, tak tam to tam asi funguje.
Myslím si, jakože žádný kvalitní designér prostě nenavrhne interiér podle obrazu svého, ale měl by to dělat právě podle toho, jak ta rodina funguje, jak žijou a tak.
Ale-

Sáva Střelec:
Tak bych tu službu já očekával.

Jana Pěkná:
To je super.
Jo, ale tak vy máte tu praktickou zkušenost možná s těma dětma.
Od jakýho věku je to dítě schopný mi prostě už říct: "Tohle bych chtěl" a můžu to brát, jako, že teda tak to uděláme?

Jana Pěkná (?):
Dá se to říct?

Sáva Střelec (?):
Jako od měsíců, to je, od kdy, od kdy umí mluvit.

Sáva Střelec:
Jako proč byste mu chtěla dělat pokojík jinak, než on chce?
Jo, když mi řekne: "Já bych chtěl namočit ruce do barvy a pošlapat stěny." A vy máte představu, Že módní je ta olivová na stěně a chtěla jste mít na Instagramu jako fotku krásně vydesignovaný...
Já poprosím uchazeče, když budete jako, nebo tady, pardon, posluchače, když budete chtít, podívejte se do skupinky Dětské pokojíky, nápady a inspirace se to myslím jmenuje.
Teď nechci vás jako nabádat, ať, ať jako.. chodíte na Facebook.
Já s tou skupinou nemám nic společnýho, ale zajímavý je, že tam je dvě stě padesát tisíc lidí a tím je jako zajímavý, že, že, že tam opravdu je jako hodně různých lidí dává fotky z těch pokojíků, jo.
A, a když se tam podíváte, tak tam se to toho dítěte jako nikdo nikdy neptá.
To to jako vidíte na první dobrou, že si jako rodič udělá pokojík pro, pro sebe.

Jana Pěkná:
A je to ve všem.

Sáva Střelec:
V každým tom prvku tam vidíte prostě, že to jako, jako jsou tam obrazy, který to dítě nemůže vidět ze svý výšky třeba.

To znamená úplně k ničemu.

Sáva Střelec:
Jsou tam, protože ten rodič ve svý výšce vidí, že ten obraz dobře vypadá, že to dotvořil ten pokojík.
Ale to dítě ze svý výšky osmdesáti centimetrů, ten obraz tam pro něj nemá vůbec žádnej smysl.
On by ten obraz potřeboval mít ve výšce úplně někde dole, kde, kde designově to nebude vypadat pěkně, ale on bude mít radost, že má ve svý úrovni obrázek, na který se může podívat a který mu dává nějaký smysl, jo.
Anebo tak, jak říkám, že, že prostě mohlo, že mamka šlápla do barvy, brácha šlápl do barvy, taťka šlápl do barvy a otiskly mu to k posteli, jo.

A to tam nevidíte v těch pokojíčcích.

Já říkám, hele, to není tím, že to nemůže být tím, že to dítě by to nechtělo udělat.

To dítě to prostě udělat bude chtít, jo.

A proto říkám, že ten pokojík jako takovejhle mně přijde jako hrozně sterilní a já nevěřím tomu.
Třeba jo, ale já nevěřím tomu, že to dítě prostě takhle sterilní pokojík chtělo.
Ano, bude se to měnit, potom uvidíte pokojíčky pro puberťáky a ty už začnou být přesně takovýhle.
Jo, ty už, to už tam jdete ve dvou, maximálně třech odstínech.

Nějaká bílá, šedá, černá.
Jo, je tam všechno stejný, pokojík jako úplně stejný.
Minecraft na zdi a, ale jo, fajn, ale do toho mezitím budou ještě tři, čtyři změny v tom pokoji.

Jana Pěkná:
Jo, to je pravda, no.

Ty sociální sítě v tomhle jsou bohužel takovej mor, no.
Já si vzpomínám, že loni v Brně v listopadu na konferenci Interiéry byla přednáška právě o tom, jak sociální sítě ovlivňují to, jak vypadají interiéry.
A bylo to zajímavý, ale smutný zároveň, že opravdu ty maminky sjížděj ty, ty Instagramy a ty Pinteresty a teď vlastně to zařizujou podle toho, co, co vidí.
A dětí se evidentně nezeptají.

Sáva Střelec:
Jako takhle, já abych zase jenom nehaněl.
Ono je super, že se zeptají aspoň v těch skupinách, že oni se zeptají v těch skupinách a už začíná být, jako že dostávají jako opravdu reálný praktický odpovědi.
Jo, to znamená, třeba já vzorově řeknu, ta domečková postel, to je věc, kterou když dneska někdo zeptá na domečkovou postel, tak potom dostane jako dvacet komentářů, čtyřicet komentářů od lidí, který doma tu domečkovou postel mají a reálně řeknou, proč by si ji jako nikdy nekoupili.
Jo, že je to jako super, ale aspoň ať to má teda oddělitelný ty horní, horní prvky a podobně, protože prostě pro, pro rodiče jako čistokrevný peklo tam jakkoliv fungovat a to dítě to baví jako dva roky.
Teď, teď, teď se zeptají a na Instagramu krásně vypadá, když na tý domečkový posteli jsou navěšený světýlka.
No a teď, a teď ty reální uživatelé už potom zase krásně napíšou: "No a tečka si vemte, kolik toho prachu na těch světýlkách je.
A teď si vemte, že každou tu jednu žárovičku, každý tý jedný ledky, protože to dítě, kde to dítě má spát, to má být bezprašný, aby se tam dobře spalo.
Tak teď každou tu ledku, ty jednu ledku té každé žárovičky budete jako každý druhý utírat a umývat." Takže to jsem já.

To už musím říct, že právě tohle se mně hrozně líbí.

A to je, to je to, jak by za mě designér měl mít zkušenost a prozíravost, aby byl o ty dva kroky dál, aby ten rodič vlastně tohle vůbec se nemusel ptát jako v nějakých fórech a v nějakých skupinách.
A v momentě, kdy ta služba takhle funguje, tak mně přijde jako neskutečně potřebná, neskutečně geniální, protože vlastně přináší ty prvky, který ten rodič jako nemá šanci domyslet.
A obzvlášť, když žádný děti neměl a žádný pokoj nikdy nedělal a je to jeho jako první pokoj, tak buďto mu to musí někdo takhle jako poradit z vlastní zkušenosti a tam bohužel narazíte na to, že málo lidí rádo přiznává, že udělalo chybu.
Takže tam budete mít mamky, které se budou jako do posledního morku kostí hádat, že teda ta domečková postel je super, protože je jim jako blbý přiznat, že si za spoustu peněz koupili domečkovou postel a za dva roky ji prodávají dál.
Jako jo a takže to je, jako bych řekl, nebezpečný, nebezpečí všeobecně i těch sociálních sítí.

Jana Pěkná:
A i vlastně to je, to se vracíme k té udržitelnosti a tak, že to jsou prostě právě často ty výrobky nekvalitní z Číny a tak dále.
Kdežto a prostě za chvíli to musím vyhodit, vyměnit, protože to prostě jinak, jinak nejde.
Kdežto ta vaše filozofie je i vlastně zaměřená na výrobu v České republice.

Je to tak?

Sáva Střelec:
Všechno v České republice, materiál z České republiky.
My naposledy nemáme, dneska si troufnu tvrdit jedinej prvek, který by nepocházel od dodavatele nebo zdroje z České republiky a výrobu si děláme sami.

Jana Pěkná:
A to si myslím, že je taky jako prodejní argument pro spoustu lidí, kteří uvažují tímhle tím směrem a jsou za to rádi.
Bych řekla, že, že to je lokální výroba.

Sáva Střelec:
Skoro bych řekl, že dneska je to víc než ta otázka té udržitelnosti, i když my jako vnímáme pořád jako velmi, velmi důležitou, ale ta se bohužel stala, stala hodně zprofanovaná.
Už i ta výroba v České republice se teda bohužel stává jako, jako hodně zprofanovaná značka.
Už si to dává jako každej, když jako ne výroba, každej si dává česká firma.
Jenom je to vlastně český eseročko, který koupilo postel v Polsku a tu předtím někdo do Polska poslal z Číny a tady to prodává.
Ale, ale, ale jako v momentě, kdy umíme jako ukázat fotky z výroby, výrobu a jak to děláme, tak nebo se k nám vlastně člověk může podívat na showroom, showroom do výroby a prohlédnout si ten náš nábytek a ty naše prvky, tak to určitě jako svou roli hraje a svým způsobem je to jako jedno z odůvodnění, proč i spousta lidí je ochotna nám vlastně svoje těžce vydělané peníze do nás investovat a ten náš projekt koupit nebo to naše řešení koupit.

Jana Pěkná:
No a jak obecně vlastně propagujete ten svůj nábytek?
Vím, že máte třeba ty různé AE pointy, což mi přijde jako skvělý nápad zase z toho podnikatelského hlediska vlastně jít ty vaše výrobky ukázat tam, kam ti rodiče chodí a kde jsou ty děti taky.

Sáva Střelec:
AE pointy jsou vlastně dneska většinou jako kavárničky, herničky, který jsou vybaveny tady těma našima pohybovýma prvkama.
Ne teda nábytkem, to jsou, to jsou ty průlezkový stavebnice.
Těch máme jako spoustu, spoustu po republice.
Pro nás vlastně všechno tohle je odpověď na, no, vlastně to, co už jsem zmínil.
My vnímáme, že když už u nás zase český zákazník utratí peníze, tak je fajn, aby ty peníze zůstaly někde v České republice.
To znamená, radši než tu reklamu dělat přes Facebook, Google, kde víme, že dneska zaplatíme spoustu peněz a ten Facebook, Google ty peníze vezme, vytáhne do zahraničí a vlastně v České republice z toho nezůstane vůbec nic, tak nám dává smysl jít právě tady do těchhle spoluprací.
Takže AE pointy jsou vlastně čistý spolupráce, že my někomu pomůžeme vybavit herničku a díky tomu tam máme, má zákazník možnost prostě si prohlédnout ty prvky a zároveň zase přijde do té herničky.
Takže je super, že my na našem webu inzerujeme, že existuje takováhle hernička, kde jsou naše prvky, že se to tam můžou jít přijít prohlédnout.
Do té herničky, tím pádem se naučí chodit jako novej novej zákazník, i když ty naše prvky třeba nekoupí.
A je to vlastně vzájemná taková synergie, spolupráce.
Podobný spolupráce máme, máme, řeknu s fyzioterapeuty, má zase pomůžeme vybavit ordinace těma pohybovýma prvkama, protože oni mají významný pozitivní vliv na zdraví a zpevnění, na hrubou i jemnou motoriku, zpevnění vlastně těla.
A zase je to takováhle spolupráce a úplně vlastně stejně já vnímám bytový designéry.
Takže jestli si tady můžu dovolit takovou drobnou, drobnou reklamu, tak stejně tak stojíme o spolupráci s bytovýma designéry.
Prostě někým, kdo, komu ta filozofie toho, co říkám a to vnímání třeba i toho dětského pokojíku, tak jak říkám, bude dávat smysl.
Budou se mu líbit ty naše produkty, ta variabilita, možnost, že to, že to poroste.
Tak máme sekci pro designéry u nás.
To znamená, když se nám někdo přihlásí na email info@antonieema.cz, ještě to dáme potom někde do popisku, jestli můžem.
A řekne, že by stál o spolupráci nebo se odkáže tady na váš, na váš klub interiérových designérů, tak my máme složku, ve které jsou všechny 3D modely do SketchUpu, většinou použitelné v nějakým stepu nebo něčem takovým.
Já nejsem úplně takhle odborník, ale, ale tak, aby to šlo prostě vkládat do modelů.
Jsou tam, mám tam jak modely průlezek, tak modely nábytku. a vlastně, když k nám přijde klient takhle od designérů, architektů nebo třeba i od těch ortopedů nebo fyzioterapeutů, tak má, tak mu vlastně dáváme odměnu ve výši pěti až deseti procent z té zakázky podle toho, jaký je to produkt.
A, a vlastně pro nás je to, je to to, že jsme ušetřili na tom, že ten člověk nemusel přijít přes Google nebo přes Metu a my jsme nemuseli ty peníze vyhodit Metě.
A máme z toho radost, protože jsme vlastně podpořili podnikání v České republice.
Podpořili jsme někoho z vás.
Podpořili jsme někoho, kdo, kdo je máma, táta z České republiky a to nám dělá radost.

Jana Pěkná:
Je to super.

Sáva Střelec:
Takže máme takhle spolupráci i s českými firmami.
Teďka domlouváme spolupráci právě s výrobcem matrací, Že částečně budeme my mít u nich postele, částečně my budeme prodávat vlastně, vlastně jejich matrace a jsou běžně a jsou to zase český výrobce.
Všechno vyrábí tady v České republice a mně to hrozně přijde fajn a přijde mi vlastně všeobecně mít český rybníček.

A tím teda musím pochválit vás.

Všeobecně tady ten klub mně přijde super, protože na jedné straně by lidi mohli vnímat: hele, my, my všichni, jak tady jsme v tom klubu, tak jsme sobě konkurencí.
A nebo se na to podíváte obráceně a řekne si: prdlajs, prostě Česká republika je tak malej rybníček jako na to, abychom mezi sebou měli jako válčit a bojovat, že je jako jednodušší prostě se od sebe jako naučit to dělat správně, spolupracovat.
Já si umím představit a znám designéry, kteří prostě nestíhají a mají prostě termín, termín od teď za, prostě první termín mají v květnu, v červnu.
Jo a já si úplně umím představit, že tenhle designér prostě může říct: „Hele, já mám z klubu, znám kamarádku, která má zrovna teďka jeden zákazník odřekl a má tady prostě volný okno, tak já ti na něho jako předám nebo já vám na něj předám, předám kontakt prostě.
A znám ji a dělá prostě stejnou dobrou práci, jak dělám já.
Já bych vás mohla přijmout až v červnu a ona vás přijme v březnu.
A vůbec nevidím důvod, proč by to neudělala.
Prostě já o nic nepřijdu a někomu, někomu, s kým spolupracuju, tak to něco přinese.
Takže jo, ale tohle je zase nějakej princip toho, jak já vnímám podnikání.
Prostě pohybujeme se všichni na stejným trhu.
A teď jako myslím stejný, stejná, stejný zákazník, stejná Česká republika.
A vlastně každej marketing, kterej jako jednou uděláte, tak je škoda, aby nepřinesl, nepřinesl tu příležitost jako více lidem.
Takže když já řeknu, když já udělám, už zaplatím tomu Facebooku a té Metě nějaký peníze, tím to přinese zákazníka.

A já nejsem designér.

My nemáme designéry, tak je mně jako mnohem sympatičtější, když prostě se o něho postará designér, s kterým já mám zkušenost.
Spolupracujeme spolu, znám ho, vím, že dělá dobře a ty peníze se zase rozdělí, rozdělí, rozdělí jako někde dál, než, než abych toho zákazníka nejdřív nechal pobíhat po trhu, shánět designéra, pak šel, pak ho nechal přiběhnout k nám a, a uvažovat o tom, zda u nás nakoupí nebo nakoupí.

Takže, takže to je jenom takhle.

Taková malá reklamní vsuvka, ale velmi si jako práce bytových designérů a architektů vážíme, když je dělají tím způsobem, kterej jak si myslíme, že by měla být ta práce dělána.
A je to pro nás jeden z kanálů, který když se shodneme na filozofii toho, jak k tomu designu, ale teď já řeknu i k tomu dětskému pokojíčku a vůbec přistupovat.
A když se ta naše filozofie toho, co vyrábíme, na té druhé straně líbí, tak si myslím, že prostě jsme schopni dneska společně tomu zákazníkovi přinést nejlepší řešení, který může dneska z pohledu dětského pokojíčku dostat.
A, a oba dva za to být, být, já řeknu smysluplně zaplaceni.
To znamená tak, aby to byla rozumná cena na profíky, jaký věřím, že obě dvě strany jsme.

Jana Pěkná:
Mě se ta filozofie hrozně moc líbí.
Fakt jsem ráda, že takováhle firma existuje a že vlastně tímhle způsobem fungujete, protože je to, je to takhle skvělý.

No a jaký máte plány do budoucna?

Jaký nějaký další rozvoj, další výrobky, kam směřujete?

Sáva Střelec:
Tak tady by mě taky zajímala vaše zpětná vazba, protože to je vlastně myšlenka, kterou jako chceme dotáhnout a, a jsme těsně před nějakým jejím dotažením.
My tím, že vlastně ta naše postel je složena ze samostatných prvků, což jsou jako masivní bukový nohy a korpus, tak jsme vlastně ty bukový nohy schopni použít jako stojny, z kterých jsme schopni udělat ohromnou velkou skříň.
A my vnímáme jako jeden z velkých problémů nebo často častých otázek v dětských pokojích je třeba, jak prostor rozdělit, aniž bych tam dal pevnou příčku.
A takže teď, co nám leží v hlavě, je využití těch dílů z té postele na to, aby z toho šla udělat velká skříň v libovolný, řeknu šířce jako příčka.
To znamená, do kterých budou dát boxíky z Ikei, cokoliv, která bude až od země až do stropu, bude dělat předěl ve skříni, když prostě budou potřebovat oddělit děti.
Ale máme tu, známe tu klasiku toho, že jako málokdo chce do toho pokoje jako stavět vestavěnou příčku a najednou tam něco zedničit nebo tam dávat prostě sádrokartony, tak aby to i běžnej, já, já řeknu, aby to kdokoliv byl schopnej si sám doma předělit pokoj a zároveň vytvořit nějaký jako úložný prostor.
Zároveň vnímáme jako, teď já budu mluvit hodně o těch dětskejch pokojíčcích, tak jako super prvek vnímáme, eh, já řeknu ikeáckej Kalax, to znamená nějaký úložný prostor na boxy, knihovničku a podobně.
Nejsme úplně jako happy z toho materiálu, z kterého to je udělaný, takže chceme udělat něco, co bude, co bude kompatibilní s těma, eh, s těma košema, protože ty vyrábět určitě nechceme a budeme rádi, když to bude IKEA, ne dovezený někde z Číny.
Ale, ale rádi uděláme něco podobnýho masivního, co bude souběžně sloužit třeba jako schody do postele.

Zase to bude mít víc funkcí.

To znamená, budou to souběžně schody do postele.

Sáva Střelec:
Bude to souběžně masiv, po kterým půjde jako lozič plahat a vedle toho, vedle toho nějaký, nějaký úložný prostor.
Takže to je, co se týká nábytku.
Určitě jako pokračovat v expanzi v zahraničí.
Takže my budeme chtít nábytek postupně dostat i do Německa a do těch dalších zemí, kde teďka jsme jenom s průlezkama.
A úplně taková největší výzva je umět vytvořit průlezky z našeho odpadního materiálu, to znamená z pilin a, a vysokopevnostního plastu potravinářského.
Takže udělat nějaký bioplast, dřevoplast a z toho lisovat, vyrábět, vyrábět ty průlezky.

A vlastně vrátit, vrátím se trošku k té myšlence toho Lega, opravdu jako takovou kostičkovou sestavu a stavebnici, jak funguje, funguje vlastně.
No, teď mě napadlo vlastně přirovnání.
Všechno, co dneska děláme, funguje jako stavebnice.

Jana Pěkná:
A opravdu tak to je.

Sáva Střelec:
To znamená, průlezka je stavebnice, máte jednotlivý dílky, postavíte z toho, co chcete.
Postel a nábytek je taky stavebnice, takže vlastně k vám dojdou, dojdou jednotlivý díly, z kterých tu, tu stavebnici můžete poskládat do různých tvarů a různě ji měnit a různě ty díly přikopovat a zase, zase to v tom prostoru měnit.
Takže vlastně všechno, co děláme, je stavebnice, aby se to v tom čase, čase mohlo měnit.
A čím víc bychom tu stavebnici dokázali posunout k tomu, že to budou díly i třeba částečně dělaný z nějakých recyklovaných materiálů a podobně, tak by se nám to kolečko celý, celý jako, jako završilo.
Nejenom z pohledu té udržitelnosti, ale pro nás i z pohledu, já řeknu, nějaké dostupnosti toho, toho pohybu a podobně, protože přece jenom to, ten masivní buk v tom, aby to udrželo to, co to udržet má, je poměrně drahý materiál.
A kdybychom se dokázali posunout to, že zpracováváme ty naše bukový piliny do toho stejnýho výrobku se stejnou pevností, což dneska víme, že ten materiál už jako umíme udělat a jenom teď je to v té výrobě, tak jo, tak to je velkej sen, no.

Jana Pěkná:
já myslím, že všechny ty nápady jsou hezký.
Můžeme určitě poprosit posluchače, ať nám třeba napíšou do komentářů, jak se jim ty nápady líbí a nebo třeba někdo přijde s nějakým úplně novým nápadem, s něčím, s čím třeba v praxi bojuje, co by se mu hodilo používat nějaký prvek.

Sáva Střelec:
Já pokud, pokud bych mohl poprosit a stálo by vám to za to, tak budu rád, když se ozvou ti z vás, kteří dětský pokojíky dělají nebo někdy dělali a řeknou, co byl třeba jako nejčastější otázka, kterou řešili, nebo největší, největší jako výzva, kterou měli.
Protože to je přesně to, co jsem zmínil na začátku.
Pokud, pokud to řeší někdo, řešíte to vy, řeší to váš zákazník, tak, tak když na to najdeme řešení, tak to bude produkt, který bude správnej na ten trh.
A když ho ještě o něco vylepšíme, tak tím líp.
Mně to vlastně připomnělo ještě jeden náš produkt a to je rostoucí židle a učící věž.
To je vlastně jeden produkt, který je souběžně rostoucí židle a souběžně učící věž.
A vlastně pramení to přesně zase z té naší domácí zkušenosti, kdy víme, že učící věž je strašně super věc.
Prostě to dítě s váma může dělat, péct, vařit, prostě najednou na tý věži je prostě na stejný úrovni jako vy a může s váma všechno vyrábět.

Ale je to krám navíc.

Prostě když máte mít doma jako učící věž jenom, jenom proto, aby to byla učící věž, tak je to prostě krám navíc, kterej vždycky někde zavazí.
Vždycky to někde musíte schovávat, vždycky to musíte přinést a tak dále.
A to je vlastně důvod, proč jsme, proč jsme využili ty zkušenosti z těch našich průlezkových stavebnic a úplně stejným způsobem jsme vlastně postavili rostoucí židli na stejným jako principu, která je souběžně učící věž.

To znamená, jsou to dva v jednom.

Děkuju moc za rozhovor!