032: Interiéry bez nudy a šedi: o odvaze v designu, řízení zakázek i marketingu s Janou Pařízkovou

Přepis je tvořen automaticky, omluvte prosím případné chyby.

Jana Pěkná :
Krásný den, milé designérky a designéři.

Jana Pěkná:
Dnes je mým milým hostem v podcastu O designu a podnikání interiérová designérka Jana Pařízková, která tvoří interiéry už víc jak deset let a jejím mottem je překonávat běžné normy a nudu v interiérovém designu a tvořit interiéry hravé a odvážné.
Kromě svého přístupu a stylu práce se s námi podělila i o to, jak podniká.
A já opravdu doporučuji si to dobře poslechnout tentokrát, protože se dozvíte velice zajímavé informace a rady.
Třeba o tom, kolik zakázek je ideální mít za rok a jak řídit cashflow, když se třeba ta zakázka táhne rok a víc.
Jak můžete mít vlastní ateliér, i když třeba nemáte dostatek financí na pronajmutí celého prostoru?
Nebo to, jak dělat marketing, když marketing nemáte rádi a nemáte rádi ani sociální sítě a networking.
Byla toho ale spousta, co jsme probrali, a všechno se ani nevešlo.
Takže já jsem Janu poprosila, aby k nám přišla ještě jednou, a to do našeho klubu, do naší online kavárny, kde budeme v rozhovoru pokračovat.
Budete mít možnost se jí zeptat na otázky, které vás zajímají.
A také nám Jana dala k dispozici, a za to moc děkujeme, její dokument, který zasílá klientům a kde je uveden proces její práce a příklad cenové kalkulace.
Pokud ještě nejste členy Klubu interiérových designérů, tak dobrá zpráva je, že budeme mít klub otevřený pro vstup nových členů teď v únoru od jedenáctého do šestnáctého.
Takže využijte příležitosti a přidejte se k nám.
No a já už vás teď zvu k poslechu našeho rozhovoru.
Dobrý den, Jani, já Vás vítám u nás v podcastu O designu a podnikání.

Jana Pěkná :
Jsem ráda, že jste si našla na nás čas.

Jana Pařízková :
Dobrý den, děkuju za pozvání.

Jana Pěkná:
A já bych se na začátek zeptala, jaká byla vaše cesta k interiérovému designu?
Byla to takováto přímá cesta od střední školy přes vysokou, anebo tam bylo něco, něco jiného, předtím nějaká, nějaký jiný obor?

Jana Pařízková:
Ne, byla to ta druhá, bych řekla, možná taky tradiční cesta vlastně, kdy jsem si až v nějakém pokročilejším věku, dejme tomu, uvědomila, že bych to chtěla dělat a že by mě to bavilo.
Takže já jsem původně vystudovala sociologii na vysoké škole, na Karlově univerzitě, a pak jsem pracovala na různých místech.
Naposledy před tady tou změnou vlastně na Letišti Praha, na marketingovém oddělení, kde jsem se věnovala právě průzkumům spokojenosti pasažérů a nějakým mezinárodním srovnáváním té spokojenosti.
Ale v určitou chvíli tam došlo vlastně k výměně ředitele toho letiště, který tam dle mého subjektivního názoru nastolil atmosféru, která mně teda absolutně nevyhovovala.
A vlastně to bylo tak intenzivní, ten zážitek s ním nebo ty zážitky opakované s ním, že jsem jednoho dne po nějaké, po nějaké poradě seděla úplně zoufalá v kanceláři a říkala jsem si, že tohle jako přece nechci, jako takhle nechci žít, takhle nechci věnovat svůj čas svého života každý den.
Prostě tady v té atmosféře a protože jsem do jisté míry docela i strukturovaný a pragmatický člověk, tak jsem se jala si udělat vlastně SWOT analýzu toho, co by mě bavilo, na co bych třeba měla i talent a co bych mohla dělat.
A vyšlo mi z toho, tady z té analytické činnosti, ten interiérový design.
A ukázalo se, že to není jenom takový jako výkřik, protože opravdu jsem si teda našla nějaké vzdělání.
V tom našla jsem vlastně víkendový dvouletý kurz na design škole, do kterého jsem se přihlásila, který jsem teda absolvovala a tím se to odstartovalo
Jana Pěkná:
Ale tak tam teda musela bejt nějaká ta láska k těm interiérům, nebo ten vztah už asi předtím, Že jo, takový to, jako že člověk si možná ten svůj vlastní interiér zařizuje a tak.

Jana Pařízková:
Asi bych řekla, že bych to až zpětně jako v tom viděla.
A v ten moment jako nebylo to tak, že bych se tomu nějak, dejme tomu jako volnočas, nebo aspoň bych, aspoň bych to tak jako do té doby nerozklíčovala.
Ale když se na to dívám zpětně, tak asi ano a vždycky jsem asi měla tendenci inklinovat k tomu, abych se jako v nějakých prostorech cítila příjemně.
A měla jsem jako to oko na to to vidět.
Jestli někde to jako ten celek je, prostě působí příjemně nebo nepůsobí.
Asi jsem v tu chvíli nedokázala jako vidět proč nebo co za tím stojí.
Pamatuji si svůj vlastně to byl můj první designérský počin, kdy jsem si upgradovala pokoj, pokoj na koleji Hvězda, který vypadal jako v podstatě takový, bych řekla, asi bych tak tipovala lepší vězeňská cela jako ve chvíli, kdy se tam jako člověk nastěhoval.
Ale s dodáním koberce, závěsů, povlečení, plédu na postele, lampiček.
Prostě to chytlo jako úplně jiný, jiný ráz a dokázala jsem vlastně si tam vytvořit prostředí, ve kterým jsem se cítila dobře.

Jana Pěkná:
No, to je zajímavý, že si to člověk uvědomí takhle až zpětně, že to v sobě měl pořád.
Ale líbí se mi, že to vlastně bylo to rozhodnutí na základě nějaký analýzy i třeba asi silných stránek a tak, protože určitý vlastnosti a dovednosti interiérový designér potřebuje pro tu praxi.
A to se pohybujeme v jakým roce?

Jana Pařízková:
A to se pohybujeme v roce třeba 2014.

Jana Pěkná :
No a po škole?
Jak to začalo všechno?
Odkud přišli první zákazníci?
Jak jste získávala ty první zákazníky?

Jana Pařízková:
No, bylo to tak, že vlastně ve chvíli, kdy jsem končila ten dvouletý kurz, nebo nevím, jestli to bylo rok a půl nebo dvouletý víkendový kurz.
Ještě bych chtěla říct, že možná to jako doplním, že taková indicie toho, že jsem si jako vybrala správnou cestu a což možná by mohli třeba nastávající jako designéři nebo lidé, kteří o tom uvažují, si jako mít taky takový marker, že jsem tam chodila strašně ráda o těch víkendech.
A já jsem přitom člověk, kterej jako má hodně i jiných zálib a opravdu jako jsem měla hodně aktivit i přes víkendy.
A přesto jsem to nikdy nebrala, že je to, jé jako víkend, teď budu muset jako do školy a to.
Vždycky mě to strašně bavilo a těšila jsem se na to.
Tak to jsem brala vlastně jako takový dobrý znamení taky, že ta cesta je správná.
No a pak, co se týká těch zakázek, tak já jsem nějak ve chvíli, kdy jsem se blížila už k tomu konci, tak jsem různě i sledovala nějaké asi inzeráty, ale vlastně já už vím, jak to bylo.
Bylo to tak, že ta vlastně žena, která vedla tu design školu, tak se na ni obraceli různý, jako bych řekla třeba firmy i občas nebo různý bývalí jako absolventi s tím, jestli by nedoporučila někoho na spolupráci, že hledají nějakého jakoby designéra.
A ke mně tenkrát doputovala tahle nabídka.
Byla to vlastně nabídka nebo poptávka od firmy Anglická sezóna, což je firma, která se zabývá vlastně prodejem a zároveň i jakoby návrhy v takovém anglickém duchu venkovském.

Jana Pařízková :
A hledali někoho na spolupráci.
Takže já jsem na to odpověděla.
Sešli jsme se vlastně s tou paní majitelkou a to byl takový první impuls.
Takže jsme spolu začali spolupracovat.
Bylo to na bázi nějakého jako, jako vlastně na živnost, na hodinovou nějakou sazbu, ale přesto to pro mě byl vlastně ten impuls, že jsem dala tu výpověď na tom letišti a začala jsem vlastně s nimi spolupracovat.
A zároveň teda samozřejmě jsem jakoby ta cesta taky asi tradiční, že jakoby jsem dělala nějaké třeba menší věci pro známé, pro kamarády a tak se to začalo nabalovat

Jana Pěkná:
No, já právě jsem tam viděla mezi těma vašima projektama tu chalupu v České Kanadě a tam je ta tapeta od Williama Morrisse, že jo.
Tak teď už mi to dává smysl i s tou Anglickou sezónou.
William Morris je prostě, to je moje zamilovaná značka nebo autor a anglický tapety vůbec.
Takže tam možná vidím to propojení.
A tenhle projekt, pojďme se o něm pobavit možná, protože mě fakt zaujal.
Jednak samozřejmě tou tapetou a jednak, že to je novostavba.
A přitom ten interiér, na první pohled bych to neřekla, že to je, že to je novostavba.
Zaujaly mě tam třeba ty krásné dveře, který fakt vypadají jak historický, tak nevím, jestli byly nově vyrobený, nebo jste je našli třeba na nějakým v nějakým starým domě.

Jana Pařízková:
Ne, všechno je tam vlastně úplně nový, včetně prostě základu domu, oken i těch dveří.
Takže všechno je opravdu jako nový, ale vyráběný a stavěný právě s tou logikou, aby to zkrátka v tom prostředí tý český Kanady, tý vesničky malinký působilo patřičně a nějak to tam na sebe nepoutalo pozornost, což věřím, že se vlastně zvenku i zevnitř podařilo, no.
A je to samozřejmě přesně zase o těch detailech, kdy, kdy člověk nezvolí tu jednoduchou cestu, že dveře nejsou, nerovnají se dveře, ale víme, že dveře můžou mít jako tisíce podob a prostě najít přesně ty, který mají to správný tvarosloví, správný povrch, tak, tak je to přesně o tom, o tom času stráveným nad tím se nad každou tou věcí takhle zamyslet, aby to dohromady dávalo nějaký smysl.

Jana Pěkná:
Hmm, to určitě doporučuju posluchačům pak mrknout na web a projít si ty projekty i proto, že bych ráda se možná zeptala, jestli dokážete popsat třeba svůj rukopis nebo svůj styl v tuhlenctu chvíli a jestli se to nějak vyvíjelo v tom čase.

Jana Pařízková:
No, já bych řekla, že vlastně je na to takový, takový rozpor plný jako dot-- jako odpovědí nebo my-- jako přemýšlení o tom, že jedna věc je ta, že, že takovejch ten rukopis, úplně ten přísnej, že by člověk na první pohled jako od někoho poznal to autorství, to bych vlastně ani úplně nechtěla, nebo nepř-- nedává mi to ani moc smysl, protože si myslím, že pokud člověk jako dělá, navrhuje kancelář pro advokátní firmu anebo dělá horskou chalupu, tak zkrátka ten přístup musí být jako úplně jinej.
Takže si myslím, že číst v tom úplně jednoznačně ten rukopis vlastně moc není možný, aby to dávalo smysl.
Ale jestli bych jako něco řekla za sebe, co je mi blízký, nebo naopak není, že nejsem moc minimalista, bych řekla v tom.
Ono se dneska nazývá minimalism samozřejmě kde co, ale v takovýmhle puristickým jako slovním smyslu.
Já prostě potřebuji, aby to mělo nějakou plnost, aby to mělo nějaký vrstvy.
Takže když je něco moc jako jednoduchý, moc hladký, moc banální, tak to není-- to mně nějak nesedí, irituje, takže vždycky vlastně začnu přidávat, začnu to nějak komplikovat.
A tím nemyslím, že tam naházím tytečky a chlupatý polštáře, ale vlastně jako v tom samotným tvorbě třeba toho nábytku nebo pojednání těch stěn nebo v kombinaci těch materiálů.
Takže to bych asi řekla, že, že nejsem, nejsem úplně minimalista.
Jsem-- mám ráda prostě takovou mnohovrstevnatost těch věcí a takovou jakousi komplikovanost
Jana Pěkná:
Jo, jo, vy tady vlastně máte napsáno u sebe, že snažím se překonávat běžné normy, šed a nudu v interiéru, což je skvělý, protože myslím, že nejsem sama, komu vadí, když i vlastně třeba se koukáme na účastníky různých soutěží nebo v časopisech.
Všechno je to prostě bílý, šedivý, černý, s nějakým dubem a podobně.
Takže prostě ta nuda jako v těch interiérech českých panuje a u vás opravdu vždycky tam je jako něco zajímavýho, nějakej wow prvek, nějaká pěkná kombinace materiálů, barev a tak.
Takže to myslím, že i taky je součástí toho, toho stylu a toho rukopisu.
Z těch projektů, na který se tady dívám, je některý váš srdeční opravdu, kterej, na kterej ráda třeba vzpomínáte?

Jana Pařízková:
Tak asi srdeční bych řekla, že je ten byt vlastně náš, který jsme si zařizovali na Letné.
A to samozřejmě proto, že to všechno mohlo být podle mého.
Což je zároveň samozřejmě i takové prokletí, když člověk, když designér nemá ty mantinely, protože se může v tom topit jako mnohem déle, protože obzvlášť když třeba je trošku i nerozhodný, jako jsem já a ví, že těch cest je tolik, který by mohl zvolit, tak je to samozřejmě zdlouhavý proces, když mu nikdo nenastavuje ty mantinely.
Samozřejmě kromě těch finančních, který mi nastavoval manžel, tak to je jako jasný.
Ale to bylo fajn, protože si myslím, že ten projekt jako nejvíc asi ze všech zatím vyjadřuje právě to moje nějaký vidění toho estetična nebo toho, jak to, jak bych ráda ty interiéry tvořila.

Jana Pěkná :
Hmhm.

Jana Pařízková:
To jde nejvíc opravdu ze mě.

Jana Pěkná:
Jo a já koukám Tere, že máte i krásný fotky.
Uvažovala jste takhle už od začátku, že je potřeba a je to potřeba nechat si opravdu ty zrealizovaný interiéry vyfotit?
A často se mi říkají designéři no jo, ale já už třeba do toho interiéru nedostanu.
Nebo klienti nechtějí.
Tak jak to děláte, že je třeba přesvědčíte, aby se ten interiér nechal nafotit?

Jana Pařízková:
Tak prvně odpovím na tu první část otázky.
Bohužel neuvažovala, což taky znamená, že některý ty fotky, který mám třeba z některých projektů z té počáteční fáze, tak vlastně jsou hrozně špatný a ani třeba na tom webu nejsou anebo jsou, ale vím, že třeba jsou v takový kvalitě, že je nikdo jako neotiskne a už vlastně v tuhle chvíli není možný to jako podruhé, jenom by to bylo strašně komplikovaný a nekomfortní to podruhé jako přefotit.
Takže bohužel neuvažovala.
Teď už samozřejmě uvažuji a vím, že je to naprosto zásadní, ale tím se vracím k té druhé části.
Je to přesně tak, že těch projektů, které proběhnou tak, že vlastně vy jste až dokonce u toho, u té realizace, která ještě navíc teda proběhne opravdu tak, jak vy jste to navrhla, to znamená, že tam nedojde potom k nějakým věcem ve smyslu no, tady místo toho stolu my si zatím tady necháme ještě tenhleten anebo tady místo toho my jsme nakonec vybrali tady jinou pohovku anebo tuhle prostě koupíme, až, až si na ni naspoříme, což je samozřejmě v pořádku, ale.
Takže tím chci ale říct, že těch projektů, které v nějakou fázi skončí opravdu se vším, co vy jste tam navrhli, tak to určitě není sto procent.
Bohužel bych řekla, že to není ani třeba sedmdesát procent.
Je to, je to prostě míň.
Takže ta práce, kterou vy vlastně můžete nafotit a odprezentovat, není rozhodně každá zakázka, ke které se dostanete.
No, což, což je zkrátka realita, no
Jana Pěkná :
Je, je.

Jana Pěkná:
I takhle, i takhle se s tím právě potkávám u lidí, tak-
Jana Pařízková:
Proto pardon, jenom teda, když je to vlastně i tady pro kolegy od-- jako vlastně z oboru.
Tak proto taky velice mnoho designérů a architektů dělá to, že si nechá vlastně zvizualizovat ten svůj návrh, fotorealistickou vizualizaci, protože to je vlastně to, kdy on může se odprezentovat tím svým návrhem, tím svým know-how a v té jako stoprocentní podobě, tak jak to vymyslel.

Jana Pěkná :
To je dobrej tip.

Jana Pěkná:
Já myslím, že se ještě k těm vizualizacím dostaneme.
A já bych se ještě možná vrátila k tomu vlastně marketingu.
Když jsme se bavili o té anglické sezóně a první zákazníci přišli z řad přátel a známých, tak jak je to dneska?
Chodí už hlavně přes reference, nebo máte ten marketingový kanál nějaký jiný?

Jana Pařízková:
Hodně-- nebo prošlo to velkou opravdu proměnou.
Ještě, ještě bych do toho jako zakomponovala období vlastně mojí mateřské dovolené, kdy to samozřejmě bylo v takové omezenější míře, jsem pracovala takže, takže to vlastně bylo nějak jako období, kdy jsem vlastně ukončila tu spolupráci s anglickou sezónou a měla jsem v té době projekty typu, že zkrátka po té ose nějakých jako známých a doporučení a myslím si, že už jsem v té době asi měla nějaké svoje webovky, které ale jsem nijak nepropagovala, neinvestovala jsem nic do marketingu ani do PR.
Takže občas přišla nějaká zakázka s tím, že v období té mateřské vlastně jsem s tím asi byla jako v pohodě, protože toho času nebylo tolik.
A když jsem vlastně tu mateřskou končila, tak se mi ještě ozvala.
Tak jsem vlastně stejnou logikou se seznámila s mojí teďkom jednou kolegyní, se kterou i sdílíme ateliér.
Zase to bylo vlastně po lince té design školy a ona byla vlastně absolventka v nějakých dřívějších letech a hledala zase někoho na jakoby na výpomoc.
A já jsem se zase dostala nějak do toho výběru a spojila se s ní a spolupracovaly jsme na nějakých projektech, ale zároveň už jsem jako měla ty svoje webové stránky a dělala jsem i nějaké svoje projekty, jako drobnější sama.
A pořád se vždycky někdo jako občas ozval.
Ale vlastně minulý rok jsem došla k nějakému usebrání se toho, protože bylo takové ne úplně jako plodné období, že asi bych teda ale měla pro to udělat něco víc, že?
Jako zoufat si, že zakázek je málo, ale vlastně pro to nic moc nedělat, tak úplně nedává smysl a že vlastně, až ty lidi teda o mně budou vědět a potom řeknou nám se to nelíbí nebo nemáme zájem, tak je jako načase, nebo je možná jako v tu chvíli-- jako možná přemýšlet o tom, jestli něco nedělám špatně, ale že prvně bych měla zkusit to, aby se ty lidi vůbec o mně jako dozvěděli.
Takže klasický marketing a PR.
Takže jsem se rozhodla vlastně poměrně zainvestovat tady do tý části a musím říct, že to nese prostě svoje ovoce.

Jana Pařízková :
Nepřekvapivě.

Jana Pařízková:
Takže za ten třeba rok nebo tři čtvrtě, co tady do tý oblasti investuju, se opravdu ty nabídky jako znásobily.
Nebo ty poptávky, který chodí?
Ne, samozřejmě všechno z toho vyjde.
Ne, samozřejmě, vždycky se s těma klientama domluvíme třeba i o té ceně. Často teď klienti fungují tak, že poptávají samozřejmě více designérů nebo architektů, což je naprosto v pořádku.
Takže ne, samozřejmě, všechno má úspěšnost, ale zkrátka ta poptávka je opravdu několikanásobně vyšší
Jana Pěkná:
Hmm, jo, to je skvělý, že to říkáte, protože to já za mě to pořád říkám, ten marketing je strašně, strašně důležitý.
A sice jako často říkám, že ta podnikatelská část vlastně v tom zabírá osmdesát procent a dvacet procent je to navrhování.
Tak nevím, jestli je to až takhle velký procento, ale každopádně jako velká část bohužel možná pro někoho té pracovní doby by se měla týkat toho, toho marketingu a prostě dávat o sobě nějakým způsobem vědět.
A protože potom i právě těch poptávek třeba může být víc, než je pak reálně těch projektů, protože samozřejmě ne každému vyhovuje ten způsob spolupráce nebo se neshodnete stylově, něco takovýho.
Takže ne z každé poptávky je pak taky zakázka, takže i s tím je potřeba podle mě počítat.

Jana Pařízková:
Já bych k tomu ještě jenom možná dodala, že určitě to taky o tom, že někdo-- zkrátka ten nárůst všech těch jako designérů, architektů, samozřejmě i narůstá ta poptávka, ale ten nárůst jakoby té konkurence v uvozovkách je obrovský a je to vidět samozřejmě na Googlu, na webových stránkách, samozřejmě extrémně na těch sociálních sítích a zkrátka kdo nic nedělá, tak jako zapadne a může být sebelepší a tak to jako je.
Blbý je, nebo jako u mě, že já trošku mám jako problém s těma sociálním sítím a vůbec tou sebepropagací, že mě to strašně obtěžuje.
Strašně mě to nebaví, a proto já jsem zvolila tu cestu, že jsem si vlastně tu službu jakoby zaplatila, aby to za mě někdo dělal.
Myslím si, že jakoby-- nebo tak, co třeba i sleduju, tak jsem o tom přesvědčená, že spousta těch designérů to třeba dělá opravdu jako svépomocí, že opravdu tráví nad tím ten svůj čas, postujou prostě denně věci z toho, co kde vybírají, kde jsou na stavbě a tak.
A já-- pro mě je tohle strašně náročný.
Takže já jsem šla touhle cestou, že si to jako musím zaplatit.
Proto si na to samozřejmě musím vydělat.
Na druhou stranu oni zase tím tráví ten svůj čas.
Takže těžko říct, co jaká cesta je jako lepší.
Ale věřím, že to jako může fungovat.
Nebo jsem o tom přesvědčená i tou svépomocí.
Když tomu člověk věnuje tu energii a má tu chuť jako to tam sám nějak obhospodařovat.

Jana Pěkná:
Jo, ale tohle je skvělý vlastně podnikatelský myšlení a nastavení, protože prostě to, co mi nejde a to, co prostě nechci dělat, nebaví mě, tak deleguju a prostě někomu ty peníze dám a on to za mě udělá vlastně pravděpodobně i líp, než bych to, než bych to dělala já.
My jsme se zrovna včera bavili v kavárně o tom, jak prostě designéři mají to nadšení, že teda jdou na ty sociální sítě.
Teď tam dají týden dva příspěvky a pak to prostě zase poleví a zase přestanou.
A na druhou stranu možná i ty sociální sítě.
To bych asi ráda tady zdůraznila, nejsou možná tím úplně hlavním kanálem, přes který designér ty zakázky může získávat.
Takže bych nerada, aby někdo tady z toho získal dojem, že musí prostě běžet na ty sociální sítě a tam postovat každý den a odtamtud přijdou ti zákazníci.
Můžou ale, ale ty cesty jsou, jsou v tom interiérovém designu často, často jiný, hodně i přes osobní kontakt.
Nevím, jestli máte i tu zkušenost, že samozřejmě ta doporučení, ale i třeba opravdu chodit mezi lidi a mluvit o tom, co člověk dělá, nějaký networking-
Jana Pěkná :
No tak to je další věc, co mě...

Jana Pěkná :
Přesně tak.

Jana Pařízková:
Tak to je další věc, co mi nejde ten networking.

Neznámý řečník:
Takže
Neznámý řečník:
já vlastně.

Jana Pařízková:
Prostě jsem takovej introvert asi do jisté míry a mě tohle vlastně ani tady ta věc nesedí, takže zkrátka mě z toho vyšlo to, že si to musím jako zaplatit, protože protože pro mě by to bylo tak vyčerpávající někam jako na sílu a já to vůbec tím nepohrdám, protože někdo to má fakt přirozeně rád, se setkává jako s lidma.
Já prostě nepotřebuju tolik sociálního kontaktu a vlastně tolik, kolik ho potřebuji, tak ho chci trávit se svýma lidma nebo se svýma přátelama.
Takže pro mě jako jít někam, nevím, dvakrát týdně na nějaký setkání oborový nebo a tam networkingovat je pro mě prostě za trest, jako by vyčerpávající, jenom když si na to pomyslím.
Takže vím, že by to bylo jednodušší, že by to jako, že to určitě fajn cesta, ale taky věřím, že když to tak necítím tak, že by to stejně bylo takový kostrbatý a že to zkrátka nefungovalo.
Takže spíš tu energii věnuji jinde.

Jana Pěkná:
On by ten marketing totiž měl stát na našich silných stránkách.
A pokud prostě tohle mě nebaví a nejde mi to, tak to musím delegovat anebo dělat něco, co mi vyhovuje.
Takže mně se to právě jakoby líbí i ten mindset, že jasně, marketing je potřeba dělat, bez toho to prostě nepůjde, ale najdu si tu cestu, která je pro mě vlastně ideální.
No, já jsem si zahrála na vašeho zákazníka.
Dejme tomu, že by mě vás někdo doporučil a přišla jsem, přišla jsem na vaše webovky a tam jsem si stáhla, stáhla dokument za e-mail, což mimochodem je taky marketingová taktika a za mě skvělá.
Každému to doporučuju fakt jako designéři, který ještě nemáte na webu něco užitečného pro ty lidi, kteří tam přijdou ke stažení, aby vám dali ten svůj e-mail, tak to udělejte co nejdřív, protože samozřejmě dostat ty lidi na ty webové stránky je hrozně náročný.
A když už tam teda přijdou, tak je chcete prostě nějakým způsobem zachytit.
Chcete s nimi dál komunikovat, nabídnout jim ty vaše služby, chcete se jim připomínat.
Takže něco takovýho na webu mít je super.

Jana Pěkná :
No a mně v tom dokumentu-
Jana Pařízková :
Jenom doplním, pardon, jenom doplním, že to mi poradila moje marketingová agentura
Jana Pěkná :
No vida.

Jana Pěkná:
Tak to bude opravdu kvalitní, kvalitní marketingová agentura.
A mě teda zaujalo v tom dokumentu ten proces vlastně, kterým ten zákazník u vás prochází.
Tak pojďme si teďka říct ty jednotlivý fáze a ty jednotlivý kroky, protože si myslím, že to může bejt taky inspirativní i pro další designéry.
Tak když jsem teď v té fázi, že jsme se, že jsme se zkontaktovali, tam vlastně máte ty tři fáze.
Ale než, než začne fáze jedna, tak samozřejmě je asi takový to klasický setkání první s klientem, nějaká první schůzka a tak.

Jana Pařízková:
Ano, přesně tak.
Většinou to tak je, že se krátce nebo potkáme se třeba na hodinku, ideálně u nás v ateliéru, kde vlastně já představím-- začneme třeba-- nebo začneme samozřejmě tím, že ten klient představí tu svoji poptávku, s čím vůbec přichází, co by chtěl řešit.
A pak to většinou skončí právě tím, že já mu vysvětlím ten proces, kterým, podle kterého většinou s klientama postupuju, protože jsem přesvědčená a taky to je věc, ke který, v takovýhle podobě, v jaký je teď, tak jsem jako dospěla těma létama těch zkušeností, Takže třeba to bude mít ještě nějaký vývoj, ale opravdu jako je to něco, co bych řekla, že je ověřený v čase a co je nějak jako na spoustě těch spoluprací ověřený, že zkrátka to má nějakej smysl takhle chronologicky postupovat.

Jana Pěkná:
Tak jaká je teda ta fáze jedna?

Jana Pařízková:
To vlastně rozděluji teda na tři fáze s tím, že fáze jedna je fáze návrhu, fáze dvě, fáze před realizační neboli projektová a fáze tři je potom vlastní realizace, neboli pomoc s tou realizací.
A do té fáze jedna řadím vlastně návrh dispozice.
To je to, čeho se samozřejmě musí jako začít vždycky v tom interiéru, aby bylo jasné, co kde bude, aby fungovala ergonomie toho prostoru.
Ale už trošku se tam hraje samozřejmě i s tím tvaroslovím toho nábytku.
Jestli ve chvíli, kdy tam zaznamenáváme kuchyňskou linku nebo ostrůvek, tak už tam jakoby laborujeme s tím, jestli bude ostrůvek zaoblený nebo prostě s nějakou předsutou deskou a podobně.
Takže, ale je to o té základní jakoby dispozici.
Vždycky je to tak, že vlastně po tady těch jednotlivých mezifázích si to s klientem schvalujeme, takže já to i takhle vlastně s klientem si odchvaluji a zároveň on takhle i platí ty jednotlivé částky za ty jednotlivé fáze.
Takže pokud si schválíme fázi dispozice, posouváme se do té druhé, a to je vlastně stylová nebo stylová...
Vlastně návrh toho stylu nebo konceptu toho celýho interiéru, což je prezentovaný nejčastěji nějakým moodboardem nebo vzorkama, ale i nějakýma třeba slovníma jakoby zadefinováním nějakých principů toho, v jakých polohách se chceme s tím stylem interiéru pohybovat.
Zase, pokud se schválíme, postupujeme dále a to je potom fáze toho 3D modelu, kde vlastně se zhmotní do té 3D, do toho 3D modelu, ta schválená dispozice a to schválený, ten schválený stylový koncept a klient to vlastně uvidí v tom 3D modelu.
Pracuju ve SketchUpu, takže vlastně uvidí ty exporty z toho SketchUpu.
Pokud klient chce, tak samozřejmě je možný zpracovat ještě fotorealistickou vizualizaci.
Většinou to nacením jako nějakou takovou volitelnou položku někdo chce, někdo nechce.

Jana Pařízková :
Takže to se domlouváme jakoby individuálně.

Jana Pařízková:
No a pak nastává ten moment právě, který já vždycky říkám klientům, že jako od té doby, jako co si schválíme obrázek, tak do toho, aby se to stalo v tom bytě, tak je ještě jako hodně dlouhá cesta.
A to je právě ta fáze dvě, což je ta před realizační příprava a to je o tom, že vlastně zadefinujeme všechno to, co jsme navrhli v tom-- na těch obrázcích, tak to rozpracujeme a zadefinujeme tak, aby bylo jasný, jak se to stane, kde se to případně koupí nebo kdo to vyrobí a jak to má přesně vypadat To znamená, vznikají rozkresy pro truhláře, vzniká soupiska vlastně hotových nějakých produktů, které se dají koupit, vznikají elektro výkresy nebo případně další výkresy pro stavby, pokud se tam vlastně dochází k nějakým stavebním změnám nebo výkresy povrchů stěn, kde je stěrka, kde je tapeta, kde je obklad a případně zadefinování pro další jakoby řemesla nebo dodavatele.
To znamená třeba, co se týká okenního stínění tak, jak budou řešený závěsy, co přesně to bude za materiál?

Tapety, co přesně to bude za tapetu?
Takže zkrátka osvětlení, samozřejmě světlovací schéma.
Takže zkrátka úplně všechno, co se tam má stát, tak je jakoby rozpracovaný do toho detailu, kolik to bude stát a kde, kde to jako vznikne nebo kde se to koupí.
No a pak nastává fáze tři, kdy buď ten klient samozřejmě může to si říct, že už to chce uchopit sám a na základě těch připravených podkladů z tý předrealizační fáze si to začít řešit nějak jako po své ose.
Anebo s náma pokračuje nebo se mnou pokračuje vlastně v té realizační fázi er s tím, že my se podílíme na té jako organizaci těch činností, řešení detailů, který samozřejmě i přesto, že se snažím tu fázi dvě vždycky jako udělat co nejprecizněji, tak samozřejmě vždycky prostě při té tvorbě vzniká tisíce ještě detailů, který je potřeba nějak jako vydiskutovat.
Někdo je musí rozhodnout a to taky samozřejmě dělám.
Takže záleží potom na klientovi, jestli chce ještě jako provázet touhle fází.

Jana Pěkná:
A píšete tady, že to trvá celkově, když to, když to vezmu od těch menších až po ty náročnější pro-náročnější projekty čtyři až osmnáct měsíců.
Což za mě zase je pochopitelný a jasný.
Ne vždy to ale možná chápou ti klienti.
Takže když přijde klient a řekne za měsíc se stěhuju, potřebuju náš interiér, tak to většinou nefunguje.

Jana Pěkná :
Většinou ne.

Jana Pařízková:
No a já se tomu jako snažím vyhýbat.
Musím říct, protože jako ono to, no ne-nevím, pro-- asi by to jako šlo, že se udě-lá záleží, jak by to bylo velký.
Muselo by se samozřejmě být jasné, že to je bez jakýchkoliv stavebních úprav, elektroúprav, ale je to prostě o tom, že i kdyby to bylo bez těchhle všech věcí, a i kdyby se to teda stihlo nějak jako vymyslet strašně zázračně rychle, a schválit zázračně rychle, tak dneska jako většina toho zboží, co je na trhu, na různých prostě v různých prodejnách, e-shopech, ee, tak je s nějakou dodací lhůtou objednávkovou.
Takže to, že by to-to-to, že se zúžíte jako na to, že to potřebujete mít z těch produktů, které jsou skladem, tak mi přijde vlastně strašná škoda, protože se eliminuje jako takový množství věcí, který můžou být za stejnou dobrou cenu a mnohem hezčí anebo ještě naopak, a prostě celý můžou být vhodnější pro ten interiér.
Tak mně to vlastně nedává smysl, proč to takhle jako pushovat za tady tyhlety oběti.
Samozřejmě chápu všechny konsekvence ve smyslu, že utíká někomu jako příjem z nájmu nebo-anebo jinak, že už se potřebuje odněkud vystěhovat.
Ale jak-- pokud to jde jenom trochu jinak, tak bych vlastně si dovolila nebýt jakoby takhle urputný v tom čase i za cenu toho, že třeba na některý ty věci si počkám a budu tam chvilku žít bez nich.
Což chápu, že nejde třeba bez jako kuchyně, ale určitě to jde bez pohovky nebo bez koberce.
Takže zkrátka bych si myslela, že je to velká škoda to takhle omezovat.

Jana Pěkná:
Tam zaznělo jedno slovo důležitý a to schválit.
My jsme nedávno taky s designérkami diskutovaly nad případem, kdy prostě klient nereaguje.
Klient prostě vy přes urgence pořád, prostě se nemá k tomu, aby se vyjádřil k tomu, co designérka navrhla.
Setkáváte se s tím, nebo máte nějakej třeba proces, jak ty klienty donutit v uvozovkách v tom dobrým slova smyslu, aby, aby se podíleli na tom a opravdu jako spolupracovali na tý, na tom návrhu a odpovídali včas?

Jana Pařízková :
No, setkávám.
Aáá, řekla bych k tomu dvě věci.

Jana Pařízková:
Setkávám, ale taky jedna z věcí, ke který jsem teď dospěla v rámci nějakýho toho, bych řekla, řízení těch projektů a nějaký jako nějaký cesty, kdy prostě docházím, kdy pořád optimalizuji vlastně ty-to, jak řídím ty zakázky, tak jsem došla k tomu, že mám teďkom smlouvu, ve který mám i ošetřený tyhlety věci a mám tam vlastně nějakou klauzuli o tom nedokážu to teď úplně přesně jako převykládat, Ale nějakou právě klauzuli o tom, že ve chvíli, kdy ten klient v nějaký přiměřený době nereaguje, tak já jsem prostě-- mám možnost jakoby odstoupit, prostě od té smlouvy, nechat si doplatit za tu jednu fázi a mám možnost jako ukončit vlastně ten projekt.
Nikdy jsem to ještě ne jakoby neuplatnila, ale musím říct, že vlastně mi to dává smysl a jsem ráda, že jsem k tomu došla, protože třeba teď mám jednu takovou zkušenost, kdy dělám projekt právě s klientama, kterej je poměrně jako komplikovanej ve všech aspektech a ty klienti vlastně se vždycky na třeba dva měsíce odmlčej a pak mi na to nějak zareagujou, ale já už prostě přes ty ostatní projekty a přes ten čas.
Vlastně mně trvá jen x hodin jenom to se znova jako zorientovat v té situaci, co vlastně tam řeší, řešili jsme a co teď řešíme.
A je to teda velice nekomfortní a vůbec mi to nevyhovuje, ale asi to nějak jako v tomhle případě dohraju jako dokonce bez této klauzule, protože myslím, že s nimi dokonce tu smlouvu jako jsem ještě ani neuzavřela, ale jako je to přesně ten případ toho, kdy to takhle funguje a vůbec to není jako dobrý, no.
Myslím si, že ani jako rozhodně ne pro mě.
Myslím si, že ani ne pro ten projekt.
Nevím, jestli pro ty klienty, ale.

Jana Pěkná:
Hmm, je to právě, jako že možná, že často ti klienti jsou v tom nevinně v uvozovkách, protože samozřejmě mají ty svoje životy, mají spoustu práce, starostí a tak dále, že si to možná ani neuvědomí, ale proto si myslím, že je právě dobrý řešení buď v tý smlouvě nebo nějakým jiným způsobem prostě na úvodní schůzce nebo tak na to upozorňovat, že pokud nebudou reagovat v nějaký rozumný době, tak tak bude něco se dít, co pro ně nebude úplně příjemný.
A možná si myslím, že stačí i říct třeba to, že mám i spoustu jiných projektů, který řeším.
Takže pokud mi neodpovíte prostě do čtrnácti dnů, tak pak bohužel se ten váš projekt protáhne o x.
A už by se mohl leknout a.

Jana Pařízková:
A to tam mám taky ano, protože to tak samozřejmě je i pravda, protože vy samozřejmě nějak nebo byste měl to takhle dělat, abyste se z toho nezbláznil a mělo to nějakou zase štábní kulturu.
Máte prostě dedikovaný nějaký čas na ty projekty odhadnutý a ve chvíli, kdy to jako nefunguje, tak najednou máte jako prázdnou kapacitu, což jakoby je ještě v pořádku, protože těch restů, který můžete do-dotahovat jako nebo samozřejmě taky někdy kvůli tomu můžete odmítnout i jiný projekt, což je samozřejmě jako špatně a pak, pak vlastně tohleto se odsouvá.
Ale hlavně je to taky o tom, že pak ve chvíli, kdy oni se jako probudí teda z toho, z té letargie, tak vy přesně, vy zas už máte ale naplněný kapacity jako jinýma projektama, který mezitím se rozjely a je to strašně obtížný tam najednou zase vmáčknout ten čas, že se to jako samozřejmě velice špatně jako plánuje, když to takhle je celý roztahaný.

Jana Pěkná:
No a pojďme se teda ještě vrátit zpátky na chviličku k těm fázím.
Máme teda fázi jedna, fázi dva a fázi tři.
Co se týče financí, tak klient platí, předpokládám, možná i nějakou zálohu a doplatek za každou tu fázi zvlášť.

Jana Pařízková:
Je to tak, že vlastně to je teda těch šest fází, tři v té fázi návrhu a tři v té fázi předrealizační a klient platí vždycky před tou pr-- jo, je to vlastně teda rozdělený na šest částek, tak to i vlastně ode mě dostává cenovou kalkulaci s odhadovaným počtem těch hodin a s částkou vlastně na každou z těch šesti fází a platí vždy před zahájením té fáze padesát procent a po dokončení z té fáze doplatek padesát procent a zase zálohu na tu další fázi.

Jana Pěkná:
Hmm, to je myslím si geniální i z hlediska cashflow.
Určitě nedoporučuju, zvlášť když jsme si říkali, že ty projekty se táhnou opravdu třeba až rok a půl, tak říct si padesát procent a dalších padesát procent dostat až za rok a půl opravdu nedává smysl.
Ten příjem pravidelný těch peněz v tom Průběh je pro to podnikání hrozně důležitý.

Jana Pařízková:
Jo a myslím, že je to tak jako transparentní pro toho klienta, že i on vlastně jako nedostane ten šok na začátku, že musí zaplatit tu obrovskou částku.
Vlastně uvidí po nějakých po těch drobnějších fázích, kam to jako postupuje, jestli mu ta spolupráce vyhovuje a myslím si, že je to jako fér na obě strany.

Jana Pěkná:
A když bychom se bavili procentuelně vlastně o těch, o těch částkách cenově, tak když by třeba fáze interiéru, fáze jedna návrh interiéru bylo sto procent, kolik procent potom stojí zhruba ta druhá fáze?
To rozkreslení do té projektové dokumentace u vás?

Jana Pařízková:
Je to většinou, bych řekla, z takového odhadu třeba osmdesát, devadesát procent z tý částky, co je ten návrh. z tý částky, co je ten návrh.
Samozřejmě, já to většinou takto už jako odhaduji.
Samozřejmě je to trošku jako rozdílný ve chvíli, kdy člověk tam třeba pracuje víc s nějakýma hotovýma produktama, anebo naopak víc s nějakýma atypickýma jako nábytkama na míru, kde samozřejmě té práce při těch rozkresech je jako mnohem víc, ale zpravidla je to v těchto intencích.

Jana Pěkná:
Já myslím, že i když nebudu zmiňovat tady konkrétní samozřejmě částky, ale když se dívám na ty ceny, tak vlastně takhle by to mělo podle mě odpovídat, odpovídat v té, v té realitě.
A myslím si, že to máte dobře postavené i z hlediska toho právě příjmu odpovídajícího pro designéra a toho, že nemusíte mít prostě dvěstě zakázek za rok, ale můžete se soustředit prostě jenom na pár zakázek větších, který prostě ten příjem přinesou a můžete se věnovat těm klientům opravdu, opravdu do hloubky.
Já bych pro ty z vás, kdo jste u nás v klubu, měla bonus, protože tohle PDFko, které Jana má na svém webu, vám dala k dispozici.
Takže kdo jste členem našeho klubu, tak si ho tady můžete stáhnout a můžete se podívat i na ty konkrétní ceny a můžeme potom pak o tom třeba diskutovat dál u nás v klubu v online kavárně.
Jana slíbila, že se přijde k nám do kavárny podívat a že zodpoví třeba vaše další otázky na tohleto téma.
Já bych se ještě vrátila možná ke dvěma věcem, jestli můžu.
A to, že my jsme se bavili před natáčením o tom, že máte vlastně takový pocit poslední dobou, co se týče toho českého interiérového trhu, že klienti jsou čím dál tím náročnější.

Jana Pěkná :
Jak jste to myslela
Jana Pařízková:
No, myslím, že je to v pořádku, že to jako-- nemyslím to nějak pejorativně, i když někdy jsou to právě takové extrémy, ke kterým se třeba dostanu.
Ale zkrátka tím, že těch informací na internetu i na Pinterestu, na Instagramu je jako spousta, tak ti lidé samozřejmě mají čím dál větší povědomí o tom, co je za možnosti a třeba na čem to velmi jako vidím, je to samozřejmě, co se týká toho designu, toho vizuálna, to je jasný, ale je to i co se týká třeba různých mechanismů a vnitřního třeba vybavení a uspořádání skříní.
Takže vlastně si nepamatuju, že je třeba před pěti lety s někým tak extrémně detailně řešila, co bude každá skříň jako v chodbě nebo v kuchyni obsahovat.
Jako na centimetry za mechanismy nebo za nějaké komponenty.
Prostě byly šatní skříně, který se někam vešly do nějakého prostoru.
Samozřejmě jsme se pobavili o tom, jestli tam chtějí mít šatní tyč nebo šuplíky a-- nebo kombinaci, nebo políčky, ale vlastně tím to tak nějak jako končilo.
A samozřejmě my jsme to navrhli tak, aby jako s nějakým nejlepším vědomím a svědomím.
Ale teď buď je to náhoda, nebo, nebo opravdu takový trend je, že mám klienty, kteří opravdu jdou do strašnýho detailu a vlastně si přeměřují si doma kořenky, který chtějí, aby prostě ten nově vytvořený šuplík byl přesně na ty centimetry těch kořenek.
Aby to nebylo ani míň, protože by se tam nevešli ani víc, protože zase by si ubrali prostor, který by tam zůstal nevyužitej. řeší prostě, kam přesně dám fochy na žehlicí prkno, na pověšení vysavače, na přesně nějaký koš na prádlo nebo na dosušování prádla uvnitř skříně nebo na dosušování hadrů.
Když přijdou se psem domů, otřou mu jako nohy tak, aby tam byl nějakej výklopný mechanismus.
No vlastně opravdu prostě takový detaily, který teda mě občas až překvapujou, ale jakoby chápu.
Prostě když si někdo nechává vyrábět nábytek na míru, tak tak prostě chce, aby to opravdu odpovídalo těm jeho potřebám.
Jediný, co samozřejmě z toho plyne, že já ráda jako vlastně tím budu doprovázet.
Jediný, co samozřejmě z toho plyne pak za nějaký jako resumé nebo nějakej výsledek, že pokud to je takhle, tak samozřejmě těch hodin jako strávených potom třeba zase v tý fázi těch rozkresů, tak je samozřejmě taky jako mnohem víc, než když to takhle neřešíme.
Takže to je pak třeba potřeba zohlednit anebo, nebo to prostě v určitou chvíli těm klientům říct.
Já to vlastně takhle mám i nastavený, že mám tam jako na vlastně na ty fáze dedikovaný nějaký hodiny, jako nějakou, nějakej kvalifikovanej odhad s tou hodinovou sazbou.
Ale vlastně i v tý objednávce a potom i v tý smlouvě je to tak, že je to právě ten odhad, za kterej, a takto to i klientům komunikuju, za kterej jako v devadesáti pěti procentech se prostě dobereme k tomu, k čemu se jako máme dobrat.
I samozřejmě s nějakou mírou připomínek, ale je to tam prostě takto jako definovaný, protože samozřejmě může nastat případ, že někdo to řeší do extrémního detailu anebo chce další a další změny.
A v tu chvíli samozřejmě ty hodiny už jako nevychází a je potřeba prostě v tu chvíli si to otevřeně říct, že to už je nad rámec toho, toho jako budgetu, který tam máme domluvený
Jana Pěkná:
Hmm, jo to je určitě důležitý.
Je skvělý, že to ten klient třeba ví i dopředu, že má nějaký prostě balíček hodin, a když si je vyčerpá, tak prostě holt musí hodinovou sazbou doplatit.
No já k tomu jakoby k těm, k těm jakby náročnějším klientům vlastně bych řekla my jsme měli i rozhovor tady v podcastu s Danielou Staněk Dvořákovou, designérkou, která to říkala taky.
Takže to není, není úplně věc ojedinělá.
A ona teda říkala to v souvislosti s tím, že ona pracuje opravdu pro hodně náročný klienty, hodně finančně náročný projekty.
A říkala právě, že ti klienti jsou vlastně poučení v dnešní době informovaní, ale i právě, že třeba oni se jedou podívat do Milána, když prostě plánujou ten, ten interiér zkoumaj opravdu jako český, ale i zahraniční časopisy a tak.
A fakt jsou jako poučení, i co se týče prostě těch možností materiálů a tak.
Takže ten progres tady tímhle směrem asi je.
A tihle klienti, co vlastně to řeší hodně do toho detailu, si myslím, že tam hraje roli i to, že za ty svoje peníze, které do toho prostě investují, opravdu chtějí získat ten maximální užitek, který mohou a myslí takhle tou praktickou cestou opravdu i kam pověsí hadr do skříně a tak.

Jana Pařízková:
Jo a já jako to právě vůbec ne-nechci, že to, aby to nevyznělo, že je to špatně.
Já vlastně si myslím, že je to v pořádku.
A já právě nemám ambici, abych měla jako když to přeháním jako hloupé klienty, kterým bude jedno, co kde mají a já budu nad nimi jako dominovat.
Jo, to je jako za mě je to vlastně v pořádku a je to super, když se i na tom projektu já vlastně něco dalšího jako naučím nebo se někam posunu.
Takže já to beru jako výzvu.
Samozřejmě, pak jsou tam nějaký ty mantinely těch strávených hodin, který člověk si jako musí hlídat, aby zas ten klient ho jako nepřeválcoval těma požadavkama.
Ale to, že jsou ti klienti nároční, to je naprosto v pořádku.

Jana Pařízková :
To je, to je fajn.

Jana Pěkná:
Jo, jo, souhlasím, souhlasím.
Je na tom i hezky vidět vlastně, že ten obor toho interiérového designu fakt jako nabývá na tom významu i pro ty, pro ty lidi, že vidí prostě, že je to pro ně důležitý, zabývají se tím a pak samozřejmě v ideálním případě osloví interiérového designéra, aby jim s tím, aby jim s tím pomohl.

Jana Pěkná :
Vy jste zmínila ateliér.

Jana Pěkná:
Znamená to, že máte nějaký vlastní prostor mimo domov, kde pracujete a kam třeba vodíte klienty?

Jana Pařízková :
Máme.

Jana Pařízková:
Mám vlastně takový sdílený ateliér s dalšíma třema interiérovýma designérkama, s tím, že každá vlastně jako pracujeme sama na sebe.
Ale máme prostor na Letné, dvě místnosti, jedna je taková jako kancelář nebo naše pracovní místa a kancelář a máme tam ty vzorky a druhá je zasedačka, kam právě zveme ty klienty.
Já často pracuju i z domu, ale střídám to někdy, někdy z ateliéru, někdy z domu, někdy z kavárny, někdy úplně odjinud.
Ale je to skvělý mít ten ateliér ze třech důvodů minimálně.
Jednak, že tam má člověk ty vzorníky a ty vzorky, který vlastně zároveň teda může sdílet s dalšíma čtyřma lidma.
Takže to obrovský množství vzorků a vzorníků nemusí mít každá z nás někde doma.
Za druhý je samozřejmě skvělý sdílet s těma kolegyněma ty zkušenosti a prostě poradit se v některých věcech a vypovídat se z nějakých frustrací a poradit se.
A za třetí, samozřejmě je to skvělý pro to mít kde přivítat toho klienta, usadit a odprezentovat mu ty věci.

Jana Pěkná:
Hmm, určitě jako spousta designérů i začínajících mi to říká, že touží po tom mít právě nějaký svoje takovýhle místo, ale možná někdy nevidí tu cestu.
A tady krásně je tip na to domluvit se prostě s několika dalšíma lidma a tu kancelář si prostě pronajmout společně a podělit se o ty náklady, ale získat právě tyhlety výhody.
No a jaký máte sny do budoucna?

Jana Pěkná :
Jaký plány?

Jana Pěkná:
Kam byste ještě chtěla posunout svojí práci?
Nebo možná nějaký vysněný projekt?

Jana Pařízková:
Vysněný projekt, vysněný projekt, který bych jako ráda někdy vlastně dělala tak a ještě se to nikdy nepodařilo a dost dlouho už si na něj myslím, tak věřím, že to nějak dopadne tak nějaký hezký butikový hotel, to by se mi líbilo, nebo penzion.

Jana Pařízková :
Tak to by bylo fajn.

Jana Pařízková:
A jinak asi mám spíš zaplánovaný nějak ještě víc, protože mám teď jako dobrý pocit z toho, že se to začíná v uvozovkách dít, jako zužitkovat vlastně ty nabyté zkušenosti a ta léta jako toho právě třeba i se v tom plácáním v něčem a že jsem nakonec, že jsem jako teď nějak jako tomu dala nějaký ten správnej drive, bych řekla.
Nějak jsem to uchopila nějak ten proces, jsem jako zoptimalizovala i tu cenotvorbu, aby to dávalo smysl.
Takže ráda bych to ještě jako nějak povýšila a ráda bych z toho tak nějak jako čerpala.
A samozřejmě mít takovej ten balanc toho jako ani ne moc, ani ne hodně práce.
Vím, že takový klišé jako work life balanc, ale je to spíš myslím třeba, když to jenom omezím na tu vlastní práci, tak vlastně jsem si, protože jsem si prošla všema těma fázema i moc i hodně i málo, tak obojí je fakt špatně.
A je to proto, že když je jako tý práce málo, tak samozřejmě člověk jako i když má třeba nějaký finanční úspory, tak je to taková jistá jako frustrace, jako z toho, že teda vás nikdo nechce, ale zároveň i jako ztráta trošku takovýho právě toho drivu a takovýho kontaktu, jako s tím proudem těch věcí, co se děje, cosi je novýho, co jo, s těma dodavatelama, prostě celej člověk jako tak nějak postupně jako vysublimovává.
A zase, když je to hodně, tak ta jako přehlcenost je vlastně taky špatně, protože vůbec nemáte čas se jako nadechnout a zamyslet nad tím, jako jestli to všechno jako jedete správně, děláte správně a nemáte čas jako taky chytat zase ty nový věci.
Prostě jenom jedete jako ten křížek v tom kolečku.
Takže si myslím, že jako je vlastně dost zásadní si umět udržet tu nějakou střední cestu a ten balanc jako v té práci samotný, aby byl, aby člověk pořád jako se udržoval v té aktivitě, měl ty projekty, ale zároveň měl i čas na to jo, pokud nedělá jenom tu výkonnou část, že jste třeba zaměstnanec někoho, ale fakt to celý jako, jako jedete, tak mít čas prostě jako sledovat, co se děje kolem, co udělat trošku jinak, co se teď jako kde děje novýho. Takže tak.

Jana Pěkná:
Je to, je to náročná práce a proto vlastně možná i se vracím k tomu, že je potřeba i mít ty zakázky právě správně naceněný, aby mě to potom vlastně nestresovalo v tom, že nevydělám dost a musím prostě hledat další zákazníky a vlastně mít těch zákazníků pak v jednu chvíli hodně a nestíhat a vyhořet třeba až.
Jaký je podle vás třeba ten ideální možná počet zakázek?
Když bysme se bavili o nějaký opravdu třeba těch rekonstrukcích nebo nějakých větších celých bytech, dejme tomu návrhů, tak kolik je pro vás ideální počet zakázek do roka?

Jana Pařízková:
Já myslím, že asi by klidně stačil, nebo je fajn nějakých třeba pět, šest zakázek jako za rok, že to je úplně dostačující.
Já taky mám-- ještě je to tak, že já mám na určitý fáze takový jako subdodavatelský výpomoci, třeba právě na ty rozkresy těch nábytků a toho vlastně spolupracuju s dalšíma jakoby holkama designérkama jako vždycky projektově na nějaký věci, že mi to vlastně zpracovávají.
Takže tím je to možný nějak v uvozovkách navyšovat do jistý míry.
Ale prostě jsem dospěla stejně k tomu, že vy tím, že to je jako na vašich bedrech, tak stejně mentálně prostě jste za ten projekt zodpovědná vy a pořád na něj jako myslíte, pořád ho máte v hlavě.
Takže i když spoustu té práce jako dokážete delegovat nějak, tak vlastně stejně umyslet jako nebo umět v té hlavě prostě nějaký větší množství těch projektů jako není-- nebo asi je to možný, protože samozřejmě taková ta studia fungují, ale z mého pohledu to pro mě není vyhovující, protože já vlastně pořád chci mít kontrolu nad tím výstupem, nad tím, jak to jako vizuálně vypadá, aby to jako odcházelo ode mě tak, že já budu s tím spokojená, že to jako je moje cesta, kterou já bych to tomu klientovi chtěla navrhnout.
Takže vlastně není mojí ambicí narůstat do nějakých podob velkého, velkého studia, protože vlastně tohle by mě nedělalo šťastnou úplně, že bych to musela ty věci víc pouštět a nechávat to na na někom jiným
Jana Pěkná:
Tak s tím souhlasím.
Prostě ta i péče o sebe je hrozně důležitá.
Prostě věnovat si ten čas, nevěnovat prostě dvacet čtyři hodin denně jenom tomu přemýšlení pořád o klientech a o interiérovém designu, ale třeba taky někdy mít čas na nějaký relax, koníčky a nabíjet se tou energií, aby člověk pak mohl tu svoji energii těm klientům pak taky předávat.
Tak já moc děkuju za super povídání.
Myslím, že tam zazněla spousta hrozně užitečných rad a tipů pro i začínající i možná pokročilejší interiérový designéry.
Já moc držím palce, ať se vám dál daří, ať se splní ty sny, ať se objeví brzy nějaký třeba butikový hotel nebo penzion.
A budu se těšit, že se potkáme třeba ještě potom u nás v klubu a budeme diskutovat dál nad profesí designéra.
Takže děkuju moc.

Jana Pěkná :
Určitě.

Jana Pařízková :
Tak já taky děkuju.

Jana Pařízková :
Na shledanou.