026: Od květinových dekorací k luxusním projektům s Danielou Staněk Dvořákovou

Přepis je tvořen automaticky, omluvte prosím případné chyby.

Krásný den, milé designérky a designéři.

Mým hostem je dnes interiérová designérka a majitelka studia Simplin Daniela Staněk Dvořáková. Daniela Má na svém kontě opravdu výjimečné luxusní projekty pro náročné klienty, tak doporučuji, než se zaposloucháte, klikněte na Daniely web a podívejte se na její realizace, ať víte, o čem je řeč.

My si budeme kromě těch krásných realizací ale povída i o tom, proč Daniela neodmítá ani zakázky s požadavkem na nábytek z IKEA, nebo , proč není nutné mít vyhraněný styl,

Dozvíte se, jak vznikají dlouhodobé spolupráce, které přerostou v přátelství, a proč se někdy vyplatí jít proti zažitým radám.
Dotkneme se i tématu, jak z drobné nespokojenosti může vzniknout nový produkt a e-shop, který dnes vede její syn.
A moc inspirativní Daniely příběh, o tom, jak se k interiérům dostala, o odvaze, náhodách a o tom, že největší pozitivní změny často přicházejí právě ve chvíli, kdy se zdá, že všechno rozpadá.

Než rozhovor začne, tady je ještě krátká informace od našeho sponzora.

Partnerem dnešního dílu je Bonami, kde se rozhodli pro užší propojení s naší designérskou komunitou a spustili svůj Bonami Designers Club.
Díky němu můžete získat dvojitý bonus z vašich projektů, ve kterých alespoň částečně použijete výrobky z Bonami.
Jednak získáte slevu pro vaše zákazníky a zároveň provizi pro vás.
Navíc vám Bonami nabízí publicitu pro vaše projekty, které můžete zveřejňovat díky klubu na jejich stránkách, kde je může vidět tisíce zákazníků a designéři v klubu budou mít také svůj osobní kontakt na pracovníka v Bonami, kde se o vás postarají.
A kromě e-shopu se na vás těší také ve čtyřech pražských home studiích, kde budete mít přednostní přístup například ke vzorkům látek nebo k vystaveným produktům.
Bonami Designers Club je tak ideální platforma nejenom pro získání provize, ale i pro vaše zviditelnění a pohodlnou spolupráci. Členství je zdarma a přihlásit se můžete klidně hned na stránkách Bonami.
Odkaz najdete pod podcastem.

Tak a teď už váz zvu k poslechu našeho rozhovoru.

Jana Pěkná :

Dobrý den, Danielo, vítám vás moc v našem podcastu.
Jsem ráda, že jste si udělala čas.

Daniela Staněk Dvořáková :
Dobrý den.

Jana Pěkná :
A my jsme se sešli ve vašem krásném showroomu tady dneska a já jsem se dívala na vaše realizace.
Krásný, ale musím říct, že jsou různorodý, že mě zaujalo, že to je prostě rekonstrukce statku, interiér moderní vily, novostavby nebo třeba historický budovy na Malé Straně nebo nějaký zámek.
Takže je tam, je tam jako velký rozptyl v tom různým stylu těch nemovitostí.
Ale dokázala byste možná popsat váš styl nebo přístup k práci?
Je tam něco, co to propojuje tyhle různorodý realizace?

Daniela Staněk Dvořáková:
No, určitě to nic nepropojuje.
Maximálně doporučení.
A ten styl, já to právě nemám.
Já asi nemám v tomhle vyhraněný styl, protože já hodně se snažím vždycky nacítit toho klienta.
Pak respektuju tu stavbu, budovu, , daný interiér, protože to je asi hodně, jako bych řekla důležitý uchovat nějakou tu energii a mám tam samozřejmě i radikálnější zásahy, ale většinou je to o tom, že v podstatě já, když tam přijdu, tak nějakým způsobem to cítím, jak by to mohlo být.
A potom teda je to o nějaký diskuzi, kompromisech s tím klientem, jestli se touto cestou budeme ubírat nebo ne-budeme.
V každém případě ten klient tam bude žít nebo je to j o.
Takže já musím hodně, hodně respektovat vlastně k čemu ty j o vize, který on má, ale snažím se ho směřovat.
Můj úkol je právě jako nasávat hodně věcí zvenku, , i právě z různých veletrhů, novinky, abych ho nasměrovala, protože ten klient nikdy může mít, jak bych to řekla, tu zkušenost, ale vlastně i ty vědomosti o tom, jo?
Takže on má nějakou představu, ale já se snažím mu to ještě posunout někam dál, protože on neví.
On si řekne, já bych tadyto chtěl třeba já nevím, v nějaké tapetě a já mu třeba řeknu no, už jsou dneska různé plastický věci, stěrky, můžeme to třeba kombinovat, což oni se třeba někdy i bojí, ale tak zkoušíme.

Jana Pěkná :
Takže takový průvodce vlastně k tomu, aby ten klient získal vlastně to nejlepší, co, co může mít.

Daniela Staněk Dvořáková :
Jsou to výzvy mnohdy ano.

Jana Pěkná :
A máte z těch projektů třeba nějaký srdeční, který opravdu...

Daniela Staněk Dvořáková :
No určitě, určitě.

Tak jako musím říct, že většinou ty historický budovy jsou dlouhodobá záležitost.
Tam jako je to opravdu na dlouho a většinou s těma lidma musíte fakt jako souznít, jo?
To znamená opravdu je nacítit, protože tam by mohlo dojít k dost zásadním jako problémům, to nejde.
Takže třeba ten statek Louny je pro mě velmi srdeční záležitost, protože to mě hodně ovlivnilo.
V podstatě i já sama jsem si potom koupila takovou starší historickou budovu a strašně mě to oslovilo, byť jsem dopředu-- to byla moje první vlastně taková historická budova.
Dělám to už hrozně dlouho, myslím dvanáct let.
S tím klientem už jsme, s tou rodinou se vlastně známe, už tam jezdím jak domů.
Dneska je to úplně obráceně.
Dneska on už nechce vůbec nic jako vědět ani snít.
Chce jenom, ať to dělám.
A já spíš jsem ta, která chodí a domáhá se od něj té pozornosti, protože potřebuji ještě prostě pořád tu zpětnou vazbu.
A tím, že těch budov tam je hodně, je to veliký, tak se to pořád, pořád je tam co ještě dělat.
A teď mně, teď v podstatě děláme poslední budovu, což bude nějakej penzion a u toho budou společenský prostory.
Bude se to moct využívat na svatby a na různé oslavy.
A tak jsem si říkala to je takový jako, jako hezký, že se to celý jako udělalo, teď už se bude jako končit a on mi řekl, že koupil další stodolu na konci vesnice a že určitě dcera tam chce mít bydlení a že určitě se pokračuje, jo?
Takže to ne-to neznamená, že bych jako zvedla ty oči v sloupu.

Jana Pěkná :
Naopak.

Daniela Staněk Dvořáková:
Já jsem nadšená, protože opravdu ta spolupráce tam je skvělá.
Jako tam to fakt jako moc hezky funguje a moc hezky to tam souzní, jako.

Jana Pěkná :
Ono možná mě napadá jakoby nevýhoda trošku v tom interiérovém designu, když opravdu člověk navrhne člověku to bydlení, tak on to má třeba fakt na deset let a pak teprve chce nějakou změnu-

Takže často jakoby musíme pořád hledat- Nové a nové klienty.
Tak tady je teda velká výhoda, že klient pořád pokračuje dál a dál a tvoří a vy s ním.
A vy teda tvoříte pro náročnou ale klientelu.
Jak to vlastně vypadá v té praxi?

Co chce náročný klient?

Daniela Staněk Dvořáková:
No, tak jsou to lidi, kteří už teda musím říct, mají i trošku př led.
Mnozí z těch klientů mají opravdu vkus.
Což jako, jako je opravdu o tom, že tam si člověk jako velmi citlivě, , bych řekla, aby se to fakt propojilo, jo.
Já v první řadě musím hodně toho klienta vyzpovídat a musím ho opravdu trošičku i poznat, aby když mu předkládám potom tu vizi, ať už je to jako vizuál, který je dělaný jako vlastně graficky, tak, , abychom se tam opravdu potkali, protože co si budem, i tohleto je docela drahá věc, když to připravujete.
Já na tohleto mám mladého architekta, který mi s tím pomáhá, takže to je časově náročné, , aby to opravdu vypadalo dobře, co nejvěrohodněji.
Tak tam už, když do tohohle jdeme, tak já už musím tak jako dopředu trošku cítit, že to, co mu předložím, bude vlastně odsouhlasené, protože jakákoliv změna a úprava v tom vizuálu je prostě nákladná, že jo.

Jana Pěkná :
A tam možná mě napadá, že ti klienti, mají asi i málo času, že ano?
Možná tam si člověk nemůže dovolit-To s nimi probírat strašně dlouho.

Daniela Staněk Dvořáková:
Přesně tak,, musíte být hodně jako asi i empatický.
Prostě aby ten člověk opravdu nacítil co nejvíc, co nejrychleji.
U mě je výhoda, že já k tomu všemu, co dělám, tak ještě vlastně prodávám k tomu ty tapety, prodávám k tomu ten textil.
To znamená, což je pro mě taková veliká berlička, že když si u toho klienta sem na to studio vezmu, tak já mu připravím takovou barevnou škálu těch materiálů, po-povrchů, , z č o bude kuchyň, z č o budou podlahy.
To už si dopředu prostě nějak připravím a už mu to všechno předkládám i s tím textilem i s těmi povrchy zdí, což on vidí.
A je to úžasné v tom, že než přistoupím k tomu vizuálu, tak už mám tady třeba dvě tři varianty připravený a on si krásně mně řekne jo, tohleto tady, to je mi jako nejblíž, ale já musím připravit ty tři varianty v těch základních materiálech, které jsou jako i mně blízké pro ten interiér a kdy vím, že když jednu z toho vybere nebo dvě, tak je to prostě, bude to ono.

Jo, že tam nemůže nikdy šlápnout vedle.
Prostě já mu to musím připravit tak, abych už i já dopředu byla spokojená.

Jana Pěkná :
To je ale výborný tip, protože mě právě, často designérky říkají, nebo i já jim radím nedělejte víc variant, protože ten klient se v tom pak zacyklí a vlastně neví, co si vybrat.
Ale když je to vlastně ta možnost, že každá varianta vlastně bude fungovat-

Tak je to vlastně pro obě strany ideální.

Daniela Staněk Dvořáková:
Je to skvělý prostor k té kreativitě, že jo, i pro mě, jo.
Takže samozřejmě já tam vždycky mám nějakého favorita v tom.
Tak jsem ráda, když to jako obstojí, , ale je to dobrý pro tu, pro něj, protože oni, vy jim nemůžete tlačit fakt jenom tu jednu představu.
Tam se potom fakt naráží na to, že on vám do toho zasáhne, něco tam vymění, co se mu nebude líbit a vám to nabourá celej ten koncept.
To se mi teďka stalo, vlastně vybrali jsme, dělám dentální kliniku.
Nebudu říkat, kde není to v Praze, , a vybral-- postavilo se to celý na jedné takové velkoobrazové tapetě, která jakoby asociuje zříceniny, hm, sta-- jak kdyby starý Pompeje nebo nějaké zříceniny Říma.
Je to nádherná jako kdyby kresba.
Aaa, všechno jsme k tomu podřídili, ostatní věci, koženkové lavice, na kterých ty pacienti budou sedět, recepce, vybraly se materiály k tomu na obklad.
No, a když se to celý udělalo, udělal se vizuál, všichni z toho byli nadšení, všechno se schválilo.
Tak když už jsme byli před objednáním, tak klient mi zavolal a řekl, že zapomněl, že chce něco promítat a že tam vlastně nemá zeď.
A jediná ta zeď je vlastně ta, na který by měla bejt tahle obrazová tapeta.

Já mu říkám, no, ale to je to nejhlavnější.

Vy jste mi zrušil to nejhlavnější, takže jako to ostatní, co tam je, už dneska je o ničem.
A i když to barevně bude jako sedět, že se to prolínají ty barvy, tak vlastně ta myšlenka toho, proč je na tý recepci kámen, kterej má nějakou strukturu, protože se to prostě právě hodilo k té tapetě, tak jsem rychle do stropu nechala tajně v podstatě nainstalovat kabely na spouštěcí plátno.
A teď usiluju o to, aby vlastně ta tapeta tam zůstala a předtím se spustilo vždycky plátno v čase, kdy on bude mít pocit, že tam má nejvíc objednaných lidí a kdy jim tam chce něco prostě promítat.
Takže uvidíme, jak to dopadne.

Takže to jsou takový fakt jako potom záseky, že, že jako je to, je to, je to těžký no.

Jana Pěkná :
Jsou, jsou, děje se to.

To mi taky jako říkaj často lidi, že právě klient změní- Prostě nějakej prvek.

Nebo teďka jsem právě řešila s jednou designérkou, která měla problém, že klienti, že ona jim něco vlastně navrhla a oni pak po vlastní ose ještě šli a našli si nějaké další věci, které tam přidali.

Daniela Staněk Dvořáková :
Běžná záležitost.

A to já vždycky říkám, že vlastně je to nejhorší, co ten klient může udělat.
Mně se tohleto dělo a díky tomu vlastně syn udělal e-shop na povlečení, protože já jsem v podstatě vždycky, když jsem tu realizaci udělala, tak do tý ložnice, která byla nádherně udělaná, postel s vysokým čelem nebo se širokým, s dlouhým k tomu všechno to tam ladilo, mi koupil kytičkové povlečení.
Třeba proto, že zrovna byla někde-- nebo ho dostal.

A teď já tam přišla, že jo.

A to je jedno, že to je pod přehozem, ale ty polštáře jsou vždycky vidět.
Takže jsem začala si šít povlečení, protože to, co tady se nabízelo, nebylo nic moc.
A prodávaly se tady hodně Švýcaři, ale ty byli tak drahý už jako, že jsem říkala no, tak já musím s nat něco jako a šít to vlastně.
Což šijeme deset let.
Nejdřív vzniklo to vlastně jako takový, jako kdyby dárky anebo že, , dala jsem jim třeba jednu, jeden set a oni už si pak dokoupili, protože se jim v tom dobře spalo.
No, právě proto, aby se tyhlety věci neděly.
Takže on vlastně ten e-shop vznikl potom přirozeně.

Jana Pěkná :
Z té potřeby.K tomu bych se ještě chtěla dostat, i vlastně k rodinný spolupráci firemní, protože to mi přijde hodně, hodně zajímavý.
A pojďme možná teď zpátky, protože vy vlastně už pětadvacet let navrhujete interiéry.

Je to tak?

Daniela Staněk Dvořáková :
No, ono není to tak.

Jana Pěkná :
Ne?

Daniela Staněk Dvořáková :
Ne, ne, ne, ne, ne.

Já jsem začínala vlastně, když já jsem měla dvojčata, kluky a když jim byly tři roky, tak jsem začínala řešit, co budu dělat.
A předtím jsem dělala asistentku ředitele jedné satelitní společnosti, tam už jako jsem nemohla se vrátit, a tak jsem začínala v tomhle duchu hledat nějaký místo.
A všude jsem byla odmítnutá kvůli dvojčatům.
Kdybyste měla jedno dítě, tak prosím, ale dvě, no to vůbec.
Takže jsem po třetím telefonu chytla nerva a říkám, půjdu asi na úřad práce maximálně.

A našla jsem si inzerát.
Respektive takhle mám kamarádku v Holandsku, která mě tam pozvala a mě tam strašně nadchly takový ty květinový butiky, kdy vlastně vy zvenku ani nevidíte, že je to prodejna květin a je to nádherný, prostě nádherný.
A vrátila jsem se a začala jsem hledat inzeráty na vazby květin.

Takže jsem si udělala rekvalifikační kurz.

A tam jsem potkala kamarádku.
Nyní už takhle dlouhodobě teda jsme spolu.
A začaly jsme dělat tady v Čechách takovou neobvyklou věc, že jsme kupovaly mumifikovaný kytky a z toho jsme dělaly takový dekorace.
A všimli si toho známí.
Moc nám to nešlo, byli jsme klasicky garážová firma, takže si to různě kupovali a různě to dáte kosmetičce a tak dále.
A tam k nim chodila redaktorka Moderního bytu a ona říkala: "Hele, my fotíme něco, nějaký porcelán a bylo by dobrý, že to jako jaro, léto, podzim, zima jsou tam různý značky a my k tomu potřebujeme nějakou dekoraci.
A ještě budeme potřebovat na Vánoce nějaký stromečky.

Chcete, holky, to udělat?

Nafotíme to?" My říkáme: "Tak jo." No a v momentě, kdy jsme to nafotily, tak vlastně se začli ozývat lidi.
Ozvalo se i Studio Stopka, kdy vlastně ty jsou u nás nejlepší, Já bych řekla, nebo mají nejlepší značky nábytku-

Takže tam chodí ty nejmovitější lidé, co si budem.
A my jsme tam dělaly takový velký kompozice.
Váza obrovská s různýma kamenama, orchideje umělé, ale všechny-- takový ti klienti opravdu movití, kteří si tam kupovali nábytek, tak okamžitě, protože to znali ze zahraničí, tak říkali: "Hele, my tohle chceme." Takže oni už nás tam potom posílali, dávali nám kontakty.
No a to stojíte u tý zdi, že jo.
Je tam ta váza a teď vy říkáte: "No, je to fajn, ale nějaká tapeta by tady byla hezká." Takže ten klient vám začne dávat jako takový ty šance.
Jo, tak přivez nějaký tapety, tak se na to podíváme.
A začnete tapetami.
Pak začnete závěsy, pak to jsou nějaký koberce.
A s někým spolupracujete, s nějakým studiem.
Pak vám to nevyhovuje.
Vy cestujete ven.
Poprvé někde Paříž, Miláno.
Naberete si svoje kontakty a začnete vlastně si dělat tyhlety věci do toho interiéru.
Ale rozhodně to není ještě o tom, že byste ten interiér, jako si dovolila navrhovat.
Jo, že prostě je to jenom opravdu o tom zařizování.
Ale časem pak k vám dojde klient, který řekne: "Hele," a to byl ten statek, "já tady mám ten projekt, nelíbí se mi ta spolupráce s tím architektem, nelíbí se mi, co tady navrhuje.
Pojď si zkusit, tady ten malej domeček...
A když ho zvládneš..." Takže uděláte domeček a jemu se to strašně líbí.

Mně se to líbí.

A pokračujete dál.
No, už vám pak dává tu důvěru, pak to nafotíte a pak chodí ty zakázky.

No takhle prostě.

Ale je to dlouhodobý proces jako.

Takže v podstatě ty interiéry jako takový bych řekla, že dělám těch patnáct let.

Jana Pěkná :
Mhm.
Mně se líbil ten moment, že opravdu to vlastně byla náhoda a štěstí, že tam přišla ta redaktorka z Moderního bytu, ale je to takový to, jak říká Coelho,

Vlastně to štěstí toho začátečníka nebo něco takovýho, že ten vesmír to pošle.

Daniela Staněk Dvořáková:
No, no, jako určitě jo, ale to bylo, ono to nebylo jednoduchý, protože ona vlastně nás oslovila.
To bylo focení porcelánu Paloma Picasso, Versace.
To ještě bylo Hermès a ona to jako měla napůjčovaný a v jeden den se to mělo nafotit.
A -- my jsme měli vymyslet, kde to, respektive ona měla nějaký lokality čtyři, kde by se to dalo fotit.

A my jsme to měli nějak k tomu si přiřadit už a vymyslet jakou tu dekoraci jo.

A ono v tu chvíli se buď z toho jako s prominutím poděláte, anebo to jako dáte s tím, že to je tak jako prestižní značka těch porcelánů a tak drahá věc, že se říká no, tak jako my tam nemůžeme udělat nějaký jako kytičky, jo?
Takže si pamatuju, jak jsem v pět ráno trhala slunečnice, protože Paloma Picasso.
Myslím si, že ten porcelán byl se slunečnicema, něco tam bylo.
Už si nepamatuju přesně, jestli to byla tahleta, tahleta značka, takže se tam třeba daly jenom slunečnice k tomu.

Na Střeleckém ostrově se dal do vody stůl a tam se fotil ten Versace servis.
A to ono to pak něco se dělalo na nějaké louce, na střešní terase U prince se fotilo, ale vy musíte to tak jako pojmout vlastně jako celek, že jo.
Ono se to opravdu jako povedlo, že to bylo tak strašně jako jednoduchý, ale přitom tam vynikl ten porcelán.
Takže zase to nebylo vlastně o té dekoraci jako samotný, ale už to byl vlastně ten design toho, prostě toho, toho porcelánu, jo.
No a potom se dělaly Vánoce, pak se dělalo nějaký prostírání různý, ještě jako i na Primu a prostě tohle nám šlo, no tak .

Tak to byl skvělý, skvělý start.

Jana Pěkná :
A jak vlastně byl ten začátek potom z hlediska toho podnikání?
Už od začátku třeba tam opravdu to bylo na to doporučení těch dalších klientů?
Nebo, nebo jste museli dělat i třeba nějaký marketing, vyloženě se snažit nějakou reklamu na to něco?

Daniela Staněk Dvořáková:
Ne, nikdy jsem žádnou reklamu v podstatě nedělala.
Jako bylo to fakt na to doporučení.
A samozřejmě bylo to, nebylo to o tom, že ty zakázky šly a že to bylo o penězích, že vůbec.
Já jsem se rozvedla ještě v té době nejhorší, takže jsem s klukama zůstala sama, ale paradoxně, jak jsem se rozvedla, do té doby mně vůbec nešla moc práce.
Nešly ty zakázky, ale jakmile jsem se rozvedla, protože to bylo opravdu správné rozhodnutí pro řekla bych duševní zdraví nás všech, tak se mi najednou otevřela úplně ta cesta.
A jako z jednoho bych řekla měsíce, kdy jsem si myslela, že budu muset do azylového domu, jsem nakonec vlastně získala toho nejstěžejnějšího klienta, kterého tady nemůžu jmenovat a kterého jsem měla opravdu po strašně dlouhou dobu, kde jsme pořád dělali jim věci a dekorace hlavně.
Bylo to hlavně o dekoracích.
Jo, takže to bylo perfektní, to bylo úžasné.

To byl zázrak pro mě jako.

Jana Pěkná :
No, jako já mám takovou životní filozofii, že všechno se děje z nějakýho důvodu a i vlastně to, co nám v tu chvíli třeba připadá fakt jako ošklivý a nepříjemný, jako třeba ten rozvod nás může prostě vlastně někam posunout k tomu, k tomu lepšímu.

Daniela Staněk Dvořáková :
Takže tady to tak fungovalo.

Jana Pěkná :
Já bych se ještě vrátila k tomu, že jste říkala, že vlastně dneska máte ten showroom.

Máte už nějakého spolupracovníka, architekta a tak.

Mě by zajímalo, jak funguje vlastně třeba ten, ten běžný, běžný váš provoz, běžný pracovní den?
A i třeba z hlediska, protože jste říkala, že děláte vizualizace, tak jestli třeba ten náročný klient vyžaduje vyloženě fotorealistický, dokonalý kvalitní vizualizace, nebo jak to vypadá?

Daniela Staněk Dvořáková:
Je to tak, že já vlastně dělám všechno sama.
Jo, to znamená, že jedu ke klientovi, prohlédnu si ten interiér, když je potřeba na nějaký základní zaměření, tak to zaměřím.
Potom vlastně ta následná schůzka je, že potkáme.
Já mu ukážu nějakou tu vizi.
Nedělám ještě žádný skicy, nic, protože jenom mu ukážu nějakou tu barevnou typologii.
Ukážu mu nějaký fotky, jak by to mohlo, jakou cestou se ubírat.
A když spolu dosáhneme nějakýho prostě jako dohody, tak pak je na něm, co si vybere.
Takže buď může mít tu vizualizaci, kterou pak spolupracuju s tím mladým architektem, který tady není pracovně jako nastálo.
On to má takový jako vedlejšák, on dělá ve velké architektonické kanceláři, takže to je taková jako fajn věc, kdy my po telefonu na dálku to všechno si děláme.
Nebo skicuju, kdy mi ten klient třeba řekne, že to byl třeba byt na Barrandově, to mám dvoupokojový, to mi stačí, když mu ukážu ty skicy, jak to asi vypadá.

Zákresy do půdorysu.

Maximálně s tím architektem si uděláme, jako že on mi překreslí půdorysy na prázdné půdorysy, abych to mohla malovat.

Takže to jsou takový dvě cesty.

Anebo někdo mi řekne, že to vůbec nepotřebuje, že mu stačí jenom zakreslit do půdorysu a ať mu ukážu z IKEA, co bych si měl koupit, protože jsou ty zakázky i menší.
Já nedělám jenom velký zakázky, jo.
Já prostě dělám i menší věci, protože samozřejmě přijde známý a řekne: "Hele, neudělala bys neteři toto?" Takže i to se děje.
Vezmu to, protože je to takový, je to ta práce, která je kontinuálně s těma velkýma zakázkama, který se vám třeba vlečou strašně dlouho, jo?

A ten příjem potom, těch prostředků tam samozřejmě není, protože je to hodně práce a tak dále.
Takže k tomu se pak dělají tyhlety menší věci.
No a když todlecto jako se dohodneme, tak pak je ta práce na tom, že, že...
To je ta výhoda toho, že jsem vlastně z tohoto bytu, kde jsem žila, jsem udělala showroom, protože já vlastně mám tu práci pořád.
Já nemám, jako že dneska je všední den, tak zrovna když je ten všední den a mě nic nenapadne, no tak nepracuju, že jo, třeba.
Ale pak přijde večer, kdy je ten klid, kdy vám nezvoní ty telefony a já si můžu v klidu prostě sednout k tomu stolu a něco si zkreslím. Úplně mě to chytne, začne mě to bavit nebo se zahrabu s těma vzorníkama, kde mě to taky hodně inspiruje.
Aaa takže já to mám tak, jako že jak mi to přijde, jo?
Tak prostě spíš je to o tom, že je to fakt ta tvořivá práce, no.

Jana Pěkná :
Je to hezký, jako no.
Když to člověka baví, tak je jedno, jestli je víkend nebo tak.
Jo, jo, určitě, určitě.
Aaa vlastně jste říkala, že s váma spolupracuje syn dneska- -že spolupracuje na tom e-shopu.

Já jsem právě nedávno měla přednášku o detailech v interiéru a říkala jsem, že správný designer by měl klientovi doporučit právě i barvu ručníků do koupelny a ložního prádla.
Ale vy jste šli teda vlastně o krok dál a nabízíte už to přímo klientům, konkrétní, výrobky.

Mě by zajímalo k tý spolupráci s tím synem.
Myslíte, protože jste říkala, jak vlastně jste začala podnikat s malýma dětma?
Myslíte, že jste je nějak i jakoby vedla k tomu, že jednou třeba budou na té firmě spolupracovat, nebo ne?

Daniela Staněk Dvořáková :
No, takhle.
, já mám v podstatě oba dva syny, který jakoby bych řekla, se kterýma spolupracuju.
On jeden má vystudovaný ČVUT, ale neudělal architekturu, čímž mě hrozně jako naštval na začátku.
Nešel ani do stavařiny, ale šel na strojní.

A já mu říkám, můžeš mně to jako nějak--
Vždyť tady je možnost do budoucna, kde bys mohl, kde bys mohl pracovat, kde bys mohl prostě to...
On říkal: "Ale mě to jako nebaví todle, že jo?" Tak nakonec udělal elektro fakultu, ale má přítelkyni, která právě mi pomáhá teďka s tímlectím, trošku s tím PR vlastně.
A ten druhý syn, tak ten bych řekla, že odmala...
On je hodně jako dys-, on byl dys, ADHD, všechny tyhlety dysfunkce, ale ten vkus určitě má.
A , on byl ten, kterej mě k tomu přivedl, protože já nejsem žádnej influencer.
Můj Instagram je katastrofa, protože já jsem, já na to nemám ani čas, ale jako líbí se mi.
Líbí se mi to, jak to ty lidi dělaj, ale říkám, je to pro mě...
Nebaví mě to, jo?
, ta cesta se mi jako líbí.

A on říkal: "Máš super ten produkt." Všichni v tom samozřejmě doma spíme, že jo, už léta.
A ta cesta je vlastně obrácená.
My jsme nic nevymysleli, ani abysme to prodali na e-shopu.
My už máme produkt, kterej se prodává, kterej je osm let na hotelu, na různých penzionech a kde to mají klienti a užívají to.
A my jsme pak teprve se rozhodli, že to dáme té široké veřejnosti, protože prostě si pořád myslím, že je to fakt jako nejlepší povlečení, který tady vůbec je možný dneska dostat.

A ty ručníky, to se k tomu samozřejmě doplňuje.
To už mám taky strašně dlouho.
A on byl ten, kterej tomu dal to online prostředí.

Jo, já bych to nezvládla.
Já mu, já jsem řekla: "Udělej to."
A já mu samozřejmě pomáhám v tom, že vybíráme třeba barvy.
I když musím říct, že nejoblíbenější a nej-- takovou radikálnější barvu, která, já, já se spíš držím těch decentních barev.
A první ty kolekce byly jenom bílá, pak to bylo černobílá jako tam takový barevný prošití v tom, v té léze.

Stříbrná.

Tak on řekl: "Dáme oranžovou." A já říkám: "Oranžovou?" úplně jako to, teď jsem viděla ty svoje interiéry, říkám, to, to je jako...
No a ona ta oranžová má velkej úspěch, protože paradoxně ona opravdu velmi hezky funguje.
A tak jsem jako docela ráda, teď už se tam doplňují další barvy na jaro, na zimu.
Už si to dělá vyloženě sám.
Já už jsem jako, já se od toho naopak teďka snažím trošku poodstoupit, protože já mám ty práce opravdu hodně a nechci už jako do toho ani moc zasahovat.

Chci, ať si to prostě řeší sám, jako no.

Takže, takže tak.

Jana Pěkná :
Tak to je, to je hezký, no.
Já říkám, že je fajn, že ty děti právě jakoby třeba viděj tu maminku, jak vlastně podnikala, na něčem pracovala, něco si budovala a že vlastně i tím vlastně ty děti jako vychováváme nějakým, způsobem, že to není jenom o tom, co třeba někdy vidím, že ty maminky se fakt jako obětujou pro ty děti.
Teď prostě dělají pro ně všechno a nemají čas jako na sebe a na ten svůj sen a na to budování třeba toho svého podnikání.
Takže si myslím, že zapojit ty děti do toho je, je vlastně úplně jako ideální, ideální varianta.

No a ta práce designérky je teda náročná, samozřejmě, co si budeme povídat.
Máte čas na nějaký, jak třeba relaxujete?
Nebo jestli se i třeba, protože to je i jako velká cesta osobního rozvoje, jestli třeba máte nějaký tipy v téhle oblasti?

Daniela Staněk Dvořáková:
Já teda mám hrozně ráda přírodu, to je jako, jako bych řekla, že to je takovej chrám jako opravdu a mě, já nemusím chodit žádný dlouhý, jako já jdu ráda do lesa.
Jo, prostě tam se, tam se courám.
Samozřejmě říkám, jak jsem dělala ten statek, tak mě to hrozně ovlivnilo v tom, jako v dobrým slova smyslu, že jsem najednou pochopila a jsem si říkala: "Hele, mně by se to asi fakt jako líbilo." Přitom jsem vždycky tíhla k tomu, že bych chtěla něco jednoduchýho, moderního.
Ale nakonec jsem si řekla, já si asi chci koupit tohle a chci si to předělat takovou jako Malou Itálii.
A tak tam jsem hodně, tam je to prostě zahrada.
Rýpu se v zemi, klasika.

)Nemám tam žádný jako koníčky takový jako, že bych, já nevím, sedla na kolo, jela šedesát kilometrů třikrát v týdnu.

To vůbec.

Ten sport je takovej přirozenej.
Teď jsem začala trošku od nového roku běhat.

Jako musím říct, že ten sport je fajn.
Jako že to jako je dobrý, že vás to trošku jako odtáhne od toho.

Ale jako ona ta práce, tím jak ten projekt je vždycky jako každej jinej, tak vás to vlastně, to je vlastně takovej jako koník.
Když když vás to jako baví, tak to není potřeba jako už, já už jako nemám ani kapacitu a já to mám pořád v hlavě, že jo.
Pořád chodíte, přemýšlíte, koukáte, inspirujete se.
Takže ráda cestuju, to určitě, když je čas a jsou na to peníze, tak to určitě ráda.

A takový ty normální věci si myslím, no.

Jana Pěkná :
Jezdíte ještě pořád na veletrhy do Milána a tak?

Daniela Staněk Dvořáková:
No, teď jsem v Miláně nebyla teda musím říct dlouho a v Paříži jsem nebyla taky dva roky asi nebo tři možná dokonce.

Ale ono to je lepší.
Já jsem zjistila, že vždycky je lepší tam jet fakt třeba ideálně ty tři roky si myslím, protože ono, když pak jezdíte každý rok a jezdíte, třeba někdo jezdí jaro i podzim, já mám pocit, že tam nic novýho nevidíte.
Ono to, to ani nejde, jo.
Takže já když pak jedu po trošičku tý delší době, tak tam mám takový to wow.
Jo, jako že...
A to já potřebuju.

Ale jako tím, že tam jezdím, tak už jsem tam dneska registrovaná, takže mně už chodí hodně moc věcí do mailu.
Nejsem, že bych nebyla v jako v kontaktu- V Praze to vůbec, to jako asi jako vím, samozřejmě, jak bych řekla ta osobní, když tam dojedete, tak to na vás úplně jinak působí.
Já Paříž miluju, my to vždycky jsme to spojili s klukama, že jsme si to udělali hezký a byli jsme na těch výstavách.
Takže právě oni chodili i se mnou, protože zase já jsem ještě z generace, kdy to jazykový vybavení úplně není takový.
Takže prostě strašně mně pomáhali s překládáním, takže vlastně byli i u tohodle.

Jana Pěkná :
Hmm, to je super.

No a kdybychom vzali pro příklad nějakou budoucí designérku začínající, která možná taky začíná třeba na mateřský dovolené.
To je takovej klasickej příklad a takový možná i ideální období na tu změnu.
Co byste jí poradila z dnešního pohledu?

Daniela Staněk Dvořáková:
No a určitě ať do toho jde, protože jako jakákoliv výzva je prostě výzva.
A co se může stát tak zásadního, no?
Takže určitě, určitě zkoušet si to doma, jo?
Zkoušet si vyměnit záclony, závěsy chodit různě po těch studiích, dívat se.
A určitě si ten sen splnit, protože jako pokud už někdo dojde tak daleko, že by-- mít tu odvahu k tomu, jo, fakt jako se toho nebát, jako myslet na peníze, to, na to, na to člověk leckdy zapomene.
Je to ideální, když prostě třeba i mít dvě práce na začátku opravdu, jo, aby byl klid, abyste měla čím zaplatit složenky, ale vlastně mohla se tomu věnovat a bez nějakého tlaku, jo?

Takže to si myslím, že určitě, určitě, jo.

Ať to zkoušejí.

Jana Pěkná :
Souhlasím, souhlasím.
A máte nějaký sen do budoucna?
Třeba ještě nějaký vysněný projekt nebo něco jiného v podnikání anebo v osobním životě?

Daniela Staněk Dvořáková:
Nó, já jsem teďka tak jako bych řekla, nechávám ty věci strašně moc plynout.
To sem-- to mně hrozně po tý padesátce nějak jako došlo, že jsem se dřív právě nervovala, že třeba momentálně ta práce nebyla.
A jak to bude a jak to budu platit nájem a todle, protože jsem v tom sama.
A, ono vždycky se pak něco stalo, takže jsem si říkala jo, tak ono to vždycky nějak dopadne.
Teď mám za sebou taky takový horší rok, bych řekla, ále jako vždycky to nějak dopadne, jo?
A de facto jako dobrý je nechat to plynout.

A já se v tomhle fakt nechávám překvapit.

Jako jo, to teda musím říct, že protože on ten - ten můj život je takový překvapení.
Já bych v životě nevěděla, nevěřila, kdyby mi někdo před těma dvaceti pěti lety řekl, když jsme seděli v garáži a motali jsme tam nějaký kytičky, že budu dělat jako projekty typu fakt velký rekonstrukce, kdy jako opravdu, jako je to náročný, jo?
Jako hodně náročný, jako aby to člověk takzvaně nepošlapal.

Takže teď dneska už to vlastně jako už není o ničem, jako no.
Už to fakt můžu jenom tak jako pozorovat, no.

Jana Pěkná :
Tak to je krásný.

Daniela Staněk Dvořáková :
A na to se těším.

Jana Pěkná :
Tak jo, tak já každopádně přeju, ať se vám dál daří.

Moc děkuju dneska za rozhovor- I spoustu inspirace nejen pro začínající designérky a doufám, že se třeba zase někdy potkáme.

Daniela Staněk Dvořáková :
Děkuji moc taky.