024: Ale co když se to okouká? Aneb proč Češi nejsou v interiérech odvážní a co s tím dělat.

Přepis je tvořen automaticky, omluvte prosím případné chyby.

Krásný den, milé designérky a designéři.
Já vás vítám po prázdninové pauze zase zpátky u našeho podcastu Design a podnikání.
Doufám, že jste si prázdniny užili, že jste si odpočinuli a že jste připravení pustit se zase do práce a do budování vašeho snu v interiérovém designu, s čímž vám, doufám, náš podcast pomůže.
U nás v klubu už teďka v září máme opravdu hodně napilno, protože máme nové studenty, kteří začali studovat kurzy.
A ještě předtím, koncem srpna, jsme pořádali mini školu interiérového designu a právě tam zazněla jedna otázka.
Když jsme probírali principy designu a probírali jsme kontrasty a focal point, tak u jedné fotky interiéru s modrým schodištěm mi jedna posluchačka napsala: „A nestane se potom u těch velmi kontrastních prvků v interiéru, že se časem okoukají?
Není lepší tyto velmi výrazné barvy volit pro prvky, které by se daly případně snáz vyměnit?“ Tak to byla fakt skvělá otázka.
A mně napadlo, že tohle je téma, který musíme tady v podcastu probrat, protože to je opravdu takový typicky možná i český rčení, který se používá skoro automaticky, že se něco kouká.
Ale zamysleli jste se někdy nad tím, proč asi?
Proč to lidi říkají?
Co tím vlastně myslí a jak s tím třeba jako designéři pracovat?
Tak o tom bude dnešní díl.

Než se do toho ale pustíme, tak bych vám ráda představila jednu čerstvou novinku, která je z dílny Bonami, kde se rozhodli pro užší propojení s naší designérskou komunitou a tento týden spustili svůj Bonami Designers Club.
Ten přináší především dvojitý bonus z vašich projektů, ve kterých alespoň částečně použijete produkty z Bonami.
Jednak získáte slevu pro vaše zákazníky a zároveň provizi pro vás, když zákazníci nakoupí na Bonami.
Takže win win pro obě strany.
Navíc vám Bonami nabízí publicitu pro vaše projekty, které můžete sdílet díky klubu na jejich stránkách, kde je uvidí tisíce zákazníků.
Designéři v klubu budou mít taky svůj osobní kontakt na konkrétního pracovníka v Bonami a kromě e-shopu můžete využít i čtyři pražské home studia, kde budete mít přednostní přístup například ke vzorkům látek nebo k vystaveným produktům.
Bonami Designers Club je ideální platforma nejenom pro získání provize, ale i pro vaše zviditelnění se a pohodlnou spolupráci.
Za členství nic neplatíte, je to zdarma a přihlásit se můžete klidně hned.
Odkaz najdete pod podcastem.

Okouká se to.
Hm, slyšeli jste už někdy tuhle větu nebo obavu třeba od vašeho klienta?
Nebo jste si to možná řekli i sami?
Co to vlastně znamená ten výraz okouká se to? Říkáme to často, ale vlastně když klient nebo člověk něco takového říká, tak většinou tím nemyslí to, že to třeba za chvíli už nebude zajímavý, ale ve skutečnosti za tím bývá nějaký strach.
Strach z toho, že udělá nějaký špatný rozhodnutí, že se mu to pak nebude líbit, že toho bude litovat.
Je to i otázka financí, protože když se mu to za chvíli přestane líbit, tak to bude muset změnit.
Bude muset investovat do nového řešení.

Může v tom být taky strach nebo nějaká obava nebo spíš nedůvěra ve vlastní vkus anebo v to, že se ten vkus za pár let změní, že se mu to opravdu přestane líbit a bude muset udělat nějakou třeba rekonstrukci.
Takže ten strach často bývá v tom pozadí téhle věty.
Ale může to být i něco opravdu ve smyslu toho, že klient touží ty věci často obměňovat, že opravdu ten interiér chce třeba každý rok dva proměnit.
A potom samozřejmě nějaká věc, jako bylo třeba to zmiňované modré schodiště, mu opravdu bude bránit v tom, aby jednoduše prostě vyměnil jenom pár věcí a získal nový svěží vzhled svého interiéru.
Musel by ty schody třeba přetřít a tak.

Ale samozřejmě i to není problém přetřít schody.

Ale já si myslím, že v tomhle okoukávání se hraje velkou roli i česká kultura nebo česká nátura.
Prostě Češi jsou konzervativní a jsou zvyklí opravdu preferovat ty neutrální, bezpečný, nadčasový v uvozovkách řešení a výrazný odvážný barvy se u nás pořád považují za nějaký riziko.
Já jsem se zeptala umělé inteligence, aby mi popsala kulturní rozdíly nebo mentalitu různých kultur právě v téhle souvislosti.
A bylo to zajímavý, co mi tady umělá inteligence napsala.

A právě píše, že ten strach z okoukání se je hodně kulturně podmíněný, že Češi jsou obecně opatrní a praktičtí.
V interiéru často používají neutrální barvy bílá, šedá, béžová, dřevo, aby to vydrželo co nejdéle.
Tak pak samozřejmě se nemůžeme divit, že všude i na soutěžích interiérových vidíme pořád ty bílé, šedé a béžové interiéry. Češi hodně jsou, bych řekla, spořiví a myslí, myslí prostě dopředu.
Co když se mi to za pár let nebude líbit?

Přece to nebudu měnit.
Takže to okoukání se často spíš strach z toho litování nebo z nějakého velkého závazku.
A vlastně jsme jako praktičtí v téhle oblasti.
Chceme, aby to bylo funkční, aby to vypadalo hezky, ale zároveň aby to dlouho vydrželo.
Oproti tomu třeba Španělé, jak mi napsala umělá inteligence, jsou otevřenější k barevnosti i kontrastům.
Samozřejmě zase je to daný tou kulturou.

Vliv na to má i klima, je tam víc světla a víc slunce, díky kterému oni snesou i syté barvy nebo výrazné vzory. Španělé neříkají, že by se něco koukalo, ale spíš to berou jako součást života a nějaké radosti, že si prostě dopřejou něco zajímavého.
A pokud něco změní, tak to prostě berou jako součást životního cyklu a ne jako nějakou katastrofu.
Je tam prostě větší lehkost a hravost.
Tým v tom tvoření těch interiérů a barvy jsou pro Španěly prostředek vyjádření vlastně jejich nátury pocitů toho, kdo jsou.
A není to nějaká hrozba.

Francouzi třeba zase podle umělé inteligence mají k interiérům hodně umělecký a sebevědomý přístup.
Francouzi milují výrazné prvky a mají tam většinou nějaký třeba i ikonický kousek nábytku, nějakej výraznej lustr, klidně barevnou sedačku, výrazný umění na zdi.
Ale víme, že ty francouzský interiéry jsou prostě elegantní.
Oni jsou promyšlený, ale bývají a bývají odvážný.

A když se něco okouká, tak to nevadí, tak to prostě vymění.

A Francouzi často používají třeba různý starý kousky nábytku, tak je prostě přetřou na jinou barvu a je to hotovo.
Oni míchají často vlastně starý s novým, klasiku s extravagancí a ty interiéry mají potom nějaký charakter, nějakou osobitost.
Určitě neřeší tolik tu nadčasovost, ale spíš nějakou zase originalitu a autenticitu.
Slyšela jsem, že Francouzi klidně každý rok vymalují svůj interiér novou barvou, že s tím nemají problém.
U nás radši lidi volí bílou barvu nebo prostě nějakou neutrální.
Hlavně aby dlouho nemuseli malovat.

Takže samozřejmě neříkám, že máme jít proti svý přirozenosti a proti český nátuře.
Jenom bysme možná někdy mohli trošičku vlastně vystoupit z té klasiky a inspirovat se třeba v zahraničí.
Zajímavý je, že Češi nebo pro Čechy je taková jako ikona skandinávský design, skandinávský styl interiérů.
A ta představa vlastně pro nás toho skandinávskýho interiéru je, že je právě hodně o těch neutrálních barvách. Černá, bílá, šedá, nějaký dřevo a tak dále.
A to je pro nás prostě modla.

Jenže zajímavý je, že když se podíváme na skandinávský interiéry dneska, na poslední trendy, tak oni už vůbec nejsou šedý, černý a bílý.
Ve Skandinávii stále víc a víc taky tíhnou k barvám.
Ta původní myšlenka vlastně proč, proč Skandinávci používali ty neutrální přírodní barvy, bylo kvůli omezenýmu dennímu světlu.
Ty světlý skandinávský interiéry hodně s bílou barvou samozřejmě, která odráží světlo, pomáhala tomu, že tam příliš světla nemají a možná i toužili po nějakým klidu a nadčasovosti.
Ale jak jsem se dočetla třeba na stránkách Vogue Skandinávie, tak ty hodně bílé skandinávské v uvozovkách interiéry už ztrácejí dost na popularitě.
A dneska lidi ve Skandinávii směřujou k živějším, víc osobitým interiérům, kde barvy mají svoje místo.
Já tady mám dokonce knížku, která vyšla.

Jmenuje se New Nordic Colour a ta je celá o tom, jak používat výrazné barvy v interiérech.
A jsou tam ukázky přímo právě skandinávských interiérů, který jsou hodně, hodně výrazný a zajímavý.
Kdybyste se podívali na různý veletrhy, který se konají ve Skandinávii, podívali se na vlastně mladou generaci severských designérů, tak uvidíte, že oni si, oni si fakt jako hrajou.
S barvama, s organickejma formama, s kontrastama.

A určitě je tam možná i nějaký nádech nějakýho maximalismu, řekněme, výrazných barevných i materiálových kontrastů.
Takže už to určitě není to, pod čím my si možná tady pořád v Čechách ten skandinávský styl představujeme.
No, a i když se podíváte na barevný trendy, který třeba vyhlašuje NCS, což je švédská firma, tak tam rozhodně nenajdete nějaký moc neutrály.
Jsou to opravdu buďto hodně výrazný i třeba zemitý přírodní barvy, ale hodně tmavý, nebo naopak hodně veselý růžová, neonová barva a podobně.
Takže i tohle bysme možná mohli přehodnotit.

Ale pojďme se vrátit zpátky k tomu významu toho českého, okouká se to.
A podívejme se na to, jak s tím třeba pracovat.
Já jsem říkala, že za tím často stojí ten strach, ta nejistota nebo ta obava, že to budu muset za chvilku změnit.
Samozřejmě to může být naprosto relevantní, pokud ten klient už investuje nějakou velkou sumu do toho interiéru, tak nechce za rok dva investovat znova a je to naprosto pochopitelné.
A samozřejmě funguje ta klasická rada, kdy můžeme ten interiér udělat neutrální a dát tam opravdu jenom nějaké barevné výrazné doplňky, který se jednodušeji změní než třeba schodiště.
A ta investice není tak velká.
Takže to je samozřejmě bezpečné řešení, který je úplně, úplně v pořádku.

Ono totiž existuje i něco, co se jmenuje vizuální únava, kdy tam je opravdu jako možný to, že toho klienta opravdu, když to bude nějaká třeba hodně barevná tapeta s výraznýma barvama tak, že opravdu to na něj bude působit až možná negativně.
Protože jak víme, prostředí, ve kterým žijeme, nás ovlivňuje.
A i když možná člověku se ta tapeta ze začátku líbila, tak časem ho může začít štvát.
Proto vlastně se říká, že takovýhle výrazný věci můžeme použít v místnostech, který nepoužíváme tak často, nebo tam netrávíme tolik času.
Je samozřejmě něco jinýho udělat nějaký wow efekt třeba ve veřejném prostoru, nebo i na tom schodišti.
Koneckonců, kolik času trávíte na schodišti?

A pokud prostě to schodiště bude nějaký vtipně barevný, tak vám to zvedne náladu pokaždý, když tam půjdete, ale jste tam pár minut.
Pokud je to nějaký prostor, ve kterým trávíme fakt hodně času, tak dává smysl zamyslet se, jestli nějaký ten hodně výrazný prvek, který snadno změnit nelze, je tam, je tam ok.
Psychologicky ale funguje taky to, že nějaký ten vlastně výrazný prvek nebo vůbec jakýkoliv prvek v tom interiéru prostě časem přestaneme vnímat.
Takže nehrozí úplně, že se to okouká, ale prostě, že si na to zvykneme a bereme to už prostě úplně automaticky.
Takže to by mohl být možná argument proti tomu okoukání se.

No ale máme my vůbec argumentovat klientovi proti té jeho vizi toho neutrálního interiéru, který se podle něj neokouká?
A teda za mě osobně, když bych jako já měla říct, tak pokud bude ten interiér opravdu prostě béžový, bílý a dřevěný a bude neutrální a bude sice z krásných materiálů, ale bude tak jakoby nijaký, tak za mě osobně je tohleto, co se kouká.
Prostě není tam nic zajímavýho, nic, co by připoutalo tu pozornost, co by mě bavilo.
Takže to je můj osobní názor, že i neutrální interiér se může okoukat, protože je to prostě nuda.
No ale když třeba klient opravdu se zamiluje do nějaký barvy výrazný, do nějaký tapety, do nějakýho vašeho nápadu, ale pořád jakoby má právě tu obavu, že se to okouká, není si úplně jistý, tak bychom s tím měli pracovat, protože jsme tady od toho, abysme vytvořili ten interiér jemu na míru, aby tam měl věci, který má rád a který se mu líbí.

A pokud tam je opravdu jenom ten strach, tak bychom měli zkusit s tím trošku pracovat a klienta povzbudit.
Jako určitě to není o tom, že byste vymysleli fakt nějakej bláznivej nápad a teď ho tomu klientovi prostě za každou cenu nutili.
To určitě ne.
Je to o tom naslouchat tomu klientovi a třeba se ho zeptat, proč má ten strach, že se to kouká.
Jestli je to proto, že se mu to přestane líbit, jestli je to proto, že to bude třeba těžký změnit.
Možná se ho ptejte i na to, jak často bude chtít ten svůj interiér vlastně proměňovat a zkuste mu i vysvětlit nebo nechat na zvážení, jak těžký je třeba vyměnit výraznou tapetu.
To není zase takový problém.

Takže tam, kde jakoby uvidíte, že klient je opravdu přesvědčený o tom, že chce ten neutrální interiér a že nechce nic divokého a výrazného, tak samozřejmě je důležité jeho přání vyslyšet a následovat.
Ale pokud jako vidíte, že on by tam ty barvy třeba chtěl, jenom se necítí, necítí jistý, tak mu můžete dodat odvahu.
Můžete mu ukázat vizualizace, můžete mu ukázat příklady nějakých interiérů.

Možná skvělá otázka na klienta je třeba v jeho současným nebo minulým interiéru, jestli tam měl něco, co se mu takzvaně okoukalo, jestli fakt měl pocit, že tam byl nějaký silný prvek, který mu pak jako časem začal vadit.
Když se takhle jako těch lidí zeptáte, tak přijdete na to, že vlastně nic tak strašného tam nebylo.
Ať už je to proto, že to prostě nakonec fungovalo, anebo proto, že tam byl ten efekt toho, že ten mozek přestane potom časem nějaký ten výrazný prvek vnímat.
Takže vaší rolí tady je opravdu vlastně vést toho klienta, dodat mu jistotu, ale určitě ho nepřesvědčovat za každou cenu.
Určitě ho nepřesvědčujte ve smyslu to se vám určitě neokouká, ale spíš nabídněte nějaké ty argumenty, nějaké ukázky.
Možná když cítíte, že ten klient vlastně jenom trošičku se možná bojí vystoupit z té své komfortní zóny, tak mu ukažte, že může být odvážnější a že zase nejde o život, když prostě ta věc se mu strašně líbí a jenom jsou tam nějaké pochybnosti, tak ať do toho jde.

Nic tak strašného se zase nestane, pokud by musel něco přetřít nebo přemalovat nebo změnit tapetu.
Ono ne nadarmo se říká, že interiérový designér by měl být tak trošku i psychologem, protože byste měli umět vlastně obavy a nějaké třeba racionálně se tvářící argumenty vašich klientů rozklíčovat a klienta vlastně hezky laskavě vést a provázet tou tvorbou jeho vlastního interiéru.
No a mě by každopádně zajímalo, jestli jste se setkali s touhle větou od klientů, s tím strachem, že se něco okouká a jak jste s tím pracovali?
Budu ráda, když využijete komentáře na blogu pod touhle epizodou a můžeme se o tom pobavit.

My o tom určitě budeme diskutovat v naší online kavárně, v klubu tenhle měsíc a věřím, že navzájem si i poradíme nějaké tipy a triky, jak s tím a s klienty, jak na tom pracovat.
Pokud zatím nejste v klubu a chtěli byste se k nám přidat, tak se zapište na naši VIP listinu a jakmile otevřeme dveře klubu, tak budete první, kdo se o tom dozví.
Zapsat se můžete na janapekna.cz/vip

No a já děkuju moc za poslech dnešní epizody a budu se na vás těšit zase u té další.
Mějte se krásně.