Přepis je tvořen automaticky, omluvte případné chyby.

 Krásný den, milé designérky a designéři, já vás vítám u šesté epizody podcastu o designu a podnikání. A v téhle epizodě si budu povídat s interiárovou designérkou Ivou Šmídovou. Ivy cesta k designu začala už někdy v roce 2004, kdy objevila jeden anglický pořad o homestagingu. Ale vlastně se dá říct, že k tomu směřovala už od mládí, kdy studovala textilní obor na střední škole a potom se věnovala obchodu a zařizování prodejen.

A my se dneska podíváme na její cestu od prvotního kreslení návrhů ještě na papír a v Corelu až po úspěšné online podnikání. Iva je kromě zařizování interiérů taky autorkou knižky Útulný domov krok za krokem, kterou vřele doporučuju zvlášť začínajícím designérům a taky je autorkou projektu Bydly Lépec, což je značka, pod kterou ji možná znáte ze sociálních sítí a díky tomuhle projektu ona pomáhá lidem navrhnout si vlastní interiér pod dohledem profíka.

No a určitě musím taky zmínit, že Iva má taky podcast pod názvem Bydlelepe, kam si zve hosty z oblasti jak interiérového designu, tak ze stavebnictví a kde se dozvíte spoustu praktických zajímavých typů pro zařizování interiéru. No a já musím jenom říct, že mě mrzí, že jsem nenechala při našem rozhovoru mikrofon zapnutý o chviličku díl, protože když jsme skončili, tak Iva řekla jednu moc krásnou myšlenku a to, že si myslí, že v Čechách potřebujeme víc interiérových designérů.

Já myslím, že z toho rozhovoru pochopíte, proč to Iva řekla a každopádně pro vás je to skvělá zpráva, pokud třeba pochybujete, říkáte si, že interiárových designérů už je moc a jestli se na tuhle cestu vůbec vydat, tak dnešní povídání vás bude motivovat a získáte to po postrčení, proč do toho má smysl jít.

Tak si užijte poslech.

Ahoj Ivo, já tě moc vítám, jsem moc ráda, že jsi přijala pozvání do podcastu. Jo, já jsem moc ráda, že jsi mě pozvala Janí, ahoj. Ahoj, prosím tě, já se tě musím na začátek zeptat. Ty jsi 13 let bydlela v domě, kde jsi měla nědobéžový obklady v koupelně, s kterýma ses nemohla smířit, jak jsem četla u tebe na blogu, jaký to bylo pro interiárovou designérku.

Hele, no tak samozřejmě nebylo to úplně tak, že bych jako z toho měla osypky. To bych samozřejmě v takovém interiéru úplně nebydlela, ale my jsme tu řadovku kupovali vlastně jako úplně novou, jako novostavbu. A bohužel ty koupelny už tam byly hotové, že jo. A ve chvíli, kdy my jsme se tam stěhovali, tak naší dceři byl přesně týden, jo.

Takže já vlastně jsem ani neměla moc jako chuť a šanci bourat úplně tři nové koupelny. Navíc jsme na to neměli ani finance, abychom najednou z ničeho nic předělávali tři koupelny, že jo. Třeba dvě koupelny a WC. Takže jsem prostě nakonec jsme vlastně tu řadovku, my jsme totiž vydražili tu vedle. Ale ona měla vážně takové ty oranžové, zelené nějaké obkladačky a to jsem jako opravdu nedala, takže jsme přemluvili toho dražitele, aby vlastně jsme si mohli vzít tu druhou, kde vlastně byly aspoň tyhle ty jako poměrně na tu dobu velkoformátové, asi 30x60 vlastně obkladačky.

Výklady právě v těch neutrálních barvách a s tím jsem se docela jako smířila, ale samozřejmě jako nebyla jsem tak, že bych byla z toho nadšená a to samozřejmě je důležité. A my jsme se vlastně bavili před tím, než jsme začali natáčet o tom, jak strašně je důležitý prostě To prostředí, v kterým člověk žije a ty si dokonce říkala, že bys ráda i apelovala tak možná na veřejnost, aby ty interiéry řešily nejenom v té době, kdy prostě staví ten dům a mají ty děti, ale i potom ve starším věku vlastně.

Mhm, přesně tak, přesně tak, protože ono se to potom neděje a já jsem právě ti říkala, já jsem byla na návštěvě u mé mámy teď o víkendu a byla jsem navštívit i svojí tetu, které je 91 let a potom vlastně maminku mé nejlepší kamarádky z dětství, což byla taková moje druhá máma. A ta je vlastně kolik, 82, ta je teda už jako v domově duchodců, nicméně má tam prostě svoji kuchyňku, že jo, má tam svoji tu místnost, kde žije, má tam koupelnu a vlastně jsem si opět vlastně potvrdila, jak strašně důležitý ten interiér je a navíc jako tady v tom starším věku vlastně by měl být ještě důležitější, protože přesně ty starší lidé vlastně by potřebovaly kolem sebe mít jako pohled, Prostředí, které podpoří jejich zdraví, které nebude přehlcené, jo, bude tam všechno jakoby se dobře uklízet, protože i v tom vyšším věku vlastně i nevidíme už tak dobře.

Já to třeba vidím i na své mamince, že prostě nevidí už všechny ty věci, kde to je někde upatlaná skřínka nebo něco, tak už to není tak vidět, jo. No jenže bohužel zrovna v tomhle věku my vlastně nastřeláváme tolik věcí, Že vlastně nám to vůbec nepomáhá a vlastně to zdraví nám to ještě ničí, tak si říkám, že samozřejmě, že je asi těžké ovlivnit toho staršího člověka a chtít po něm, aby změnil na to, na co je zvyklý, ale musíme začít v tom nižším věku, takže jak si říkala, kolem těchto padesátky opravdu to ještě chce udělat ten řez, udělat tam ten zásah, podívat se na to jinýma očima a říct si, dobře, tak nepotřebuji v tom stáří jenom bezbariérovou sprchu, ale potřebuji i interiér, který je vlast Který mě podpoří moje zdraví.

Určitě, to je hrozně důležitý. No a s tím ty vlastně pomáháš lidem ve svý akademii bydlení a díky svým projektům. A k tomu se ještě dostaneme, ale já bych dneska ráda se zaměřila hlavně na tvojí cestu, jak ty jsi se vlastně stala interiérvou designerkou. Já vím, že ty jsi studovala textilní střední školu, ale...

Tím jsi se vlastně nezabývala tolik, protože nebyla nějaká zajímavá pracovní nabídka, ty jsi zašla hnedka nějak podnikat po té škole. A ještě si řekněme, to bylo v jakém roce? To bylo strašně dávno, Janí, prosím tě, to bylo v roce... Já jsem končila školu v 1991, pak jsem si dělala nějaké kurzy ještě, snad nějakou sekretářku a takového něco, takže jsem začínal pomaleji.

No a v roce 1993 jsem si udělala první živnostenský list, který mám teda do dnes samozřejmě, a otevřela jsem svůj první obchod. Takže tehdy vlastně jsem... Tak nějak k tomu interiérovému designu si poprvé tak nějak si ho osahala, protože ten obchod byl v takovém domě, kde vlastně jsme si kamarádi, každý otevřeli nějaký obchůde, takže každý měl jednu místnost a teďka to tam vypadalo docela příševně, takže jsme tam museli dělat betonové podlahy a teď jsme dělali omítky, takové ty stříkané s tím strojkem a takhle.

Takže ten první interiér byl takový, jako co kde najdeme, co nejlevnější, ale potom, jak se nám začalo dařit, tak jsem třeba začala vlastně i navrhovat si nějaké stojany, náhramínka a takové věci vlastně, který mi potom vyráběl můj táta a s tím mám spojenou úplně krásnou příhodu, kdy vlastně já jsem si navrhla ty stojany, že jo, a teď jsem si nechala i vyrobit veliký stůl od truláře, protože jsem v té době prodávala metráž látky ještě k tomu oblečení, takže...

Jsem potřebovala i ten stůl. No a s tím tátou vlastně on byl zámečník a takhle jsme jeden víkend vlastně šli do té velikánské dílny, to byl nějaký průmstav nebo něco, jo, a byli jsme tam plně sami a vlastně on tam měl vyrobené ze železa ty stojany, tak to byly takové plocháče a tam byly jako vyfrenzované díry, že jo, no prostě bylo to takový docela designový, no ale on to normálně vždycky nahřál, to železo vlastně takovou tu pistolí na svařování, tak to úplně nahřál, až to by Bylo úplně vlastně žluté, horké a já jsem vlastně na to natírala horký grafit, rozpuštěný grafit, jo.

Aby vlastně jsme tomu dali tu povrchovou úpravu, jo. No, bylo to strašně moc práce, ale vlastně už jako to bylo takový pro mě jako tvořivý a vlastně úplně jsme měli teda krásný čas, jsme strávili s tím tátou a na to vážně jako strašně ráda vzpomínám. No, takže jsem vlastně k tomu už tak nějak už jako se Takže směřovala.

Přiklonila. Směřovala se. No a pak tě zaujal v televizi nějaký pořad, že jo? Přesně tak. Já jsem vlastně takhle otevřela v Brně tři obchody a pak jsem odjela do Anglie, kde jsem teda byla jako opér a abych se naučila anglicky. Tam jsem byla nějakých devět měsíců a když jsem se vrátila, tak už jsem ty obchody nechtěla provozovat vlastně a začala jsem pracovat.

Pro jednu firmu a pak jsem se dostala do Prahy a pak prostě někdy kolem toho roku 2003 právě jsem začala sledovat tu anglickou televizi a tam mě právě zaujal pořad House Doctor, který vlastně byl o homestagingu, takže o přípravě nemovitostí na prodej a mě to úplně fascinovalo, co tam ta Anne Morris vlastně s tím interiéry jako dělala velmi jednoduchými vlastně praktikami a já jsem tu byla úplně fascinovaná, takže jsem na to neustále koukala A no a ve chvíli, kdy jsem zjistila, že vlastně vypisuje kurzy v Londýně, tak jsem se rozhodla, že tam prostě musím.

A na jak dlouho byl ten kurz a co jste tam vlastně se učili? Bylo to i nějak praktický nebo to byly přednášky? Bylo to docela praktické, ten kurz nebyl dlouhý, to byly takové dva bloky, myslím 4-5 dní po sobě, takové intenzivní a vlastně učili jsme se, jak uspořádat prostor, ty zákonitosti, vlastně rozmístění nábytku a tak dále, plus jsme se učili o barvách, ale učili jsme se tam i takové praktické věci, jak si třeba nacenit svoje služby.

A musím říct, že z toho docela vycházím i dodnes. Wow, tak to je super, že i v té době. Já musím říct, že jsem se si teda, protože jsem Ann Morris vůbec jako neznala, než jsem se o ní dozvěděla od tebe, tak jsem si ji vygooglila a našla jsem nějaký starý pořad opravdu někdy z toho roku 2000 a je to hrozně rostomilý teda, vlastně ten styl.

Který tenkrát v těch interiérech byl, ale faktem je, že prostě je úplně vlastně jedno, v jakém stylu ten interiér je, ona ho dokázala opravdu jako úžasně, úžasně vylepšit pro ty kupce a tak dále, takže kdo budete chtít, můžete si zkusit vygooglit Ed Morris, nebo vám dám nějaký odkaz tady do popisku. No a když jsi se vrátila, ty jsi psala, že jsi se nechala zaměstnat u developera.

Povídej o tom, co byl ten důvod. No já jsem ještě mezi tím podnikala teda, zase trošku v jiné oblasti a potom vlastně jsem nějak asi potřebovala pauzu od podnikání, prostě jsem nějak cítila, že potřebuji jako něco jiného a že potřebuji chvilku klid v podstatě a takové to, když se necháte někde zaměstnat, tak to je dobré, protože si odsloužíte si své hodiny a pak přijdete odpoledne domů a máte volno a čistou hlavu, takže...

Takový detox, jakou jsem potřebovala od podnikání, tak jsem se nechala zaměstnat pro jednu izraelskou developerskou firmu, a kde jsem teda měla být jako office manager. Jenže můj šéf vlastně velmi záhy zjistil, asi tak do týdne, že vlastně mám schopnosti podnikatelky a že tím, jak prostě přemýšlím o věcech jinak, tak vlastně mě začal brát sebou i na kontrolní dny.

Na stavu my jsme stavěli veliké obytné domy, pracovali jsme prostě se Skanskou, s metrostavem, takže já jsem vlastně, měli jsme takové ty týdenní vlastně schůzky s architekty, takže já jsem vlastně koukala pod pokličku vlastně všemu, ať už tomu prodeji, ať už stavbě, tak vlastně tady tyhle ty věci jsem měla fakt z první ruky a bylo to strašně zajímavé, pro mě to bylo určitě velmi přínosné i vlastně pro tu moji profesi, Protože já třeba můžu říct jako historku, to bylo hrozně vtipné, když můj šéf, on byl takový menší, trošičku zavalitý a teď jsme byli na tom kontrolně množil a teď tam byly nějaké tvárnice, ze kterých měli postavit nějakou zítku okolo toho domu a on takhle vzal tu tvárnici do ruky a takhle jako pustil na zem.

Ono se samozřejmě rozsypalo a on říká, ne, tak to není dost kvalitní, takže potřebujeme nějaké jiné. No já jsem takhle tak, A říkám si, ježišma, tak já jsem přece asi netestuje materiály, ale víš, že prostě jsou takové jako věci, že by tě vlastně něco takového vůbec nenapadlo. A mně se strašně líbilo, že jsem vlastně viděla pod pokličku i těm velikým vlastně firmám stavebním, jak oni tam mají i tu strukturu té práce, jak se o věcech přemýšlí a tím, že jsem docela taková upovídaná a často už jako jak jsem se zorientovala, víš, tak vlastně...

Já hodně mám ráda používat takové to logické zdůvodnění a tak právě to, jak se člověk cítí v prostoru, takže i když jsme třeba řešili něco v garážích, tak já už jsem jako viděla, říkám, takhle tady přece, já nevím, kde jsou, nebo víš, takový jakoby detaily, takový jako praktický věc, takže jsem jim do toho záhy začala docela povídat a oni si pak zvykli, jo, takže bylo to takový jako hrozně fajn a pak jako už brali, i když jsem byla takový jako nováček, že jo, v téhleté profesi úplně a bylo to hrozně fajn.

Titulky vytvořil JohnyX. Mně se líbí, že jsi říkala, že jsi vlastně chtěla odpočinout od podnikání, ale mě to vlastně jako potvrzuje moje heslo, že nic se neděje náhodou, že jsi našla vlastně přesně tohle z tu práci, kterou jsi vlastně potřebovala, která tě posunula dál potom k tvýmu dalšímu vlastně podnikání a pak už teda byly jenom interiéry.

Prosím tě, ne. Já jsem ještě v roce 2008 vlastně si opět otevřela nějaké obchody a to vlastně jsem myslela, že budu dělat ještě i obchod, protože já jsem sice do toho už jako navrhovala, ale jako Před tím rokem 2009 jsem navrhovala spíš jako tak pro kamarády a tak ví to, že člověk se rozkoukává a dělá samozřejmě některé projekty, že jo, zadarmo, aby prostě získal zkušenosti.

Kromě toho jsem si postavila dva svoje byty, pak jsem postavila jako velký dům, kde jsme fakt dělali i vnitřní bazén a páru a takové věci, takže jsem zase jako by byla u taj... Ať je na té stavbě, zase jsem řešila ty kuchyně a všechno možné, samozřejmě v tom roce 2003, 2005 a 2006, jako to bylo takové úplně jiné, že jo, já jsem teda měla hodně inspiraci právě z té Anglie, takže já si myslím, mě ty anglické interiéry dost přitahovaly, takže já jsem všude měla prostě podlahové lišty, že jo, bílé prostě, měla jsem stropní lišty, jo, jako měla jsem tehdy, byla populární taková ta dožlutový malba, že jo, taková ta, jo, taková ta Ne samozřejmě nezářivá tlumená, taková ta žlutá a takhle, takže to bylo docela vtipné, ale jako jo, bylo to jako pěkné, ty interiéry, už tehdy vlastně, jo, mělo to jako nějakou hlavu a patu, i když vlastně tam nebyl ještě takový ten úplně profesní vlastně třeba nadhled, ale řekla bych, že už v té době vlastně to bylo fajn.

No, každopádně jsem vlastně ještě si s kamarádem otevřela obchod, A pak jsem otevřela teda ještě další tři, ale mezi tím vlastně, protože jsem tam měla prdavačky, tak už jsem vlastně jako si dělala svoje interiéry, ale do toho jsem ještě tedy dělala obchodní činnost. A vlastně se mi potvrdilo opět jako s každým tím otevřeným obchodem, že mě vlastně vždycky nejvíc bavilo dělat ty interiéry těch obchodů, realizovat je vlastně a ta samotná obchodní činnost vlastně už nebyla ta moje srdcovka.

A jediné, co mě na tom bavilo, je vlastně povídání si s lidma. Takže to mě třeba bavilo i na těch prodejnách, že když jsem třeba musela zaskočit za prodavačku, tak mě prostě ta komunikace hrozně baví. Takže jsem si myslela, že to je vlastně pro mě, ale nebylo to tak úplně. No někdy člověk prostě hledá delší dobu a trvá mu to, než mu vlastně dojde, aha, tak tohle ten vesmír celou dobu po mě chce.

Tak. Abych nadělala. A no, co zajímá hodně, spoustu lidí, co začínají, je, odkuď vlastně přišli tvoji první zákazníci pro ten interiérovej design. Ty jsi teda evidentně podle toho, co zpovídala, byla obchodník, takže tyhle zkušenosti ti asi nechyběly, ale jak jsi třeba začala poprvý mluvit o tom, že teda navrhuješ interiéry a začala nabízet tu službu?

No, tak vlastně úplně poprvé to bylo právě v té práci pro toho internátského developera, protože oni potřebovali zařídit vzorový byt. A já jsem věděla už v té době samozřejmě, že jako mě to hrozně baví, takže jsem požádala svého šéfa tehdejšího, jestli by mi to nechali zařídit. No a on se teda domluvil ještě s investory a souhlasili s tím, takže vlastně já jsem zařídila ten vzorový byt a všem se to strašně moc líbilo a vlastně na základě tady této první zkušenosti ještě můj kolega tehdy mě doporučil nějaké své sousedce, pro kterou jsem potom dělala obývací pokoj, no a tak už to vlastně šlo a vlastně už potom šlo v podstatě o doporučení, takže tam ten doporučil tohle a takhle vlastně to začalo.

Jo, takže z toho první. Nějakého projektu potom se to, a vlastně jsi byla pořád na dvou žídlích, ale se dá říct, pořád jsi vlastně měla nějaké... Byla jsem ještě pár let na dvou žídlích, přesně tak, no, no, no, ještě to jako trvalo, ještě nějaké čtyři roky jsem byla na dvou žídlích, než jsem teda pochopila, že už to nedám, protože jsem já, že jo, dceru malou, takže A ty si říkala, že vlastně ty svoje první návrhy si kreslila na papír a kreslila si v Corelu, ale to je krásně vidět, že prostě dneska třeba lidí říká, musí být nějaký ten super prostě počítačový program a tak dále, ale vlastně.

Navrhnout funkční interiér opravdu můžeš i na papíře, konec konců, jak to asi dělali lidi před, já nevím, 50, 60, 70 lety, když ještě žádný programy neměli. Nicméně mě zajímá, co používáš dneska, třeba za počítačový program na navrhování interiérů a proč? Hele, já jsem docela vědná sketchupu a vlastně jako nic jiného nepotřebuji.

Já jsem zastáncem toho, že nepotřebuješ mít fotografickou vizualizaci a moji klienti o to o mě vědí a když někdo chce, tak jim to nějakým způsobem zprostředkuji, ale za mě to prostě není potřeba. Přesně jak říkáš, jak to dělali před 60 lety, že jo. Jo, jako za mě SketchUp je skvělý v tom, že prostě tam vidíme, vidíme tam výšky, vidíme tam hmoty, jo, máme tam všechny rozměry, můžeme tam nakreslit, navrhnout si totálně, co úplně chceme a vlastně materiály stejně.

Člověk vždycky musí předložit klientovi v těch vzorkách, aby viděli všechno konkrétně, jo, takže jako, Za mě je SketchUp prostě jednička. S tím souhlasím, že ty fotorealistické vizualizace nejsou nutný. Já vždycky říkám, když to ten klient vyloženě požaduje, tak to třeba nemusíš umět právě ty, ale díky tomu, že to máš ve SketchUpu a máš třeba nějakýho grafika, s kterým spolupracuješ, tak i z toho SketchUpového modelu on dokáže prostě tu fotorealistickou vizualizaci udělat.

Takže i v tomhle... Mám já ráda ten sketchup, že je takovej jako flexibilní, že můžeš mít ten obrázek, můžeš ho mít černobílej, můžeš ho mít barevnej, ale můžeš z toho udělat i ten vyšší level. A víš, co ještě taky jako, mě totiž někdy na těch fotodélistických vizualizacích vadí to, že klient, který nepracuje, není vlastně z oboru interior design, tak on vlastně vidí hezký obrázek a neumí si analyzovat, jestli na tom obrázku náhodou není něco špatně.

Protože ta fotodélistická vizualizace vypadá většinou velmi hezky. Ale já už viděla tolik fotodélistických vizualizací, který nedávaly smysl. Jakoby po těch ostatních stránkách, jenže to vidím já jako profesionál, ale oni to nevidí a mně to je líto, že to nevidí, takže se říkáme, že někdy je lepší pracovat s nějakou verzií, která není tak dokonalá a radši jim pořádně vysvětlit, o co jde, udělat to správně, než vlastně mít fotohalistickou vizualitaci.

Jo, s tím naprosto souhlasím. A s tím vlastně možná pomáháš i lidem právě u tebe v akademii, což teda je vlastně online business, je to tak? Tam všechno jede? Jo, to je, no. Ale to taky nevím, jak jsem se tam ocitla, jo, protože já jsem se i docela styděla vždycky mluvit veřejně, respektive. Respektive já si velmi pamatuju dobře situace, kdy jsem právě byla v té Anglii na tom kurzu.

A strašně jsem se chtěla účastnit jako té diskuze, že jo, protože mě to úplně hrozně lákalo, chtěla jsem říct ty svoje názory, že jo. A jako anglicky jsem mluvila, to nebyl problém, jo. Ale já jsem se hrozně styděla, měla hroznou trému, takže si pamatuju, jak jsme tam nějak seděli v loučku. A teď jsme jako všichni diskutovali a jsem zrovna strašně chtěla něco říct, tak jsem se teda přihlásila.

Ale vlastně to skončilo tak, že jsem si stoupla. A strašně rychle jsem něco řekla, po prvním slovu už jsem vlastně ani moc nevěděla, co říkám, protože se mi zatmělo v hlavě celá, jsem se spotila a prostě po nějakých, že jo, nevím, po minutě jsem zase sedla úplně vyčerpadá, tak jsem si říkala, to asi nebude dobré jako pro mě nějaké veřejné přednášky nebo jako mluvit, jo.

No takže a vidíš, kde jsem. No právě. Takže přesně člověk jako nikdy neví. A je to prostě, na tom je krásně vidět, že prostě je to vývoj a když chceš a prostě trénuješ to, tak se zlepšuješ časem, je to jako se vším. Já když se podívám na tvoje sociální sítě dneska, tak si třeba říkám, wow, to je super, protože ty tam máš samý takový, Jednak videa, vtipný kolikrát i videa, ale samozřejmě i poučný, tak co ty dneska a sociální sítě, jak to cítíš?

A jsou třeba ty sociální sítě, možná máš je ráda, nemáš je ráda a je to pro tebe jako ten nástroj toho marketingu nebo ti to fakt baví? Hele, sociální sítě mě přijdou fajn, protože vlastně propojujou lidi a to se mi vlastně na tom líbí, protože mě se líbí, když se lidi vzájemně inspirují, když vlastně se vzájemně tím pádem snaží být lepší, dělat si lepší domovy, já nevím, víc třeba cvičit, být zdravější a tyhle věci mi hrozně na tom baví a myslím si, že ten online...

K tomuhle hodně přispěl a to se mi vážně na tom líbí. Samozřejmě musí to člověk využívat nějak s mírou, jako taky nemám čas na tom být pořád a někdy se stane, že tam měsíc jako nic nedám, že jo, ale to se prostě nedá nic dělat, no, někdy jako je předmější samozřejmě ta práce, která je potřeba, aby byla udělaná, což také souvisí s tím podnikáním a s odpovědností, možná se k tomu ještě dostaneme, Takže jo, já v sociální sítě v podstatě jako mám ráda, když vyloženě jako na nich nejsem závislá, tak to je fajn.

Jo, jasný. Já vždycky říkám, tyjo, když já tam budu tvořit ten obsah a oni ty lidi jsou vlastně na tom závislí, pro mě je to dobrý, ale jestli já nepodpovím, Podporuju nějakým způsobem prostě ty, ať už to má nějakou hodnotu prostě, když už na ty sociální sítě člověk něco dává, aby to nebylo teda opravdu jenom proto, aby tam byl nějakej ten příspěvek, ale aby to těm lidem nějakým způsobem právě pomohlo, no.

A tím... Možná otázka, jestli právě ty sociální sítě jsou pro tebe důležitý z hlediska toho marketingu, protože já bych třeba řekla takhle, možná protože máš ty dvě strany toho biznesu, máš ten online, máš tu akademi a máš klasické návrhy interiéru pro klienty, tak mě by zajímalo, jestli i ty sociální sítě jsou třeba zdrojem těch klientů pro klasické návrhy interiéru nebo spíš ne?

A myslím si, že určitě. Jako zaprvé teda neustále funguje ještě pořád to doporučení, protože prostě se mi ozývají klienti třeba, pro které jsem něco dělala před deseti lety, oni zase někomu o mě řekli, takže prostě se mi ozve někdo, doporučil mě tenhle, takže vlastně tohle to funguje podle mě nejlépe, takže vaše práce, vaše vizitka, ve chvíli, kdy uděláte hezký projekt, tak prostě se, O tom dozví jakoby více lidí a ve chvíli, kdy potřebují proměnu interiéru, tak si vzpomenou, no, když mi vlastně říkal tamhle ten, že vlastně tohle a tam se mi u nich líbilo, tak já zkusím tohle.

Jo, takže tohle to si myslím, že je asi to úplně nejdůležitější a vychází to z toho, že člověk musí dělat poctivě a zodpovědně tu svoji práci, opravdu to musí milovat a v téhle chvíli si myslím, že i kdyby někdo neměl totálně sociální sítě, tak si pořád dobře uživí. Jo, myslím si, že ty sociální sítě vlastně Samozřejmě tomu přispívají a je možné, že vlastně jsou dobré pro to online podnikání, jak jsi zmínila.

Já to teda tak cítím a právě, že často vidím, že začínající designéři, designérky si řeknou, tak já musím mít ten web. A musí mít ten Facebook a musí mít ten Instagram a vlastně začnou to plnit, ale nemají tam ten kontakt s tím reálnýma lidma, není tam to doporučování, není tam nějaký ten networking, prostě, aby byly vidět mezi lidma v místě, kde je prostě třeba bydlej nebo kde pracujou a vlastně se spolehnou jenom na ty sociální sítě a tam si myslím, že to jako fungovat nemůže, no.

Po jiné hned trvá to, trvá to, než se to vybuduje. No jo, ale na druhou stranu já si myslím, že kdo začíná tak stejně, jako jsem začínala já, tak je potřeba, aby hlavně byli v terénu a vlastně navrhovali a realizovali, aby opravdu nabrali ty zkušenosti a aby si vlastně na ty svoje webový stránky, který teda vážně musí mít, dali obrázky svých reálních projektů, těch nejlepších samozřejmě a nejenom vizualizace anebo obrázky z fotobank, což často vydávám bohužel.

Tak to určitě je určitě. No, super. No a já vím, že ty seš teda mě, nebo aspoň to tak připadá, strašně výkoná a strašně moc pracuješ. Vím, že vstáváš brzo ráno. Dokonce jsem četla, že když jsi psala svoji knížku, že jsi vstávala ve tři ráno. Ano, ano, ano, ano. A dneska jsem vstávala o půl pátý. No, máš prosím tě nějakej třeba tým, nebo někoho, kdo ti pomáhá, nebo seš na všechno sama?

Ne, mám asistentku, mám online asistentku, ano, a pak mám kolegyně, která se stará tak trošičku o marketing knížky a nějaké takové menší úkoly, tak s těmi mi také pomáhá. Takže jo, mám trošku takový menší tým. Ale jinak... A vlastně já vím, že my jsme se potkali v Brně, teď nevím, kterým to bylo roce, na konferenci a ty jsi měla něco s kolenem, šla si o Berlích, ale prostě odhodla ně, si přesto byla konference a tak si jela do toho Brna, nezůstala si doma.

Takže mi připadá, že seš vlastně hodně cílevě doma a že prostě. Prostě, když si něco usmyslíš, tak zatím jdeš a vlastně se nevzdáváš. To si myslím, že je jedna z vlastností, které jsou hodně důležité. Je možná něco dalšího, bez čeho by ses neobešla v podnikání, nebo co si myslíš, že je nějaká tvoje vlastnost nebo silná stránka a díky čemu jsi úspěšná?

A já si myslím, že to je možná proto, že jsem upřímná, říkám věci docela bez obalu a když prostě někdo chce jako udělat v interiéru něco, co si myslím, že opravdu jako je nevhodné úplně totálně a že by vlastně ty peníze zbytečně vyhodili, tak si myslím, že to říkám na rovinu a... Na nic si nehraju, strašně ráda pomáhám s běžnýma interiérema, nejsem jako takhle.

Já jsem samozřejmě ještě někdy třeba v roce 2018 nebo takhle, tak jsem jako přemýšlela, říkám si, musím se někam jako, musím dělat to, co mě jako baví srdcem, že jo, a pořád mě to táhlo právě spíš k těm sociálnějším projektům, nebo spíš k těm, jakoby pomáhat lidem, kteří nemají těch spoustu peněz, aby si najmuli celý tým prostě a ty nejdražší materiály a všechno.

Takže jsem jako pořád prostě to měla v sobě, na druhou stranu jsem si říkala, tak jako nemám radši dělat drahý projekty, protože to je jako jednodušší, že jo, tam jako většinou máme téměřné omezení rozpočet, že jo, mám, můžeme si dovolit použít krásné materiály, prostě bude to pro mě lepší vizitka, že jo, jo, samozřejmě i pro toho designera je to lepší vizitka.

Jenže pořád jsem byla taková napomezí, že jsem prostě pořád cítila, že chci s Spíš jako pracovat právě s běžným člověkem, který nemá tyhle vymoženosti, ale taky právě, který vlastně ještě víc potřebuje to mít doma krásný, aby prostě byl zdravý, aby mohl chodit do práce, aby neměl, nebyl právě ve finančních problémech, takže mě to prostě pořád strašně lákalo vlastně.

Tady v této oblasti, jo. No, takže nakonec jsem vlastně, asi možná to je spojené i s tím online, protože pak, jak přišel covid, a takhle tak najednou, protože jsem měla přeci pořád pocit a asi to byl vývoj, že vlastně teďka vlastně dělám to, co jsem cítila, že jsem chtěla dělat, no. Zase nějaká situace, která ti přinesla příležitost se tomu věnovat.

Mně se líbí, že to je právě, že je potřeba mít nějaký to velký proč, nějaký to poslání, něco vlastně, co stojí zatím, protože to ti dává ten motor, to tě žene vlastně jako dál, ale na druhou stranu zase musí ti to biznisově vycházet. Určitě. I když to jsou prostě třeba klienti, který nemají tolik peněz, tak samozřejmě finančně to pořád nějakým způsobem musí vycházet, nemůže to být úplně sociální služba.

To jo, ale to je právě to, že vlastně ty, kdo nemají víc peněz, tak oni musí ty peníze nahradit svojí vlastní pílí a prací, proto vlastně oni třeba jdou do akademie a tam vlastně jakoby já jim dám dostatek vlastně know-how a podpory na to, aby si to mohli udělat sami správně. A výjde je to vlastně za pakatel.

Ale to je tak s každým projektem. Ve chvíli, kdy nemám dostatek peněz, tak mě to bude stát mnohem víc mého času a musím s tím počítat. Nedá se říct, že prostě nemám peníze, proměním si interié a nebude mi to stát žádný čas. To prostě nejde, to samozřejmě se nic nestane. Takže jasně, když prostě mám hodně peněz, tak si najmu toho profesionála a ušetřím zase ten svůj čas, který třeba pro mě je cennější, protože moje hodinovka, když budu podnikat, bude prostě hodně peněz a nevyplatí se mi tomu věnovat úplně čas, pokud to není můj koncept.

Takže zase prostě oni pak mohou... Je to fakt, že i hodně lidí, hodně žen to baví vlastně, ale nemají ty informace k tomu a pak často něco pokazí, takže to je vlastně hezký takhle Že můžeš pomáhat i lidem, který nemají třeba na tu službu jako takovou, ale tu pomoc vlastně potřebují, tak dostávají tohle s tou formou.

No a prosím tě, co děláš, když nepracuješ, co děláš ve volném čase? Já jsem četla, že ty si dáváš ty výzvy vždycky k narozeninám, úplně neuvěřitelnou výzvu, jako naučit se pro vás a podobně. A sportuješ? Sportuješ hodně. Hele, jako nesportuji nijak hodně, jsem takový trošku lenivý sportovec, takže já mám radši takové to, já nevím, pilates nebo plavání a takové ty, že nejsem moc běhací typ, jako na maratony, že uběhnu třeba kilometre a to tak jako asi...

Jako stačí, ale jako sport mám ráda, mám ráda právě, když člověk je spevněnej, kdy prostě se cítím dobře ve svém těle, protože vím, že jsem mnohem zdravější, úplně stejně, jako když dělám interié, tak když ten interié je hezký, tak se taky budu cítit mnohem lépe, jo, a to tělo a interié, to je vlastně pořád ta stejná slupka, že jo, prostě akorát, že to naše tělo vlastně mi...

Vlastně rozprostřeme do toho našeho interiéru, takže to je vlastně taková prodloužená ruka našeho těla, takže ve chvíli, kdy prostě budu do sebe dávat nějaký fast food do svého těla a doma to prostě budu mít všechno, spoustu věcí, jedna pes, druhá ves, že jo, úplně jako neto, tak je úplně na snadě, že dříve nebo později, ono to nemusí být hned, dokud jsme mladí.

Ale dříve nebo později prostě se to objeví na tom našem zdraví a pak si řekneme, no, proč jsme onemocněli touhle nemocí, no, teda to přišlo jako z ničeho nic, že jo, ale ono nic není z ničeho nic. Stejně jako ta moje cesta, která byla prostě dlouhatánská, skoro v podstatě od roku 1993, když jsem udělala první interiéry obchodu, tak vlastně ta cesta byla...

Pozvolná a dlouhá, tak i to zdraví naše se pozvolně, ale bohužel směrem dolů, pokud opravdu o něj nepečujeme, to zhoršuje. Takže vlastně já to úplně miluji, že vlastně ta synchronicita všeho toho těla i toho našeho okolního prostoru musí být v rovnováze. Takže prostě i se snažím samozřejmě jíst zdravě, čerstvé potravy, neje hodně pít vodu, to je docela zajímavé, protože třeba v mých programech, V kurzech ženy hodně, kromě toho, že si tam navrhnou ten svůj interiér, tak si třeba ode mě tady tyhle návyky přebírají a docela často slyším třeba, že tak já jsem začala teď hodně pít, já vždycky, když tě vidím, jak vysíláš a pořád piješ tu vodu, tak já teďka taky hodně piju a je to takové hrozně příjemné, že vlastně je tam ještě nějaký další benefit, protože opravdu všechno souvisí s tím, že piju.

Jo, to je krásná myšlenka a opravdu prostě všechno, všechno je to propojený. No máš nějaké ještě sny a cíle do budoucna? Něco, co bys ještě chtěla splnit třeba v tom podnikání nebo v životě? Jo, já mám pořád nějaké sny a cíle, až mě to děsí, ale zase na druhou stranu se říká, že když nás ty naše sny a cíle neděsí, tak nejsou vlastně dost velké, to znamená, je úplně v pořádku, jak když nás ty naše sny děsí a já bych samozřejmě chtěla, aby všechny domácnosti v Česku prostě měly krásný interiér, nehledě na výše rozpočtu.

A vím, že je to takové trošku utopické, takováhle myšlenka, ale já prostě to strašně moc cítím v sobě, že si myslím, že ta společnost by se celá ozdravila a třeba bychom potom neměli takové veliké rozpory názorové a všechno možné, prostě mi to tak jakoby vadí a nechci, aby se to prohlubovalo. Takže to, co nějakým způsobem začalo v minulých letech, tak myslím si osobně, že to, jak budeme...

To mít kolem sebe a bude to na nás mít pozitivní vliv, takže se tím pádem musíme všichni ve společnosti mít dobře. Takže takové trošku naivní, jako utopistické sny, utopické, ale to prostě se nedá nic dělat, to už jsem já. Ale sen je to krásný a já myslím, že právě jednak je důležitý mít vlastně ty sny a vlastně potom Vším, co děláš k tomu, k tomu budeš přispívat, budeš možná inspirovat další, motivovat další a ono se to bude takovým tím efektem kaskádovitým o tom nabalovat.

Takže já vás držím palce, ať se ti dál daří. A jak online, tak offline, ať se ti daří šířit myšlenku toho, jak moc je důležitý mít krásný bydlení, který nás podporuje a budu se těšit na tebe třeba zase někdy příště. Měj se moc hezky. Já na moc děkuju za pozvání a taky ti držím palce. Ahoj. Tak já myslím, že už je vám jasné, proč jsem na začátku říkala tu myšlenku, kterou už jsme nezaznamenali a kterou Iva řekla, že potřebujeme víc interiérových designérů, protože to povolání není jenom o tom navrhovat ty krásné interiéry, ale má to opravdu ten přesah, má to nějaký vyšší smysl a velkou důležitost v životě lidí a může to přispět I celkově ke zlepšení naší společnosti, takže je to krásný poslání a určitě stojí za to se interiérům věnovat.

No a já doufám, že vás stejně budou inspirovat i další epizody podcastu, takže nezapomeňte odebírat, ať už na Spotify nebo na Apple podcastech, nebo odebírejte můj newsletter a já vám pošlu vždycky zprávu o nové epizodě do e-mailu. Mějte se krásně.