Ve světě interiérového designu hrají barvy nezastupitelnou roli. Pomocí barev můžeme měnit náladu a atmosféru místností a ovlivňovat pocity a pohodu jejich obyvatel. Můžeme vyjádřit individualitu klienta. Nebo podtrhnout komunikaci značky v komerčním prostoru. Vybrat ten pravý odstín ale není často vůbec jednoduché. Lidské oko dokáže rozlišit 10 milionů barev. I kdybychom to zjednodušili na 100 tisíc, je to pořád obrovské množství. Je jasné, že abychom mohli barvy vybírat, potřebujeme je nějak jasně a jednoznačně popsat. A k tomu slouží různé barevné systémy.
Tento článek vás provede světem barevných systémů a jejich aplikací v interiérovém designu.
Obsah článku:
- Malá exkurze do historie aneb odkud se barevné systémy vzaly
- Nejčastěji používané barevné systémy
- CMYK
- RGB
- PANTONE
- RAL
- NCS
- Barevné vzorníky výrobců nátěrových hmot
- Který systém je nejlepší pro používání v interiérovém designu
Barva má samozřejmě své symbolické a estetické hodnoty. Ovlivňuje jak se cítíme. Ale napadlo vás třeba, že barvy jsou pro lidi naprosto nezbytné? Jsou totiž předpokladem pro orientaci a fungování člověka obecně. Díky barevnosti dokáže člověk rozlišovat předměty a hodnotit jejich kvalitu (třeba zda je ovoce zralé nebo ne, zda je něco bezpečné nebo ne apod.), řídí se pomocí nich v prostoru (kam jít a kam ne) a podobně.
Barvy můžeme používat buď intuitivně a nebo vědomě.
A protože je dnes možné vytvářet nepřeberné množství barevných odstínů (například pro nátěry stěn), bylo nutné vytvořit nějaké systémy, které by umožnily jasně a přesně komunikovat, jaký odstín má být použitý nebo vyrobený. Samozřejmě se to netýká jen interiérového designu, ale i exteriérů, dekorací, módy, průmyslu nebo umění.
Malá exkurze do historie
Snaha o pochopení teorie barev sahá až do starověku. Už například Aristotelés nebo Claudius Ptolemaios diskutovali o tom, jaké barvy se dají vyrobit mícháním jiných barev.
Klíčovou postavou v historii studia světla a barvy je Isaac Newton. Jeho první barevný kruh vznikl jako součást jeho experimentů s rozkladem světla, které popsal ve svém díle „Opticks“ z roku 1704. Newton použil hranol k rozdělení bílého světla na spektrum barev a ukázal, že světlo je složeno z různých barev, které lze znovu spojit zpět do bílého světla.
Na základě svých pozorování Newton uspořádal barvy ve formě kruhu. Rozdělil spektrum na sedm hlavních barev: červenou, oranžovou, žlutou, zelenou, modrou, indigo a fialovou. Tyto barvy byly uspořádány do kruhu tak, aby barevné přechody plynule navazovaly jedna na druhou, což umožnilo vizualizaci vztahů mezi jednotlivými barvami. Newton také vypozoroval, že některé barvy, jako jsou červená a zelená, nebo modrá a žlutá, když se zkombinují, vytvářejí bílé světlo, což vedlo k prvním základům teorie komplementárních barev
Isaac Newton, Public domain, via Wikimedia Commons.
Newtonův barevný kruh byl revoluční v tom, že poskytl vědecký základ pro studium barev a jejich vztahů. Jeho práce položila základy pro moderní barevnou teorii a ovlivnila mnoho dalších vědců, umělců a designérů ve snaze lépe porozumět a využívat barvy.
Prvním známým pokusem o systematické uspořádání barev bylo dílo Francouze Clauda Bouteta, který v roce 1708 publikoval „Traité de la peinture en mignature“. Boutet, inspirován Newtonovými teoriemi o světle a barvě, vytvořil kruhový barevný diagram založený na třech primárních barvách (červená, žlutá, modrá) a kombinacích těchto barev. Tento přístup umožnil umělcům lépe chápat a aplikovat principy míchání barev.
probably Claude Boutet, Public domain, via Wikimedia Commons
Další významnou postavou v historii systematice barev byl Moses Harris, který v roce 1766 publikoval „The Natural System of Colours“. Harris rozšířil Boutetův model a představil barevný kruh s primárními, sekundárními a terciárními barvami. Jeho práce byla klíčová pro další vývoj barevné teorie a poskytla vědecký základ pro moderní systémy třídění barev.
Moses Harris, The Natural System of Colours and Ignaz Schiffermüller, Versuch eines Farbensystems (Vienna, 1772), plate I, Public domain, via Wikimedia Commons
Další postavou ve světě barev je, možná překvapivě, Johann Wolfgang Goethe. I když je známý hlavně jako spisovatel, na svou teorii barev byl velmi pyšný. Dokonce s Newtonem do značné míry polemizoval a kritizoval ho. Jeho „Teorie barev“ poskytla světu první systematickou studii psychologie barev. Je jasné, že ostatní vědci jeho práci nepovažovali za důvěryhodnou, protože se soustředil na emoce.
Svůj barevný kruh rozděloval na barvy teplé a chladné. Teplé vnímal jako aktivní, veselé, které nás „ladí do čilosti, živosti, snaživosti“. Na levé straně se nacházejí barvy spíše studené, pasivní, smutné; „ladí nás do neklidného, měkkého a toužebného pocitu“. Goethe byl přesvědčen, že stejně jako mezi tóny v hudbě i mezi barvami existují harmonie a stanovil její pravidla, takže některé barvy se k sobě „hodí“, jiné ne.
The original uploader was Luestling at German Wikipedia., Public domain, via Wikimedia Commons
První vědecky založený systém třídění barev přišel na svět s Albertem Munsellem v roce 1905. Tzv. Munsellův barevný systém popisoval barvy pomocí tří dimenzí: odstínu (hue), sytosti (chroma) a jasu (value). Munsellův systém byl revoluční v tom, že poskytl standardizovaný způsob, jak popsat a porovnávat barvy, a jeho principy jsou dodnes používány v různých oblastech, včetně umění, designu a výroby.
Původní Munsellova barevná koule z roku 1900. Albert Henry Munsell, Public domain, via Wikimedia Commons
Interpretace Munsellovy koule z roku 1943 s odříznutou částí. Munsell nakonec zjistil, že při zachování jednotného odstínu, jasu a sytosti nelze docílit tvar pravidelné koule.
Tato raná snaha o klasifikaci a systémové pochopení barev položila základy pro současné barevné systémy, jako jsou Pantone, RAL, a NCS, které umožňují precizní komunikaci o barvách napříč různými průmyslovými odvětvími.
Nejpoužívanější barevné systémy
Aby to nebylo tak jednoduché, systémů dnes existuje celá řada. Podívejme se na ty nejznámější z nich.
CMYK
je systém, který se používá pro míchání barev pro tisk. Je to barevný model založený na tzv. subtraktivním míchání barev. V tiskárnách se barvy tvoří mícháním pigmentů. Odstíny se vytváří ze čtyř základních barev: azurové (C), purpurové (M), žluté (Y) a černé (K)
RGB
popisuje barvy, které vidíme například na monitoru počítače nebo televizoru (které samy jakoby „září“ nepotřebují dopadající světlo, abychom je viděli). Systém RGB je tzv. aditivní způsob míchání barev a tvoří ho tři základní barvy – červená (R), zelená (G) a modrá (B). Kód barvy obsahuje písmena a čísla. Např. #CC3399 je kód mé „firemní“ růžové barvy, kterou používám na svém webu.
RAL
je německý barevný systém ze 30. let 20. století. Vzorník barev RAL je celosvětově uznávaný standard pro stupnici barevných odstínů, který se používá především v průmyslové výrobě interiérových či exteriérových nátěrových hmot a stavebnictví obecně. Vzorník RAL Classic obsahuje 213 odstínů, kompletní vzorník Design System má pak 1625 odstínů. Každý odstín má své číslo – tedy např. RAL 7036 – Platinově šedá.
Colourfeeling, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons
PANTONE
je další známý systém. Jistě nelze přehlédnout každoroční „barvu roku“, kterou vyhlašují už od roku 2000. Pantone je americká společnost a její vzorník je nejčastěji používaný v grafickém a produktovém designu, módním odvětví a tisku. Díky standardizovaným barvám mohou různí výrobci snadno dosáhnout stejného požadovaného odstínu. Příkladem kódu barvy dle Pantone může být třeba odstín Peach Fuzz, barva roku 2024, která má označení 13-1023,
NCS – Natural Color System
popisuje barvy ve vztahu k šesti elementárním barvám – žluté, červené, modré, zelené, bílé a černé. Tento systém je založený na tom, jak naše oko barvy vidí nikoli na míchání barev. Vznikl v roce 1964 ve Švédsku.
Každý odstín je popsán jedinečným kódem, který určuje kde se odstín nachází na barevném kruhu a jaký je jeho jas a jaká sytost. Na následujícím obrázku vidíte několik béžových odstínů s odpovídajícími kódy dle NCS.
Barevné vzorníky konkrétních výrobců nátěrových hmot
V praxi se setkáte s mnoha vzorníky různých firem – výrobců nátěrových hmot. Mezi designéry je například oblíbená značka DULUX. Setkat se můžete ale s dalšími vzorníky firem jako je HET, Sherwin Williams, anglický Little Greene a mnoho dalších.
Tyto vzorníky jsou určitě užitečné. Ovšem pouze v případě, že budete pracovat konkrétně s výrobky těchto značek. Podle kódu ze vzorníku DULUX si můžete nechat namíchat jen a pouze barvu značky DULUX v jejich míchacím centru. V některých případech ale platí, že si můžete nechat namíchat barvu třeba podle NCS (například barvy Little Greene mají vlastní vzorník a systém číslování, ale lze tónovat jejich barvy také podle NCS).
Zajímavost
Mimochodem, barvy řešil a systemizoval také slavný architekt Le Corbusier… Nebylo mu jedno, jaké barvy budou doma mít majitelé jeho staveb. Barvy a vzorníky podle jeho Architektonické Polychromie prodává dnes společnost Les Couleurs Le Corbusier.
Jaký systém tedy použít při navrhování interiérů?
CMYK a RGB nám nepomůže. Jak už teď víte, jsou to systémy určené pro tisk a nebo pro obrazovky a monitory. Nicméně i s nimi můžete pracovat například ve vašich tištěných materiálech nebo na vašem webu, abyste dosáhli konsistentní vizuální podoby vaší značky.
Systém PANTONE se také v interiérovém designu nevyužívá. Respektive ano – ale například při výrobě tapet nebo textilu, kdy výrobce pomocí PANTONE určí přesný odstíny do výroby v továrně. Pro namíchání barvy na nátěr stěn ale praktický není.
Běžnější je využití systému RAL. Ve větší míře se ale používá spíše pokud potřebujete vybrat odstín na nátěr nábytku, kovů, různých konstrukci apod. Pokud potřebujete vybrat odstín na nátěr stěn, je to ale také možné.
Nevýhodou RAL je ale to, že každý kód je jedinečný a neříká nám přímo žádnou jinou informaci. Je to unikátní číslo a musíte mít vzorník v ruce, abyste si vyhledali, co znamená např. RAL 1012. Ze samotného kódu si představu neuděláte.
V interiérovém designu je nejužitečnější barevný systém NCS.
První výhodou je, že podle kódu NCS vám namíchají jakoukoli barvu v jakémkoli míchacím centru. Náš český Primalex dokonce přímo využívá číslování tímto systémem ve svých vzornících. Ale podle stejného kódu vám namíchají i jakoukoli jinou barvu jiného výrobce, třeba v Hornbachu…
Druhou velkou výhodou – a tu považuji za zásadní – je, že díky unikátnímu systému číslování a označování odstínů vždy víte, o jaký odstín se jedná. Podle kódu – například S 3020 Y80R víte, o jaký odstín se jedná, a jak asi je sytý a jasný aniž byste museli mít v ruce konkrétní vzorek. Víte, že půjde o odstín žlutočervené, s převahou červené.
A pokud budete mít odstín – řekněme „béžové“, dokážete vždycky poznat, jaký je původní podtón dané barvy (jestli žlutý, červený apod.). Díky tomu dokážete perfektně doladit další přírodní a neutrální odstíny v interiéru. Nebudete tápat, s čím sladit dřevěný nábytek nebo jaký odstín se bude hodit ke stávající kamenné dlažbě.
Barevný systém a vzorník NCS by měl být základem vybavení každého interiérového designéra a každý by s ním měl umět řádně pracovat. Nejen podle něj vybírat barvy pro nátěry stěn, ale také ladit celkově barvy v interiéru a naučit se pomocí vzorníku NCS hledat podtóny v odstínech dřeva a dalších materiálů.
Neumíte ještě pracovat se vzorníkem NCS? Nevíte, co jsou podtóny? Chcete získat větší jistotu při výběru a kombinování barev? Přijďte na workshop 25. dubna v Praze! Klikněte sem pro víc informací:Závěrem
Barevné systémy jsou tu od toho, aby nám pomáhaly jasně a srozumitelně komunikovat daný vybraný odstín a také k tomu, aby nám s výběrem barev pomohly. Je ale důležité zvolit ten pravý pro dané použití – v našem případě pro interiérový design. A umět využít daný systém a všechny teoretické znalosti o kombinování barev stejně jako vlastní cit a praktické zkušenosti, aby výsledek – tedy hotový interiér – působil tak, jak bylo designérem zamýšleno a barvy vynikly v celé své kráse.
Použité zdroje a tipy na čtení k vašemu dalšímu studiu:
Duhová anabáze: Cesta barev do fyziky a psychiky/Vesmír.cz,
Munsell Color system/ Wikipedia
Vzorník barev RAL / Wikipedia
