021: Podnikání podle vlastních pravidel – jako máma i tvůrce obsahu na sítích s Ivanou Volkovou

Přepis je tvořen automaticky, omluvte případné chyby.

Ivano, já tě moc vítám v podcastu o designu a podnikání.

Ahoj a zdravím všechny posluchače.
A my si teda dneska budeme povídat hlavně o podnikání, ale jak už to na začátek bývá a jak se ptám každého, tak určitě bych ráda věděla, jak jsi se dostala ke studiu architektury, jestli to třeba u toho bylo už od dětství, že sis to užila, nebo jestli to bylo u někoho, že na to přišla až někdy na střední škole, tak jak jsi se dostala ke studiu architektury?

Vlastně, když v televizi běžel pořád, jak se staví sen a bydlení hra, tak zhruba jsem byla ve šesté třídě a to si přesně pamatuju, že jsem to úplně milovala.
Mně se tam strašně líbilo to, jak hlavně v tom, jak v bydlení hra se mi líbilo to, že do toho návrhu vlastně zasáhne ta samotná architektka nebo designérka a udělá těm lidem třeba trošku něco jako náladu, aby jim už třeba rozpočet, nebo aby to mělo prostě nějaký osobitý kousek a v tom, jak se staví sen, se mi líbilo vlastně to překvapení, co se prostě těm lidem jako udělalo, kdy se vzaly ty jejich požadavky a potom se vrátili do toho krásného.
Teď už na to všechno nahlížím i trošku samozřejmě jinak, ale to bylo to, že se úplně říká tak přesně tohle jako je vlastně to, co bych chtěla dělat a vím, že jsme právě v té šesté třídě měli psát, čím chceme být a já jsem v té době ani neuměla psát slovo design, takže mě se potom jako celá třída vysmála a já jsem nám vlastně prohodila ty poslední dvě písmenka, že chci jako dělat něco, co ani nevím, jak se píše, ale to mě jako neodradilo a přemýšlela jsem nad tím, ale tak, jako já jsem vždycky pocházela, nebo pocházím z rodiny, kde jako nebyly peníze a nic takového se neřešilo, nikdo jako v okolí, tak jsem si říkala, tak kolik asi tak lidí si jako nechá navrhnout interiér, že bude možná lepší jít jako na tu architekturu, protože to jako bude potřebovat být jako lidi víc, že jo, nebo minimálně jako na ten stavební úřad a si to tam nemůžou načmárat sami, ale potom už doma si to jako jak štěž vybaví, takže tak nějak to začalo a vlastně mě to nepustilo.

Já jsem na střední si dávala přihlášky sice i jinam, ale to jenom jako na nějaký nátlak jako rodičů, protože jsem si dávala vlastně na stavební a říkali, tak jako na stavební holka, nechceš radši třeba na obchodní, no tak to bylo až v třetím pořadí, ve druhém bylo kadeřnice, takže kdybych se nedostala na stavební, tak půjdu radši na kadeřnici, než na obchodní.
Ale ta cesta byla úplně jasná, na vysokou jsem si nedávala už vůbec jako jenom přihlášky a vlastně tím, jakoby žiju, nemám teda v okolí nikoho takhle z oboru, ale úplně mě to pohotilo a prostě to miluji, takže ta cesta byla taková poměrně příjemná.

Takže asi to bylo poslání, mě teda zaujalo, že už ve šesté třídě, to jsem se ani neuvědomila, že tyhle pořady už u nás běží takhle dlouho.
A že jsi vlastně říkala, že sis už tedy uvažovala nad tím, kolik lidí si asi nechá navrhnout interiér, tak to vlastně napovídá to, co si myslím o tobě, že máš nějakého podnikatelského ducha už v sobě.
Možná tak nějak přirozeně, ale k tomu podnikání se ještě dostaneme a nebo vlastně už můžeme rovnou, protože po té škole, a jako mi připadá, že spousta lidí má ten pocit, že hnedka vznikne nějaké to studio nebo si ho založí a hnedka začne být úspěšný.
Ale vím, že ta cesta je složitější a delší, že to prostě nebylo hnedka po škole a že musíš sbírat nějaké zkušenosti, než si třeba otevřeš tu vlastní praxi.

Já jsem v tom asi měla určitě vzor od rodičů, protože vlastně otec s mamkou podnikali dohromady a já jsem nic jiného neznala.
A mně to přišlo i strašně super.
Jako samozřejmě zase jsem tam viděla, jak jsem rostla, tak spousta problémů a věcí, ale naopak musím říct, že to mě vlastně inspirovalo v tom, že to mi ukázalo, že aby člověk mohl takhle mít něco svobodného a udělat si, co chce, tak musí přemýšlet i nad tím, že musí mít z čeho žít.
A nemá to být jenom ten koníček.
Takže jsem se snažila vzít, jak to dobrý, tak to velmi špatný, co tam bylo, a z toho se snažím poučovat a nějak takhle vlastně ty zkušenosti sbírat postupně a přemýšlet nad tím fakt hodně z toho hlediska i podnikatelského, protože je to krásný, ale člověk musí z něčeho žít a nechce se dostat, nebo já se osobně nechci dostat do takových situací, jak se dostávala mi jako rodina, když jsem byla s rodičem.

Jo, tak asi určitě to byla dobrá škola a zkušenost z toho dětství.
Každý to má a pak právě se třeba stává, že má ty romantický představy.
Minule jsem vlastně mluvila v podcastu o těch mýtech, tak tam je to často to, že to je ta kreativní vlastně až umělecká práce, ale na to podnikání vlastně se zapomíná, že by to mělo fungovat i ekonomicky.
No a jaké byly teda ty začátky?
Vím, že sis určitě prošla nějakou praxí, možná nějakými klienty vlastně, nechci říct cvičnými, ale určitě tam něco takového muselo být.

Jo, já jsem už vlastně od konce druháku, nebo od konce druhého ročníku na vysoké už vlastně měla brigádu v oboru v developerské firmě, kde jsem hodně projektovala.
A byla jsem tam zhruba dva roky a byla jsem tam nejenom spíš brigádně, ale fakt to bylo takové něco, v létě vždycky full time, nebo když to jako by šlo, tak jsem tam byla fakt pět dní v týdnu a přes školu třeba dva až tři dny, pokud to šlo, protože jsem si musela vydělat na to, abych mohla bydlet v Praze a chtěla jsem si i něco ušetřit.

Takže to bylo hodně takové, nejenom z toho, že mě to nutilo z toho finančního hlediska, ale i z toho, že jsem chtěla právě sbírat co nejdřív tu praxi.
A potom jsem byla v nějakých menších studiích už přímo na interiér, že jsem věděla, že mě to tam prostě pořád táhne a že bych chtěla dělat víc, víc prostě ten interiér.

Tam jsem tolik interiér nedělala, tam to bylo spíš hodně o stavebních povoleních a tak.
Ale bylo to super, že jsem se dostala i někam na stavbu třeba a měla jsem možnost víc nějakých vlastních projektů a tak.
No a už nějaký konec Vysoké jsem část svých vlastních projektů měla, ale bylo toho hodně takové nejako až do realizace, spíš jenom fakt ten návrh, ale tím, že jsem tam měla ten základ z té Vysoké, z té architektury, tak tam samozřejmě spoustu těch technických věcí jsem dokázala taky poradit a pomoci.

A pak jsem nějakou dobu dělala i vizualizace.
Ale to vlastně jsem věděla, že to je spíš jenom nějaký meziprostor, když jsem zase to měla jako z finančního hlediska a z toho, že jsem mohla mít flexibilnější práci, že jsem mohla pracovat z domu a nechodit třeba nikam, takže jsem tak zašetřila část.
Ale vždycky to bylo, že jsem jako pracovala takhle u někoho a po škole jsem taky ještě asi rok a půl pracovala u jedné architektky, ale do toho už jsem částečně měla svoje věci, protože jsem vlastně od konce vysoké spolupracovala s jednou stavební firmou.

A tam byla možnost si přezkoušet toho klienta, pobavit se s ním o tom, jak vlastně chce ten objekt zrekonstruovat.
Byly to vlastně jenom rekonstrukce, nebyly to žádné ekonomické věci.
Udělali jsme tam nějaký základní moodboard a navrhla se mi kuchyň, koupelna.
A potom jsem vlastně celou tu technickou dokumentaci musela zpracovat a chodit potom na ty stavby.
To bylo super určitě ze začátku, že jsem se dostala na tu stavbu, že jsem to fakt mohla vidět, co se řeší, protože na architektuře toho interiéru máme velmi málo a jenom hodně koncepčně.
Takže najednou jsem viděla, co to je dlažba na rektifikačních nožkách a tak.
To jsem do té doby vůbec neslyšela.

Nebo jsem najednou řešila, jestli ta dlažba má být s lištami nebo na kamenický ruk a takové věci.
Bylo super, že jsem to rovnou mohla vidět.
A v poměrně krátkém horizontu jsem mohla projít spoustu věcí pod takovým lehkým vedením někoho dalšího.
Nebo spíš vedením, že jsem nemusela úplně řešit, jak získávání těch zakázek, nějaké nadhodnocování nebo nějaké ty problémy na stavbě, a takže tam potom byl projektový manažér a tak.
Ale zase, jak jsem rostla a furt se v tom vzdělávala, tak jsem začala vidět, kolik věcí tam nefunguje.
Nebo, že to dělám extrémně podrobně a ten plat za to byl velmi podhodnocený.
Takže jsem to potom vlastně ukončila.

A to, proč jsem začala úplně čistě na vlastní nohu, tak přišlo v tom, kdy jsem čekala syna, tak jsem se musela rozhodnout, bude se vidět, až se budeme stěhovat do Olomouce.
A musela jsem se rozhodnout, jestli potom budu někdy zaměstnaná, s tím, že asi budu muset mít tu normální pauzu, protože bude náročné asi od začátku, když člověk třeba nikdy nepracoval a pak by žádal o nějaký částečný úvazek nebo něco, tak se něco takového tady v Olomouci domlouvat.
A půjdu prostě už do toho, co mám rozjeté a do čeho celou dobu investuji ten svůj čas a energii.
To je dobře, že jsi nakousla vlastně to téma mateřství a skloubení práce s dětmi.
Já jsem teď viděla na Facebooku ve skupině Architektky docela diskuzi právě architektek o tom, že to není vůbec jednoduché právě třeba, když mají nějakou tu pauzu, se pak vrátit do toho oboru. Že to prostě pak není jako ti

lehké vlastně v té kariéře pokračovat.
A tam bylo docela jako nějakých lidí, že právě úplně chtějí odejít z toho oboru kvůli tomu, že to nemá vlastně cenu.
Ale určitě je cesta založit si teda vlastní studio.
Ale i tak si myslím, že teda s dítětem a teďka máš druhé na cestě, je to tak.

Za chvilku bude už na světě.

Tak o tom mi něco řekni, jak jsi to zvládala s Miminkem vlastně na začátku.
Vlastně úplně od začátku, ještě před tím, než jsem byla těhotná a takhle, tak jsem to komunikovala s manželem.
A vlastně tady tohle téma jsme hodně řešili.
Hlavně samozřejmě v mojí pozici jsem to hodně řešila, protože absolutně nejsem zvědavá na ten klasický model, kdy holka zůstane s dítětem doma zavřená, manžel si jako vydělává, přijde v 6 večer, sedne si na gauč a čeká jako na večeři teplou.

Takže tam bylo spousta věcí, které jsme takhle komunikovali a musela jsem na tom upřímně pracovat, protože manžel z takového prostředí jako docela pochází.
A já vlastně jako by taky, dá se říct, ale věděla jsem, že to tak nechci a hlavně jsem chtěla využít to, že v dnešní době máme prostě ty možnosti jako ve všem úplně.
A že manžel byl normálně zaměstnaný a já teda osvědčila a věděla jsem, že bych chtěla, aby se jako podílel na té péči a abychom s tím dítětem byli prostě oba.
S tím, že samozřejmě jsme jako šetřili, snažili jsme se na to připravovat a jako jsem počítala s tím, že i kdybych náhodou prostě nemohla pořádně pracovat, takže jako nějakou tu rezervu máme, což byl jakoby aspekt, který třeba potom taky spousta lidí řeší a třeba si to jako nemůže dovolit, tak tam prostě říkáme, že je potřeba na to trošku myslet dopředu a ne prostě až má tady pozitivní těhotenský test člověk v ruce.
Takže to bylo určitě jedna věc, ale manžel teda šel na rodičovskou dovolenou, šel vlastně už i na mateřskou, protože to finančně vycházelo no nakonec líp upřímně a díky tomu jsem vlastně v té práci mohla pokračovat a on jako částečně taky, že on částečně jako pracoval, někdy to bylo trošku víc, někdy míň, pracoval spíš z domu nebo hlavně z domu, ale díky tomu vlastně jsme si to mohli tak nějak jako dělit tu péči a strašně pomáhalo třeba jenom to, že když byl syn vlastně maličký, tak byl hlavně na mě odkázaný, ale jak usnul večer, tak já jsem třeba pracovala do jedné, do dvou, do rána a pak už jsem jako nezvládala to jeho noční vstávání třeba ve čtyři, v pět.

Jsem byla úplně k.o.

Takže bylo super, že manžel si ho potom ráno vzal, třeba nevím jo, v sedm a prostě měl ho on, vždycky mi ho dostal jenom na kojení a já jsem spala třeba do desíti, do jedenácti a takhle, protože mi prostě líp pracuje večer.
A takhle jsme jako fungovali nějakou dobu a někdy to bylo, že jsem pracovala víc, míň nebo prostě tak nějak to jako brusle, ale jak to šlo.
A teď jsem teda vrátila už do práce.
Takže teď je to taková poměrně jako nová situace, kdy já jako vypracuju nějak, tak když se to dá.
Ale samozřejmě jsem o tom zase věděla, takže jsem se snažila jako na to přizpůsobit množství projektů, nebo i ty projekty.
A vlastně je to podle mě i skvělá motivace k tomu, nedělat za sebe blbou a nechávat se využívat a dělat věci zadarmo nebo takhle.
To určitě je motivace, protože najednou vidíte, že máte tu časovou dotaci nějakou a když tam člověk chce už po několikáté něco předělat nebo naopak objednávat x věcí, které vy nemáte zaplacené, tak už to vás nutí být trošku přísnější v tomhle a říct si, že budu tady x hodin investovat někomu tisímu do baráku, když je to třeba i něco, co už teď víte, že si ani nenafotíte, protože si tam ten člověk něco třeba mění sám nebo to nechce dotáhnout ani do takové fáze, jak se začal usliboval a nebo radši těch x hodin investuju něčemu jinému a nebo té rodině, že jo.

Jo, to je skvělé.
Takhle si možná spousta lidí ani neuvědomí, že by nad tím mohla přemýšlet, že by se tak vlastně mohla dovolit ta žena většinou, protože právě žije v tom, že musí být v té roli té matky a zastávat vlastně úplně všechno.
Péčí o dítě, péčí o domácnost a pak je otázka, jestli prostě tu kariéru dá stranou a nebo jestli to bude právě takhle na nějakých pár hodin, které třeba zbydou a ještě vyčerpaná dělat.
Takže to se mi na tom líbí.
To je super ten mindset okolo toho.

Jako museli jsme to určitě u manžela v práci komunikovat, protože se s tím tam taky ještě nesetkali. když jsme to vyřizovali.
To, aby byla spolupracující osoba, aby šla na mateřskou a prostě nějaké tyhle věci, tak na úřadech prostě z nás úplně šíleli a vůbec netušili, jestli to vůbec existuje něco takového.
Ale myslím si, že to stálo za to.
Minimálně z mojí stránky.
To, že jsem fakt mohla pokračovat věcmi tím, že jsme se přestěhovali do Olomouce.

A vlastně až doteď mám ještě nějaké projekty v Praze, že jsem ani tady v Olomouci neměla potřebu říkat, že jsem tady, že tady hledám nějaké projekty, protože jsem jako na tuto kapacitu to vůbec neměla.
Takže jsme mohli díky tomu jezdit vždycky každý měsíc třeba na celý týden do Prahy, kde jsem všechny ty kontrolní dny schůzek a takhle mohla oběhat.
A potom tady v Olomouci zase pracovat na těch výkresech a na všem ostatním.

No tak i když už jsme u té Prahy, pojďme se ještě vrátit k té škole, protože ty vlastně a to je věc, přes kterou já jsem si tě poprvé všimla a to je YouTubeový kanál.
A ty si tam vlastně, nevím jestli to bylo úplně na začátku, nebo jestli je to to, čeho já jsem si všimla, tak vlastně ta první videa možná byla hlavně o tom, jaké je to studovat architekturu a co by možná uchazeč, který by tam chtěl studovat, měl vědět.
A co se prostě děje v prvním, druhém, třetím, čtvrtém ročníku.
Mě by možná zajímalo, co bylo nejtěžší na tom studiu, té architektury, co tě třeba překvapilo, nebo co tě nebavilo.

No, jako já už jsem asi od střední školy fakt jako prosila, ať už je konec.
Bylo to strašně náročné.
Asi to bylo i tím, jak jsem u toho jako pořád pracovala, že jsem jako neměla nikde pořádně.
Jako jediný to, kde jsem trošku ventilovala hlavou bylo, když jsem chodila cvičit, nebo potom jela jako k rodičům, kde máme koně, takže jako za svým koněm.
Tak to bylo takové, jako co mentálně mi aspoň trošku mohlo pomoct.
Ale bylo asi nejtěžší to, že tam jako na ničem pracujete a máte se jako...
A komentuje vám to někdo, u koho já jsem často měla problémy, že jsem k němu neměla třeba pořádný respekt.
Z toho důvodu, že když jsem si podívala třeba na web nebo něco takového, tak to bylo jako úplná fraška.
Jakože... Nebo nic.
Prostě to bylo takové, že jsem...
Asi říká, tak tady mi někdo říká, že tohle třeba není správně navržené.
Ale jak já mu můžu věřit, že to je fakt relevantní člověk, jo?
A mám se jako podle toho nějak, jako nevím, profilovat a zpracovávat dál.
Bylo taky těžké, že jsme nedostávali zpětnou vazbu, nějakou konstruktivní.
Hlavně teda na bakalářském studiu.
Takže z toho hlediska psychického bylo tady tohle těžké, že člověk dělal na nějakých návrzích a dostával na to nějakou velmi špatnou zpětnou vazbu, která ho často neposouvala moc dál, protože slyšel jenom to je blbě, tohle něco, něco, ale nedokázal z toho vydedukovat proč třeba.

Možná jsem měla štěstí na neúplně ty skvělý třeba kantory, jo?
Nebo na vedoucí ateliéru.
Samozřejmě to množství učiva, tak to bylo taky náročné, ale to je jako věc, kterou člověk, když chce, tak zvládne.
A teď zpětně to vidím, že to je jenom fakt velmi lehká příprava na tu praxi, jo?
A vždycky jsem k tomu tak přistupovala, že jestli, že jako to fakt chci dělat, tak tohle je prostě jenom nějaká zkouška.
A pro mě byly zrovna ty zkoušky hodně psychicky náročné.
A to jsem moc nezvládala.
Ale potom magisterské studium, i když už jsem byla opravdu hodně vyčerpaná, tak bylo skvělé v tom, že jsem šla na urbanismus, kde byl mnohem menší kolektiv a měli jsme na starosti, jako třeba jeden, dva vyučující na ty ateliéry právě.
A to bylo jako úplně, to bylo úplně skvělé, protože nám dávali právě tu konstruktivní zpětnou vazbu i k tomu, nejenom k tomu návrhu, ale spíš k tomu, jak jsme pracovali v průběhu. Řekli nám, proč rozhodovali mezi tou a tou známkou.
To k tomu přispělo.
I celá ta výuka byla mnohem už lepší, protože tam ti vyučující byli z praxe a bylo to mnohem zajímavější.
A jako takže to bylo fakt hodně náročné, ale fakt jako teď zpětně vidím, že to fakt byla jenom malá příprava na všechno, co nastane v realitě.
V té praxi, taková přípravka.
No každopádně ty videa doporučuji komukoliv, kdo ať už uvažuje, že by šel studovat architekturu. A mně to přišlo právě zajímavé i jako nearchitektce, co vlastně se na té škole učí, co tam probíhá a tak.
Ale ty vlastně ten YouTube kanál rozvíjíš i dál.
Mně se moc líbí ta videa vlastně, která točíš, ať už jsou to ta zákulisní, kde ukazuješ den z života interiérové designérky, nebo teď mi přijdou super ty rozbory dispozici, jak děláš. A tím se možná dostáváme vlastně k marketingu.

Do jaké míry vlastně ten tvůj YouTube kanál je nějaký tvůj marketingový nástroj, a nebo obecně jaký marketing děláš, aby se přilákali zákazníci?
No YouTube to je jako strašně vtipná věc, protože já jsem vlastně ten YouTube, jak říkáš, začala dělat spíš jako takhle na ty studenty orientovaný.
A chtěla jsem být jako hlavně ze začátku, jaký teda to studium bylo a tak.
Pořád věděla, že chci výrazit, že spíš jdu do toho, jak pokračuji. Mě to takový svůj denníček.
Já jsem si vždycky psala blog a strašně mě baví se zpětně dívat na to, co jsem prožila. Dobře, že to člověk zapomene.

Nebo si podívej na to, jak to vnímal.
Takže tohle zaznamenávání mě baví.
Ten YouTube jsem chtěla dělat už dávno předtím, ale vždycky, než se k něčemu rozhoupu, to prostě trvá fakt jako roky, doslova v tomhle případě.
A postupně, no a to je právě ten problém, protože ten YouTube je samozřejmě teď orientovaný úplně na jinou skupinu lidí, než já bych vlastně chtěla.
Protože studenti architektury nebo takoví lidé, co se zajímají o to, co zatím stojí, tak nejsou mi budoucí klienti.
Takže na to jako velmi těžko se dá odpovědět a trošku se to bije.
Ale vlastně jako zakládat něco dalšího, na čem budu orientovaná přímo jenom na ty klienty, mi asi nedává jako smysl, protože na to nemám vůbec kapacitu.
Tak jsem si říkala, zkusím to tak nějak propojovat a prostě to bude sledovat ten, koho to jako baví, koho bavím třeba já a uvidím prostě, kam mě to vyprofiluje časem.
Zase člověk nemusí asi úplně rozhodovat ve všem úplně hnedka a uvidí, třeba mě to někam jako dovede.

A co se týká toho marketingu, tak já se jako docela zaměřuju na to, abych měla web poměrně proklientský, že to třeba vidím jako u nějaké konkurence nebo u jiných ateliérů, u designerů, architektů a tak, tak vidím, že to má jenom nějakou stránku, kde skoro se člověk ničemu ani neprokliká a pořádně nechápe, co ten člověk mu vlastně dokáže pomoct nebo jako my, co jsme v tom oboru, tak to třeba jako si dokážeme vydedukovat, ale když si představím, že já jdu na nějaký web, nevím, prostě kosmetiky, kam jsem v životě nechodila, tak já vůbec nevím, co vlastně mám chtít nebo jaké procedury jsou možné, co je pro mě vhodné a takové.
Takže se nad tím snažím jako víc takhle přemýšlet a postupně to pořád jako měníme a tak, takže se snažím, aby když člověk jako ke mně přijde, tak aby jako viděl jak hnedka tu práci, která ho třeba zaujme, tak ale i to, s čím zhruba já jsem schopná pomoct.
Takže tam postupně zpracovávám i články, které mi přivádí nějaké klienty.
Takhle jsem právě získala nějaké klienty, že hledali, jak se mají připravit na spolupráci s architektem a nakonec vlastně spolupracují se mnou, protože nevím, jako neptála jsem se na to, co je vlastně ve skutečnosti potom přesvědčilo, ale jenom to bylo jako by pro mě zajímavé, že ten blog a ty články fakt jako fungují.
Co se týká Instagramu a toho YouTube, tak jako tam to upřímně nestíhá úplně tak, jak bych chtěla, takže je to určitě nějaká doplňková věc, která je strašně fajn a spousta lidí takhle může člověka vnímat.
Ale ten marketing je pořád jako věc, na které postupně pracuji a je to asi takový jako nikdy nekončící proces.
A vždycky mám nějakou motivaci úplně něco udělat, jak budu prostě pravidelně něco dávat a tohle zpracuju, tohle, ale než já se k tomu fakt dostanu, tak už vlastně tu euforii v sobě nemám a nějak se k tomu nemůžu donutit, takže tam to jako hodně pokulhává, bych řekla.

Ale určitě ti to asi funguje, že jo, i na doporučení předpokládám, na reference a tak.
Jo, určitě.
Asi v tomhle oboru největší deviza.
Jo, ale možná bych mohla říct, promiň, že ti skáču do řeči, já možná bych mohla říct, já jsem měla pár prvních klientů, když to teda nebyli přes tu stavební firmu, tak jsem získala to, že jsem byla v nějakých facebookových skupinách nebo pořád jsem, takové to bydlení a design nebo něco takového.
A tam občas mě někdo zeptal a hledal nějakého právě designéra nebo architekta.
A já tím, že jsem vlastně měla ten web a poměrně jako by měli tam prostě bezošky, fotky z realizací nebo nějaké prostě takhle informace, že byl dostatečně reprezentativní, tak je to jakoby zaujalo a nějaké první klienty jsem získala třeba i přesto.

Já takovým způsobem říkám pozor na tyhle facebookové skupiny obecně, protože tam často vidím a nevím, buď to jsou studenti nebo začínající designéři nebo někdo, kdo to má třeba jako koníček a nabízí tam třeba hrozně levné ty návrhy toho interiéru.
Ani to vlastně není možná kompletní návrh interiéru, je to prostě nějaká vizualizace nějakým programem zdarma.
A mám obavu, že ti lidé potom mají ten pocit, že aha, tak takhle to funguje, tolik to stojí, je to takhle levné a tím se to celé trošičku kazí, ten trh.

Ale samozřejmě tam je i podle mě výhoda toho, že ty jsi architektka a že vlastně to vnímají asi ti lidé trošku jinak.
Pokud, nevím, možná to lidé jako neumí rozlišit, interiérový designer, architekt a tak.
Ale tohle se třeba v těch skupinách často děje.
No, mě právě přijde dobré i třeba ten YouTube, konec konců je to i taky vyhledávač, takže je možné, že i podle těch novějších videí tě někdo najde přes ten YouTube, takže to je určitě taky marketing a myslím si, že tolik nevadí, že ty starší videa jsou třeba na jiné téma.
Naopak i to může budovat nějakým způsobem tvoji profesionalitu, že si to třeba někdo pustí a zjistí, co všechno sis vlastně studovala, co jsi musela udělat. A druhá věc je, že to je vlastně takový jako, že my nemusíme jakoby všechno dělat pro ten marketing nebo pro ten zisk a pro ten business, že vlastně můžeš mít nějakou takovou věc, která tě baví, která je pro lidi užitečná, prospěšná a vlastně je to taky takové nějaké jako poslání, vlastně ty svoje znalosti, vědomosti, zkušenosti, může to někomu pomoci. Takže mi to přijde hrozně fajn, že to nemusí být vyloženě, jakoby tohle dělám kvůli marketingu.
To jsem ráda, že na to máš takový názor.
Jak k tomu k těm facebookovým skupinám bych dodala, že určitě s tebou souhlasím, jako právě, že jsem tam často viděla někoho, kdo tam pědal, jako jenom, že to má jenom ty vizešky a to je ještě za úplně směšný ceny.

Možná to právě byla na moji výhodu, že jsem ten web, jakou jsem měla už, i když jsem tam taky třeba měla jako hodně vizešek, ale už jenom od toho prvního pohledu byl jako důvěryhodnější, ale rozhodně to platí, takže tam ani jako většinou není ta cílovka, kterou vy potom později chcete.
Takže teď už to jako vlastně nedělám, nebudu, že již to dělám, tak ale spíš jenom takový si říkám, třeba to tam někdo proklikne a jako z 90% z toho nic nebude, ale jenom tak jako jde o to rozšíření jako věci, kdyby nebylo tam nějaká patita nebo tam bylo něco zajímavého, ale většinou tam prostě poptávají lidi, kteří přesně očekávají tu cenu, jakože za dva tisíce jim navrhnete celý byt a pošlete jim se z nám jako nábytkou a takhle. Ale ze začátku jsem tohle nevěděla, nebo jsem věděla, že nemám ty zkušenosti a znalosti na to, A to, abych stejně mohla mít nějakého klienta, který chce navrhnout celou vilu ve standardu, prostě, jako, kde máte prostě samý umělý kameny, nebo pravý kameny, prostě luxusní nábytek a takové věci.
Takže jsem s tím jako počítala.

A tím, že jsem v tu chvíli jako sbírala třeba nějakého prostě za zkušenosti reference, tak jenom to, že vlastně komunikujete s tím člověkem, připravíte tu nabídku a trošku si, jako, uděláte přehled toho, co vlastně nabízíte a za jakou část, nebo jak ta služba, co vlastně obsahuje.
Tak i to mi jako často pomáhá, že, jako, utřizovat si právě to, co vůbec tomu klientovi chci, můžu nabídnout, v jaké kvalitě, jak zhruba třeba to bude trvat časově a takhle.
Takže, jako, já se na to snažím dívat třeba i tady z tohohle úhlu pohledu, že i když to neklapne, tak ale nějaký posun tam ten člověk udělá.
Určitě, takže to je takový trošku průzkum trhu maličko a průzkum toho, co vlastně ty bys chtěla konkrétně dělat.
No, když jsme u těch facebookových skupin, já bych zmínila ještě i ten Instagram.
Protože já třeba často vidím designéry, že dělají tu chybu na tom Instagramu, že vlastně tam postujou, já nevím, právě tu svoji vizualizaci nějakého pokoje a pod to napíšou.
Tohle je návrh obývacího pokoje a to je vlastně všechno.
A nebo jsem teďka třeba někdo už dělá třeba i ta videa teda na tom Instagramu, ale vlastně viděla jsem teďka jednu designérku, která tam ukazovala, jak si naaranžovat dekorace na konferenční stolek.
A jako super, ale kdo vlastně bude tyhle videa sledovat?
Budou to sledovat lidi, kteří hledají ty rady, hledají tu inspiraci, chtějí si sami naaranžovat ty dekorace, ale vlastně proč by si je měli ozvat?

Není tam jako by ta potřeba.
A to mi přijde právě u tebe dobrý, když ty děláš třeba ty rozbory těch dispozic, tak po ně mi přijde geniální, nevím jestli to byl marketingový záměr, ale ty vlastně těma videama ukazuješ tomu klientovi, to proč by s tebou měl spolupracovat. Že vlastně se mu může stát, že si teda vybral ten nádherný byt tady za jedenáct milionů, ale vlastně tam bude nešťastný, protože se tam nedá nic udělat, není tam místo na odložení prostě věcí před sídním, bude z koupelny chodit přes tu špinavou část, s botama do pokoje a tak dále.
Takové věci, které prostě ty lidi nenapadnou.
A to si myslím právě, že je jako výborný marketing a vlastně věci, které, když už na těch sociálních sítích jsme a chceme tam něco sdílet, to jsou právě věci, které bychom nám měli sdílet.
Vlastně ukazovat těm klientům ty chyby, které třeba můžou dělat oni, co jim hrozí, když vlastně tvojí službu nevyužijou a tím vlastně si buduješ tu profesionalu a ten zájem o tu tvojí službu.
Myslím si, že takový to, jak sladit tady růžovou s modrou barvou a tak, takovýhle rady vlastně možná ukazujou, že o tom něco vlastně víš, ale nevzbuzujou tam to potřebu těch lidí, kteří se je tu tvojí službu objednaly.

Jo, to se vlastně jako tohle už, protože se o to jako zajímám, o té marketing několik let, takže samozřejmě jsem se to snažila už teďka zpracovávat tím stylem, aby to mělo, jako tady tenhle dopad, když už prostě člověk na ničem pracuje.

A celkově si nad tím obsahem, co tvořím, snažím víc a víc takhle přemýšlet, aby těm lidem vlastně ukázala právě ten důvod, proč je jako super využít ty naše služby.
Akorát jako narážím vlastně na to, že čím jako víc tak asi člověk dá na ničem záležet, nebo jo, to vlastně trošku jako dělat ten obsah, který ty lidi vlastně třeba nechcou jakoby sami od sebe tak jako slyšet, nebo vyhledávat.

Tak mnohem větší úspěch mají právě tyhle profily, který prostě ukazují tak, tady si sami udělejte prostě skřínku, zrecykujte si to tady sami, tady si to sami nadekorujte a tak.
Jako protože na ten Instagram a tak na ty lidi jdou, protože chtí vypnout hlavu, tak tenhle obsah se tam číří potom jako mnohem rychlej a mě vlastně strašně demotivuje a jako úplně štve mě, když vidím, jako nemluvím jenom právě o svojí tvorbě, kterou se snažím prostě dělat trošku hodnotou, ale i cizí, jo?
Když vidím, že to prostě je jako kvalitně udělaný, že tam, že to má fakt nějakou jako přidanou hodnotu, ale nemá to tam ty stejný zhlédnutí a vlastně dosah, jak ty jako příspěvky, který cizí člověk natočí u toho, jak sidí a napíše tam prostě popisek a ty se to jako šíří mnohonásobnou rychlostí, tak tohle je právě taky začarovaný kuch, který mě u toho strašně jako štve, protože i u toho mýho Youtubeu prostě vidím, že jako, nevím, možná to sním narcissicky nebo ne, ale nemyslím si, že ten obsah je jako tak špatný, fakt se snažím jako vždycky dělat 100% nejlíp, jak jako v tu chvíli dokážu a tam, jako stejně tam, ty čísla nejsou taková, jak když vidíte prostě nějaký totální vireál, jako jo?

Jo, já tomu rozumím, no.
Zas na druhou stranu, žeho, všechno, i kdyby tě prostě sledovalo 100 lidí, tak pokud je to těch 100 lidí, z kterých budou ti zákazníci, tak je to mnohem lepší, ale chápu, že když tam dáš, vlastně ti to dalo spoustu práce udělat to video a tak, a teď prostě nikdo tomu nedá ani ten like, tak je to prostě strašný a to je fakt jako propletí těch sociálních sítí, no, ale je prostě, to vždycky říkám, že potřeba si uvědomit, na těch sociálních sítích jednak, jak si říkala, že tam lidi chodí prostě a ne hledat designéra, takže čím bláznivější video, tam prostě bude taky jasný, že to je pobaví a že tomu jako dají ty liky. A druhá věc je, jako hrozně se zamyslet nad tím důkladně, jestli ta moje cílovka a ti moji klienti vůbec tam jsou a chodí na ten Instagram a já o tom dost často jako pochybuju, že vlastně klient interiérového designéra, tam právě jako můj pocit je, hlavně z Instagramu, konkrétně, že tam chodí lidi právě pro tu inspiraci a chtějí si to udělat vlastně doma sami.
A možná se přišli prostě nachytřit nějakýma radama od interiérového designéra, ale nemají tu myšlenku ho jakoby využít.
Ale možná právě, když uvidí nějaký takovéhle vlastně vzdělávací poučné video, tak si tak si to uvědomí.
Takže zase mi to jako spadá trošičku do té kategorie toho, že to je prostě to poslání těch informací, které můžeš šířit, vlastně tím pomáháš tomu oboru.
A myslím si, že prostě zase, a ten klient třeba může přijít na nějaké to doporučení, přijde na ten tvůj web, a teď tam máš prostě odkaz na Instagram nebo na Youtube, tak se na nějaká ta tvá videa podívá a vlastně ho tím můžeš přesvědčit, že to není ten první krok, třeba přes třetí najde, ale až třeba druhý, třetí a řekne si, jo to tomu fakt rozumím, tu si objednám.

No já doufám, že hlavně se do toho nějak vyložím, jako nenutím, nebo není to něco proti mému srdci, takže já to prostě beru tak, že dobře, tak se na to nedívejte, ale já to prostě dělám čas ještě stejně i pro sebe.
Baví a baví mě, když má člověk ty špatné dny, tak se prostě podívá zpátky, co vlastně tvořil.
Ale já jsem se fakt jako rozhodla za tu dobu, jo?
Aniž je to v jakýchkoliv sférách, prostě v prezentaci, v tom, jak kvalitně tu práci dělám.
Nebo nevím, i kdyby to měl být jenom ten projev nebo cokoliv, jo?
Tak vždycky se na to jako zaměřuji a říkám si, třeba prostě je to jenom ten proces, který člověk musí vydržet, aby se potom dostal k něčemu, kde všechny tyhle zkušenosti jako využije.
Takže pokud to někoho nebaví, tak si nemyslím, že je super cesta tohle dělat, jo?
Naopak by si měl vždycky najít něco, co někoho baví a třeba někomu nevadí vystupovat na veřejnosti.
To, že jsem vždycky s tím brutálně bojovala upřímně, někdy něco prezentovat mezi živými lidmi, to je strašné.
Vůbec nechápu, jak se to někdo může užívat.
A když to někdo má, naopak, že ho to baví, tak to může být třeba ta jeho cesta, že půjde tou cestou potkávat se s těmi lidmi a dělat něco takhle živě, jo?
To si myslím, že je skvělé, že prostě máme ty možnosti a je jenom na nás, co s tím teda uděláme. Že se nebudeme jenom litovat, říkat si, no, ale tamten a tamten, to má takhle a měl určitě lepší výchozí možnosti nebo nějaký startovací bod.

To je jako úplně jedno, stejně v nějakém dalším horizontu je to o tom, jak jsme konzistentní a na čemu věnujeme tu energii prostě.
No, jasně. A když prostě tě to nebaví, tak konzistentní nebudeš.
To je prostě, to nejde.

Takže opravdu musí to s tebou souznít, musíš dělat věc, kterou tě baví.
Já prosím tě ještě jsem se chtěla zeptat, našla jsem u tebe na webu právě jeden článek a ty jsi zmiňovala, že vlastně sis říkala, že si radši budeš dělat nebo radši budeš navrhovat něco pro klienta, u kterého víš, že se to zrealizuje a že to prostě bude vypadat tak, jak ty jsi to navrhla, než nějakého, který by si to udělal sám jinak.
Ale tohle byl přesně ten příklad vlastně.
Návrh koupelny tam byl, kdy ten klient potom si to udělal trošičku jinak.
A s tím teda co vím, designéři hrozně bojují a pak říkají, ale já si to nemůžu ani nafotit, prostě tu realizaci, protože to vypadá jinak, než já jsem to udělal.
Ale ty jsi to podle mě využila geniálně v tom článku.
A zase vlastně ti to pomohlo i v tom marketingu, protože jsi tam ukázala oboje.
Ukázala jsi tam, jak jsi to udělala ty a ukázala jsi tam, jak to vlastně udělal ten klient. Člověk si to může porovnat a prostě si udělá názory, jestli ten tvůj návrh byl lepší.
Ty změny tam asi nebyly, nějaké jako úplně velké, bych řekla, ale rozdíly tam určitě byly.
Mě vůbec nevím, o kterém článku mluvíš.

Byla to taková koupelná... nebo obkladačky, dekor dřeva a šedivý tam byly.
Vizualizace návrhu koupelny je moderní a nadčasová koupelna v rodinném domě. 2018, realizace 2019.
Jo, no, tak to...
Jo, jde to vidět, ale tady s tím bojuje asi podle mě skoro každý.
I když jako svých modňáků, jakouž studii, u kterých by to člověk třeba nečekal, že něco s něčím takovým bojuje, tak nevím, proč to je.
Snažím se na to přijít, proč si klient něco zaplatí a pak se podle toho tolik neřídí.
Bude si jako tam hýbat kouskem, tam hýbat kouskem a pak ten výsledek vypadá prostě jinak.

Vlastně nevím, jaká byla otázka, nebo jak na to mám přesnou odpověď, ale s tím bojuju pořád.
Snažím se učit od nich a snažím se...
Nebo ti klienti prostě už chodí třeba, že už vidí víc těch realizací, takže jak asi se bude zvyšovat ta důvěra a i nějaká finanční možnost těch klientů, tak to bude asi zlepšovat.
Ale zase nevím, vůbec nevím.
A chtěla bych taky nějaký návod, jak si jako přitahovat spíš jenom ty klienty, který potom už v té realizaci ty změny dělat nebudou chtít.
Protože se snažím být transparentní a mluvit s těmi lidmi, že tohle je to dražší řešení, tady tohle, nebo aby mi řekli ten svůj rozpočet.
Ale to oni často nechtějí říkat, ten rozpočet.
A pak jsou jako velmi překvapení.
Nebo spíš pak to právě začnou takhle ubírat v té realizační fázi, kdy se začne konečně dělat to, co právě dělá ten hezký výsledek.
Nebo to, co už potom konečně vidí okem. Že spoustě věcí, jak dělám hodně rekonstrukce, tak tam je třeba 70 % objemu té práce, vůbec ta stavební část.
A to, aby si tam jako pohlídala různé ty detaily, rozměry a všechno, ať to vlastně vůbec je nějak možné.
Ale potom to, že si tam ten člověk nakonec nedá prostě ty noční stolky, nebo nedá ty hezký štíty a takhle, tak způsobí to, že vy tu práci za ty dva roky, co to s ním jako řešíte, si nemůžete ani nafotit.
A jestli někdo má nějaký trik, tak prosím, hlasím se o něj.
Ale jsem na tom úplně stejně jako ostatní.
A když se s někým bavím, tak bojuju úplně s tím samým.

Tak uvidíme, když tady jsou k dispozici komentáře pod podcastem, pokud má někdo nějaký tip.
Ale myslím si, že se to jako trefilo, že si vlastně třeba úplně byl z roku 2018 návrh, tak je to už delší doba, že možná opravdu, a to by asi mělo být tím cílem, vlastně mít i nějaký ten svůj rukopis, aby se těm klientům, kteří za tebou přichází, opravdu líbil ten tvůj styl přesně tak, jak to děláš.
A pak je samozřejmě nesmysl, aby když za tebou přišli z tohohle důvodu, si to pak udělali nějak jinak ve výsledku, než jak jsi jim to nabídla.
Takže je to asi nějaký proces samozřejmě i tvého vývoje a toho, že právě lidi potom třeba tě vidí, vidí tvé realizace někde možná v časopise a tak dále a jdou za tebou vyloženě, za tebou jako osobou.
Tam je asi jako v tomhle těžké, že ze začátku se člověk snaží prostě mít vůbec nějakou realizaci, že jo, aby prošel celým tím procesem a měl si vlastně vůbec co nafotit, protože samozřejmě je logické si vybírat takového architekta nebo designéra, který má ty realizace, že jo.
Ale potom, když už se trošku začínají střádat, tak už fakt je důležité, nebo se snažím tím řídit, ale pořád brát v potaz to, že i vidět ty realizace je důležité, tak jako prezentovat se tím, co chceme jako do budoucna dělat, že jo, a tím stylem.
Takže tak nějak se s tím snažím pracovat, ale je to tak dlouhý proces, prostě v každém tom kroku se člověk něco učí a když je takhle na vlastní noze, tak vlastně se učí z deseti prostě, nebo z x věcí naraz, jo.
Musíš vládat ten marketing, cenotvorbu, vůbec to mít čas na veškerou administrativu, teď vůbec to umět v těch softwarových aplikacích, tvořit si nějaký svůj vlastní styl. že tam je strašně moc a o tom možná ten proces se zdá být delší, ale jako asi nejde úplně přeskočit.
Je to tak, je to prostě nějaký život.
Ale vlastně oklikou zpátky k tomu článku na tom blogu, což vlastně může být rada i pro lidi, kterým se to právě z toho začátku děje, že ten klient to potom nějakým způsobem udělal.
Jinak se za to nemusíme stydět.

Ten tvůj návrh byl kvalitní, ty si za ním stojíš.
A vlastně, když to takhle porovnáš na tom webu, třeba v tom článku, tu variantu toho klienta a tu tvojí, tak já nevím, možná mám to cvičené oko, že to v tom vidím, že ten klient to udělal horší.
Možná jako obyčejný klient to třeba ani možná nevšimne.
Ale vlastně mi to říká, že v tebe právě mám mít tu důvěru, protože ten návrh vypadá mnohem líp, než potom ta klientem DIY udělaná realizace.
Takže vlastně, jako si říkám, budu se držet toho, jak ty to navrhla, protože to prostě vypadá líp.
Takže marketingově mi to takhle právě přijde super článek.
No a máš ještě nějaké...
Určitě máš sny, plány, cíle do budoucna, čeho bys chtěla dosáhnout, nebo takový nějaký vysněný projekt, který bys... Když to řekneš teď na hlas, tak určitě to vesmír uslyší a stane se to.
Toho je strašně moc.

Teď nějaké třeba blížší budoucnosti bych chtěla vydat e-book.
Na to se tak trošku soustředím teď víc.
Takže bych už chtěla začít pracovat na tom marketingu a vůbec to nikomu říct, teď vlastně první, komu to říkám.
Ale jinak bych chtěla otevřít v Olomouci showroom.
To je právě takový docela...
To už jsem měla plán, než jsme do Olomouce šli, ale ten prostor jsem pořád nenašla, protože to je poměrně velký sousto.
Chtěla bych otevřít nějaký showroom, který bude zároveň i mít jako kancelář, mít tam nějakou vzorkovnu, mít i nějaké své produkty.
A i takové místo, kde se můžou konat třeba workshopy nebo nějaké prezentace těch jednotlivých detailů nebo produktů, materiálů a tak, jako pro nás architekty a designéry.
Takže to jsou takové plány, které jsou nějakým způsobem...
Nebo takové plány, na kterých pracuji, až se to možná nezdá, nebo to nejde úplně tak dobře vidět.
Ale je tam spousta proměnných do toho, které to buď posouvají do vzdálenější budoucnosti nebo trošku na druhou kolej kvůli dalším věcem.
Takže to jsou asi takové plány.
A chtěla bych víc rozjet ten YouTube, nebo chtěla bych, aby víc byl v povědomí.
Protože si myslím, že to je taky určitá cesta, jak dělat to, co člověka baví, víc nechat nahlédnout lidi do toho, co to všechno obnáší a přinést si třeba nějaké zajímavé spojení, spolupráce s dalšími skvělými lidmi a tak.
A možná má člověk pocit, že to právě jde pomalu.
Tam přidává ta videa, a nic se neděje, ale takhle vlastně začínali všichni.
Prostě postupně a opravdu to narůstalo časem.
A pak právě ti můžou přijít různé příležitosti, osloví tě, třeba z televize a jdeš o něčem mluvit a tak, protože tě našli na YouTubeu, to nikdy nevíš, co se může stát.
Takže určitě to jako smysl má.

A to je zajímavé s tím showroomem, to teď po své době v klubu taky.
Spousta lidí chodí a říká, já bych chtěla mít ten showroom.
Já myslím, nebo prostě kancelář.
Protože faktem je, že člověk má strašnou spoustu těch vzorků.
A teď to musí tahat k těm klientům někde v tom kufru.
A je to prostě mnohem výhodnější, pohodlnější mít svou kancelář, kam za to přijdou klienti.
Takže ten sen má hodně lidí.
Ale je super, že ty jsi vlastně neříkala sen, ty jsi říkala plán.
A to chválím, protože to prostě musí být plán a musím dělat nějaké kroky k tomu, jinak samo od sebe se to nesplní.
Ještě bych tomu dodala takový malinký.

Ještě plán nebo vlastně to poselství, který je mým nějakým mojitužbou šířit.
A to, že bych chtěla... Vím, že to nejde pořádně vidět, ale pomocí různých článků, věcí a tak, tak bych chtěla postupně znovu navrátit té profesi architekta nějakou důležitost u té laické veřejnosti, aby oni chápali, jaká je ta přidaná hodnota práce na tom domově a na tom prostředí, kde se vlastně pohybujeme, že to na nás má strašně velký vliv, jak se cítíme, jak pak fungujeme, jak žijeme a všechno.
A přijde mi, že teď to spousta lidí bere něco nejenom, že to je proboha, ale že to vlastně vůbec nepotřebují.
A přijde mi to jako strašně velká škoda, jak to potom vypadá různě.
Ať už se s tím díká jako urbanismu, jak všude jsou bungalovy a takhle, ale že často by stačilo jenom třeba fakt tu blbou konzultaci absolvovat a člověk by hnedka ten domov měl o spoustu procent lepší.
Takže to je takový můj celoživotní plán, že bych chtěla na tomhle pracovat malinkými krůčky.
Dělat o světě a tak, to je super.

Tak jo, tak to určitě držím palce, ať se ti daří vzdělávat lidi, ať se ti daří plnit si dávat svoje sny.
Určitě zvu všechny, dám vám tady samozřejmě odkaz do popisku.
Podívejte se na Ivany YouTube kanál a odebírejte ho, protože určitě to bude i nadále zajímavé.
No a doufám, že se zase potkáme někdy při nějaké příležitosti, třeba na nějaké konferenci, se většinou potkáme.
Takže přeji, ať se ti daří a měj se moc hezky.
Já moc děkuji za pozvání a taky se měj hezky i vy všichni, co jste doposlouchali až na konec.